Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

ZIMBABWE

Sobota 16. května - neděle 24. května 2009

Ze zambijských hranic je to asi 2km po mostě přes masivní přehradu Kariba na stranu zimbabwské celnice. Je to první přehrada, kde jsme mohli zastavit a fotit, aniž bychom se při tom museli schovávat v autě. Jinde je to většinou zakázané a někde placené. Okolo půl desáté jsme dorazili do malého areálu celnice. Úředníci na přepážce zářili úsměvem. Víza včetně razítek jsme měli v pase během 5 minut, zaplatili jsme 30 USD za každého a pár dolarů za emise. Pojištění nám kryla žlutá karta Comesa. Stejný hraniční přechod využila parta jihoafrických motorkářů. Jsme skrz, celá procedura trvala jen 15 minut.

Vyjeli jsme směr Makuti. Po několika kilometrech jsme dorazili k odbočce k národnímu parku Mana Pools. Už od setkání s Andrewem jsme Mana Pools zahrnuli do seznamu míst zaručených k návštěvě. Mana Pools, odlehlý národní park zanesený na seznam světového dědictví UNESCO. Název je odvozen od čtyř velkých rybníků na území parku, které jsou "přežitkem" více než tisíc let staré kreativity vodního živlu Zambezi, jež územím protékala než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona "čtyři". 2196km2 rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebony a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti (klid a svou divokou divočinu), ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari. Střední údolí Zambezi je jedno z opravdu mála míst na světě, kde je stále ještě možné pozorovat Nosorožce dvourohého - Black rhino. Parku leží skutečně na odlehlém místě, na severu země, daleko od větších měst. Je z velké většiny pokryt místy až hustým bušem, což činí návštěvu mnohem zajímavější a dobrodružnější. Není určen netrpělivým návštěvníkům, kteří vyhledávají safari typu Serengeti a Maasai Mara, kde gepardi odpočívají ve stínu safari džípů.

U brány visela obrovská cedule se zákazem nošení citrusových plodů a ovoce do parku. Moc jsme ji však nebrali vážně, a v autě jsme měli plnou krabici pomerančů a banánů. Vrátný nás přišel přivítat a zkontrolovat, jenže jak zjistil, že nemáme papíry a vstupenku do parku, tak nás poslal kamsi po hlavní silnici do kanceláře zaplatit vstup a ubytování. Po pár metrech jsme minuli ceduli "Tse Tse fly control", kde u malého domku seděl mladík, jak nás uviděl přiběhl automaticky k autu na řidičovo stranu. Z po letech zažité rutiny ho vyrazila skutečnost, že na místě, kde běžně sedí člověk s volantem v ruce sedí kdosi bez čehokoliv. V ruce svíral nějaké desky, na kterých měl přichycený papír, kam zapisoval všechny projíždějící. Lehké vykolejení se srovnalo během vteřiny než přeběhl ke skutečnému řidiči. Napresoval se do okénka a očima těkal po autě, jeho pohled po letech praxe byl vycvičený na jakoukoliv létající havěť. Natrénovaně prohlédl každý zastrčený koutek. Kromě pozdravu a otázky odkud jedeme, z něj vystřelila jen pro nás velmi zábavná otázka, zda-li nepřevážíme nebo dokonce nepašujeme nějaké zákěřné mouchy Tse Tse. Ostříkal nám kola, něco si zapsal, rozloučil se a již netrpělivě vyhlížel dalšího potencionálního pašeráka much Tse Tse. My pokračovali do kanceláře. V kanceláři, která byla přímo v zatáčce stoupající silnice, jsme zaplatili vstup do parku 15 USD na osobu na celých 7 dní. Celých sedm dní v parku a jen 280Kč, to je neuvěřitelné. K tomu 10 USD na osobu a noc v nechráněném kempu na břehu Zambezi. Ještě jednou jsme projeli kontrolou na zákeřné mouchy Tse Tse, poschovávali veškeré ovoce a vjeli do parku. Kousek za bránou byla rezervace obehnaná cedulemi, které upozorňovali na zákaz vstupu do lovecké zóny. Samotný park je dál, několik kilometrů na sever směrem k Mozambiku. Musí se projet ještě jednou bránou. Pomalu jsme se potulovali zhruba 70km hrbolatou cestou, projeli druhou bránou a až za tmy dorazili ke kanceláři strážců parku. Čekali jsme na někoho kdo nás navede ke kempu a poslouchali odpuzující hlasy dohadujících se hyen.

Po cestě do kempu jsme rozehnali smečku ohyzdně pobíhajících hyen. V kempu bylo docela dost lidí. Našli jsme si místo pod obrovským stromem pár metrů od břehu řeky Zambezi mezi ostatními Jihoafričany, Namibijci i Zimbabwijci. Odkudsi se linul ještě teplý zápach čerstvého sloního bobku. Nedalo se nic dělat, večeři jsme uvařili za libé vůně divočiny. I přesto, že jsme byli dost unavení, Andree moc nešlo usnout. Tahle první noc byla děsná, z vody se ozývalo pěkně hlasité mručení hrochů, kteří se rozhodli si názory vyměňovat až do svítání. Za stanem halekaly hyeny, které pomalu odstraňovaly dostupné a neuvázané chladící boxy a vše co vonělo po jídle, antilopy byly v říji a troubili jak o život. Tlupa opic běhala kolem stanů a kradla na co přišla a co hyeny nestačily odvléci. V dálce troubili sloni a pod nos nám zapáchal ten čerstvý bobek jednoho z nich. Náročná noc v divočině. Ráno zmordovaní po rachlé snídani, jsme vyjeli na "game drive" - safari. Kromě gazel, slonů a jiných běžných zvířat nic nového. Posádka projíždějícího auta nás nasměrovala na místo, kde by se unaveně měl válet párek lvů, kteří se zrovna páří. Nic jsme neobjevili. Když už jsme jízdu chtěli vzdát a otáčeli se zpět ke kempu, Andrea za křovím v trávě zahlédla něco béžového. Jo, byl to otupěle vejrající lev a vedle se válela utahaná lvice. Jo, jo sexuální hrátky jsou náročné. Chvilku jsme čekali, jestli se něco bude dít, třeba zase nějaká akce, ale ani jednoho naše přítomnost nevzrušovala a v klidu se váleli dál.

Tu a tam na pláni nebo z hustého buše vyskočila anatilopa Kudu, Voduška nebo jiná rohatá koza, mezi nimi pobíhali mazaní šakali a jiná drobotina. U cesty, asi tak 2m od kolejí vyjetých v jemném písku, nás překvapil lelkující slon. V klidu si žvýkal drobné větvičky, které právě s natrénovanou ladností sejmul z trnitého keře a po očku pozoroval jak zareagujem na to, až na nás "vybafne" zpoza zatáčky. Naprosto klidný pohodář nenamítal absolutně nic na to, že mu dva běloši v černé krabici koukají skoro až do žaludku. Naopak to vypadalo, že je exhibicionista a nádherně si to užíval. Park byl tu a tam také posetý několika kostrami, ať už to byla sloní a hroší lebka nebo také tlapa jednoho z těchto dvou. Po celodenním safari jsme se vraceli ke kempu. K jednomu velkému napajedlu se pomalu scházelo stádo slonů. Popíjeli, cachtali se a pomalu se brodili směrem na břeh, kde jsme byli my. Byli jsme obklopeni poměrně velkou rodinou, nikdo z nich si nás nevšímal, Andree bylo nepohodlně a tak vybídla Reného odjet. Ten oponoval, že bychom měli počkat, až se skupinka vzdálí, ale podlehl nervóznímu nátlaku. Nastartovali jsme a rozjeli se. To jsme neměli dělat, slonice vzdálená cca 5metrů se se řevem prudce otočila a s máchajícíma ušima zaujala obranný postoj. Nečekali jsme a i přes silně rozoranou cestu jsme vypálili pryč. Naštěstí pro ní byla večeře přednější, než nějaký plechový pekáč, ostatní v klidu přihlíželi. Měli jsme určitě štěstí.
Za tmy nám přes cestu přeběhla známá skupina hyen.

Ráno znovu na safari. Při snídani jsme zvědavě obcházeli poloprázdný kemp a objevili velký stan obehnaný několika dráty zapojenými do autobaterií. Odpověď na nechápavé pohledy byla jasná, ochrana proti neodbytným a nebezpečným hyenám. Zrovna v Mana Pools se stalo pár příhod, kdy návštěvníci byli v noci při spánku napadeny hyenami. Není divu, hyeny si vybírají jednoduchou kořist. Jsou to dožírači a mrchožrouti, a takový spící člověk zabalený do spacáku vypadá jak mrtvá larva. Sjeli jsme do buše na břeh řeky. Nicméně zvířata přes den odpočívají, odpočívali jsme i my a užívali si uklidňující pohled na okolí obrovské řeky Zambezi, pozorovali koupající se slony a poslouchali zábavné mručení cachtajících se hrochů. S rybařením tady v Africe, až na řeku Mara v Keni, nemáme štěstí. Asi jsme zvolili zase špatný den, nic se nám na háček neusadilo. Na Zambezi se jezdí na soutěže v rybolovu a hlavním terčem jsou dravé ryby tzv. Tiger fish. Jenže nyní není jejich sezóna, je pro ně chladno. Aktivní začínají být až v říjnu. Ani na lvy jsme více štěstí neměli. Jediné co nám připomnělo, že v parku jsou i predátoři, byly v písku stopy lvice se lvíčetem. A přitom zrovna v tuto dobu měli v parku 9 několikatýdenních lvíčat. Máme prostě pech!

Zpátky do kempu se nám nechtělo, oblíbili jsme si ty soukromé podél řeky. Není tam sice ani sprcha, záchod je suchý několik desítek metrů od ohniště, ale je to uprostřed divočiny. Nikdo tam nebyl. Všude okolo křoviska buš. Rozdělali jsme oheň a rozestavěli naší domácnost. Za námi kdesi ve tmě, se kromě hlasů nadržených antilop, kvílejících hyen, ozýval také hluboký zpěv zoborožce. Z vysoké trávy na nás svítili čísi ostře zelené oči. Pod obrovským stromem jsme si užívali klid a filharmonii africké divočiny. K večeři jatýrka na cibulce s rýží, jako doma, před námi plápolal oheň a z vody se ozývala hlasitá hroší opera. Měli jsme spousty ovoce, i když jak jsme psali na začátku, vozit do parku je to zakázané, proč to jsme ovšem nevěděli. Renda z banánů a pomerančů udělal výborný džem. Všechny ostatky, jako jsou slupky a případné pecky pěkně bez otálení naházel jen pár metrů od auta pod druhý veliký strom v domění, že se brzy rozloží a trochu prohnojí zdejší půdu. Kdesi v dáli cosi šustilo. Lehce, nic rušivého. Ale přeci jen jsme si na to posvítili baterkou. Asi 100m od nás u našeho soukromého záchoda bloumal masivní slon. Něco požíral a pomalu, ledabyle se přibližoval k našemu kempu. Vůbec ho nebylo slyšet a najednou stál zhruba dva metry od auta. Potichu jsme se odkradli za auto, slona nevzrušoval ani oheň, který by měl držet zvěř dál, natož nějaké auto a lidé. Na jedné straně auta jsme se krčili my a na druhé stál slon a něco hltavě spásal. Když už neměl co, tak jak potichu přišel tak potichu se pomalu kolem auta odpásal kamsi do tmy. Společnost nám dělal téměř hodinu. Teprve pak jsme mohli v klidu povečeřet voňavá játra na cibulce. Usínání doprovázel řev lvů ze všech stran, včetně té zambijské, kde se také odehrávala i několikrát opakovaná střelba následována úpěním slona. Dolní Zambezi NP a Zambii je ráj pytláků.

Přes den jsme se projeli po parku. Pláně, křoviska vymletá koryta ustupující řeky a poloprázdná napajedla. Kolem se v klidu pasoucí antilopy, sloni, drobné zvěrstvo, nad hlavou modrá obloha s drobnými tečkami poletujících ptáků. Ale narazit na predátora bylo i tento den pro nás jen snem a přáním. Nevím, asi nejsme možná dost vytrvalý a nebo ještě nemáme ty správné safari oči. Park není nákupní centrum nebo objednávkový katalog, abychom si objednali co a kdy chceme vidět a tak to musíme brát. Večer jsme se vrátili na stejné místo, do stejného kempu daleko od všech. Příprava večeře tentokrát byla rychlejší, dost toho zbylo od včerejška ;o). U plápolajícího ohně jsme, zmordováni ostrým sluníčkem z celodenního pobytu v buši, odpočívali a poslouchali stejnou filharmonii afrických zvuků vycházející zpoza stěny prorostlého buše. Najednou se ozvalo praskání větví, hlasitost zvuku odpovídala vzdálenosti zhruba k toaletám. Ve světle se objevil ten samý masivní slon, tentokrát se nepřibližoval ladnými pomalými pohyby, ale pěkným tempem si to namířil rovnou k nám. Byl tak rozjetý, že jsme očekávali nejhorší a začali urychleně pakovat věci do auta. On ale auto obešel a zastavil na stejném místě jako včera, a pokračoval v mlsání toho, co tam zbylo a co aspoň trochu vonělo po pomerančích. Nakonec mrkl směrem k ohni a ztratil se ve tmě. Až teprve toto podivné chování nás přivedlo k odpovědi co ho tak nadchlo. Byly to slupky z banánů a pomerančů. Nejspíš jsme měli víc štěstí než rozumu, sloni milují pomeranče, do parku je zakázáno je vozit právě z toho důvodu a my jich v autě měli více než dost. Pro neodolatelnou vůni pomerančů dokážou otevřít auto jako konzervu. Hra na kovboje s banbitkama za řekou pokračovala i tuto noc.

Vstupné do parku je platné na sedm dní, je škoda opouštět jej dříve, ale my neměli dostatek nafty, abychom se ještě nějaký den mohli potulovat bušem. V kanceláři jsme narazili na majitele safari kempu na západě parku, v barelech nějakou zásobu měl. Zajeli jsme si pro ni, tím jsme se také dostali do části parku, která je dostupná jen ubytovaným v soukromých safari kempech a safari agenturám. Tam jsme zahlédli obrovskou skupinku antilop Kudu.

I přesto, že jsme nějakou naftu sehnali, ještě stále to nestačilo na dlouhý pobyt. Než jsme nadobro opustili tenhle nádherný park, zapovídali jsme se s bílým zimbabwským šéfem parku Dr. Normanem Monksem, který se nejen stará o celý rozlehlý park, ale také studuje a monitoruje pohyb a chování lvů a slonů. Dozvěděli jsme se spousty zajímavostí o lvech, parku a skutečném nelehkém životě v Zimbabwe. Vyměnili si kontakty a při naší příští návštěvě, pokud tady ještě bude a nebude vyhnán Mugabeho přívrženci, se můžeme připojit, s doktorem jít monitorovat jednu ze smeček a dozvědět se více ze života predátorů. Pomalu jsme se toulali s parku ven. Po hlavní silnici, opět přes hloubkovou Tse Tse Fly kontrolu jsme se vydali k Harare.

Silnice normální asfalt, jako z 90% na celé trase z Tuniska do JAR. Lidí jsme ale moc nepotkali. Nejprve jsme zajeli na první zimbabwskou benzinku. Okolo pobíhali domorodci. Sice to nevypadalo, že nějkou naftu dotaneme, ale mladík na čerpačce ztrhnul zaprášené pavučiny a snažil se z podzemí nasát aspoň několik litrů nafty. Zimbabwe se pomalu začíná plnit. Nakoukli jsme i do obchodu, kde toho sice až tak moc nebylo, ale člověk by se najedl. Sluníčko sice zářilo na čistě modré obloze, ale bylo jen 25stupňů. Sice tu už jsme nějaký den, ale bylo to spíše mimo civilizaci, tak pořád nevíme co můžeme od této země a lidí očekávat. Jak jsme se později dozvěděli, jedno z pravidel v černé Africe zní "... dont stop on lay-by..." -- nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý). Co jsme udělali? Zastavili na layby a začali ohřívat oběd. Když jsme dojídali, objevil se pick up, ostře se otočil a přilétnul před naše auto. Dostavila se nervozita, přeci jen pověst této země je negativní... Z auta vyskočil chlapík světlé kůže Sonnie, pohodář z Harare a s rozzářenýma očima začal vyzvídat co tu děláme, kam jedeme a jak jsme se sem vůbec dostali. Byl z našeho výletu vedle a nadšeně si o něm a o Zimbabwe povídal. Nakonec nám dal telefonní číslo a pozval nás na víkendové řádění offroadů v Harare - 4x4 Jamboree. Naše setkání s druhým Zimbabwijcem bylo také příjemné, tak doufáme, že i ostatní lidé budou tak přátelští.

Spakovali jsme se a pokračovali po dlouhé asfaltovce, opuštěnou krajinou vzhůru do víru velkoměsta. Krajina je malinko jiná, nebo aspoň na nás tak působila. Oranžová půda, kameny a velké balvany, prorostlé především stromy mopani. Jak jsme psali, lidí jsme moc nepotkávali, projížděli jsme oblastí Chinoyi. Oblast nejznámějších a největších komerčních farem, které byly schopny zásobovat výpěstky kukuřice, obilí, tabáku, třtiny, sóji a jiných plodin nejen samotné Zimbabwe ale i okolní státy včetně JAR. Zimbabwe byla po právu nazývaná "Bread basket of Africa" - Ošatkou Afriky. Farmy zaměstnávali stovky domorodců, starali se o celé rodiny jejich dělníků, dětem zajišťovali vzdělání, celým rodinám pak lékařskou péči a důchodcům jejich výslužku a čestné stáří. Tím, a nejen tím podporovali poklidné soužití bílých a černých. Vytáhli kdysi neproduktivní zemi na špici mezi africkými zeměmi. Začátkem 21století zrůda na postu prezidenta místo, aby byla spokojena s pověstí a ekonomickou situací, kam se země dostala převážně díky bílým obyvatelům za pomoci černošského národa, se změnila ve zvíře a nekompromisně a brutálně odebírala farmy těm, které ho přivedli k popularitě a bohatství. Nenažraný diktátor s ještě nenažranější manželkou, vlastnící vily o několika ložnicích a palác s 36ložnicemi a pokoji pro hosty. Krajina působila podivně. Opuštěně, depresivně, smutně a při pohledu na některá stavení i zamrazilo. Veškerá moderní sila a agritovárny byly prázdné, farmy i přestože si je rozebrali "potřební" z řad bratrů a sester politiků, zarůstali trávou. Konstrukce byly zrezlé a domy zchátralé. Vybavení z převážné většiny bylo rozprodáno nebo rozkradeno a stavení zdevastováno domorodci, kteří s největší pravděpodobností nemají ponětí jak se o nemovitosti a zařízení starat. Stroje a nářadí, pokud na farmě nějaké zbylo, bylo zničené, ostatní rozprodané. Traktory se místní vozí do hospod na pivo. Domorodci i přesto, že po desetiletí pracovali na velkých farmách a tudíž mohli získat představu, jak s polem nakládat, se vrátili do svých starých kolejí a místo toho, aby využili velké zásoby osiva, které tam farmáři "museli" nechat, jedou si svá minipolíčka, ze kterých jim úroda stačí jen pro jejich osobní potřebu. Spousty skvělé půdy leží ladem a černoši leží opět pod stromy jako staletí předtím! Osivo opláchli od chemikálií a snědli.

Pomalu se stmívalo a my se konečně doplahočili do Harare. První naše stopa vedla k orientaci ve městě. Mapovali jsme si body a hlavní cesty. Harare není náročné město. Rovné ulice křižují jedna druhou. Trochu zdráhavě jsme se přiklonili k rozhodnutí následovat doporučení Colina. Vytočili jsme pár čísel, až se ozvala Colinovo starší dcera. Celá rodina už o všem věděla a Carolyn nás nasměrovala do domu její sestry Cheryllyn a Rosse. Colin už prý volal a ptal se, jestli jsme již dorazili živý a zdravý. Jako asi každého, tak i je nadchla a zaujala naše cesta z Evropy. Jak je u jakýchkoliv Afričanů zvykem, přizvali nás na večeři. Tentokrát to nebylo po zimbabwsku, ale byla to specialita z pštrosího masa. I přesto, že jsme se vlastně nikdy neviděli, propovídali jsme se téměř do půlnoci. Samozřejmě se neopomněla probrat mužská záležitost, offroady. A přes ně hup k 4x4 Jamboree. Ross byl druhý člověk, který nám o akci řekl. Koho by to nelákalo. Prý bude skvělá zábava a legrace.

I tady v hlavním městě Zimbabwe. Druhý den jsme se porozhlédli po městě, poklidné, civilizované město plné pěkných domků a zahrad, upravených parků a veřejných prostranství, ale jakoby zapomenuté v sedmdesátých letech. Všude pobíhali bílý a černý obyvatelé. Zastavili jsme se v supermarketu, tuším že se jmenoval Spar. Obchody jsou už plné všeho možného, ale zimbabwský dolar již neexistuje. Země počítá a obchoduje v amerických dolarech, použít je také možno jihoafrické randy. Ceny potravin jsou vysoké, používání amerického dolaru je problém, nemají ani peníze na vracení. Místo drobných dávají lístky a kupóny nebo jen malou čokoládu či bonbón. Něco jsme si přeci jen koupili. Na parkovišti k nám přišla starší dáma a s pozvánkou v ruce nás pozvala i ona na offroadový závod. To už byl za těch pár dní v Zimbabwe již třetí člověk. Asi si to nemůžeme nechat ujít. Navštívili jsme botswanskou ambasádu, abychom zjistili, že tady víza trvají ještě déle.

Na odpoledne jsme měli naplánované setkání s Colinovo manželkou Lynn. Ta bydlí kousek za Harare v pěkném domku s výhledem na krásné údolí a soukromou rezervaci s obrovskou haciendou. Lynn je skvělá ženská plná humoru a pohody. A to i přesto, že jim sebrali farmu, kde se narodila. Její nejstarší dcera bydlí na soukromé rezervaci přes údolí přímo naproti jejímu domu. Carolyn manžel tam dělá rangera. Sbalili jsme nějaké víno a čipsy a vyrazili za nimi. Malým safari jsme s Carolyninými dětmi Rachel a Dylanem objeli park, nakrmili nosorožce a doma si dali kávu.

V pátek jsme se vrátili do města a odpoledne spolu s Rossem a jeho navigátorem Billem vyrazili na místo závodu. Závodníci už leštili své káry, promazávali vše co se promazat dalo. Zaparkovali jsme na plácku pod kopcem, kousek od centra večerního dění, jako čestní hosté. Po vzoru Rosse a jeho systému, jsme se usadili, rozbalili stan a rozbili kemp. Než oba zajistili co potřebovali pro sobotní závod, rozhlédli jsme se po okolí. Stála tu různorodá směsice aut utišených před velkou závodní bouří. Na večer byla nachystaná zahajovací party a "zimbabwský hrnec" (hovězí maso, brambory, rajčata, sladké brambory s výtečnou omáčkou) se Sadzou (místní hustá kaše z kukuřičné mouky) a špenátem "Rape". Protože druhý den byl závod, tak se alkohol nepodával. Všichni stáli ve frontě s talířkama a čekali na svůj příděl ;o)

V sobotu ráno už od půl šesté nedočkavci zahřívali svoje Jeepy, Landrovery, Suzuki a Cornily. Celou sobotu a neděli se na 18okruzích a stanovištích prohánělo spousty čtyřkolek ve třech hlavních skupinách od standartu, přes modifikaci až ke speciálům. Nechyběl ani Extrém závod a jízda v bahně. Grilovalo se, diskutovalo, natáčelo a fotilo. Malé Suzuki nepoškodilo svou reputaci a na 16 stanovišti válelo sudy, jako ostatně každoročně. V Extremu se to povedlo Landroveru na 3tím stanovišti. Závodníci byli hlavně běloši a pouze jeden černoch. I když mezi diváky bylo černochů víc než dost, převážná většina ale nechápe, jak někdo může mít jako hobby devastaci vlastního auta. ;o( Starší patrolák Mike sebral nás oba vzal na krátkou jízdu extremem - bomba. Rozdali se ceny a rozjela se pořádná párty do časných ranních hodin. Poznali jsme tu spousty moc příjemných, přátelských lidí plných pohostinnosti, vstřícnosti a smyslu pro komunitu, což bohužel absolutně chybí nám v Evropě! Rozhodně se jako lidé stejné národnosti nepodrážejí, nepomlouvají a nekritizují, což nám Čechům jsou tyto záporné vlastnosti vlastní!

Pondělí 25. května - neděle 31. května 2009

V pondělí byl svátek "Den Afriky", město bylo ještě vláčnější než normálně. Potřebovali jsme na autě vyměnit pouzdra na předních listových pérech. Malinko se vybouchali na těch otřesných pistách. Mark nám poskytl dílnu, a jako pravý milovník 4x4ek se k Rendovi připojil a spolu nejen, že vyměnili pouzdra, ale i podotahovali všechny šroubky a matky, vše promazali. Hillary a Mark nám chtěli ukázat malebné okolí svého rodného města, odpoledne jsme tedy pobalili věci na piknik a vyrazili na malé poježdění na Měsíční skálu (Domboshawa) kousek za Harare. Tam často tahle parta odrostlých dětí jezdí za klidem a trochou offroadění. Nádherný výhled na celé okolí kolem dokola, krásný oranžový západ slunce a příjemný večer ve společnosti Mika a Pett, Ralpha a Rosse a Marka a Hillary (která mimojiné byla tou třetí osobou, kdo nás odchytl na parkovišti Sparu a pozval na Jamboree trial. Kdo by si pomyslel, že spolu budeme sedět na malém pikniku, někde na Měsíční skále?). Přenocovali jsme v pořádné posteli u Marka a Hillary a po snídani nasměrovali do zvířecího sirotčince Bally Vaughan.

Starají se tu o zvířata nalezená v buši raněná nebo opuštěná mláďata. Vzhled prostředí působil opuštěně, majitelka díky krizi nemá dostatek financí na provoz, upřednostňuje zvířata, než nakupování nového zařízení. To byl také důvod, proč jsme tam šli a to drobné vlezné platili. Trochu jí pomoci. Věřte nám, zvěrstvo nevypadá, že by hladovělo, včetně jednoho lenivého leoparda, který vypadá jako Garfield- aspoň tak ho pro jeho tloušťku nazývají místní. Starají se o čtyřčlennou smečku lvů, dvě hyeny, koně zkříženého se zebrou, servala, caracala, krokodýly, osly, veškeré papoušky i opice. Neopomněli jsme se zapovídat s ošetřovatelem a toho času naším průvodcem o všem co se dá. Po osvěžení mezi zvěří na čerstvém vzduchu jsme se vrátli do města. Bloumali jsme ulicemi, až se dostali na městský trh Avondale. Ani tady očekávání nezklamala, jedno patro bylo plné suvenýrů, další použitého oblečení z Evropy a čínského šrotu. Kromě běžných suvenýrů tu nabízejí i výtvory z měkkého kamene a dřeva a je opravdu na co koukat. Sošky do obýváku nebo sochy a podstavce na zahradu, je z čeho si vybírat a výrobky jsou fakt perfektně opracované a vypracované. Černoši jsou, aspoň dle mého názoru, děsně šikovní a zruční, škoda, že velkou většinu přemůže lenost a netahavost. Myslím, že by se dostali mnohem dál než jsou, k tomu jim jen ta disciplína a organizovanost chybí. Večer jsme jeli navštívit Lyn, která je teď doma sama, protože Colin je opět na pracovní cestě v Zambii. tak jsme jí aspoň trošku zpestřili dny samoty ve velkém domě.

Je ale čas popojet dál. Rozloučit jsme se zajeli s Carolyninou rodinou. Po cestě na protilehlou soukromou rezervaci mají také svou masnu. Zastavili jsme tam nakouknout do tajů domorodých obchůdků. Prodávají různé maso z antilop, žiraf a podobně, co zrovna je k mání. Byla by škoda to neochutnat a hlavně, zkusit se má všechno. U Cherylyn jsme degustovali pštrosí maso, tak co by ne nějakou třeba žirafu. V masně seděla skupinka místních a popíjela cosi z velkého džbánku. To cosi mělo takovou zvláštní šedivo-hnědo-starorůžovou barvu, vůbec to nebylo lákavé. Jenže René to viděl trochu jinak, hned si velký džbánek místního piva "Chibuku", vyráběného kvašením kukuřice, koupil.
Druhý den, po pravé anglické snídani jsme vyrazili do Harare na doplnění zásob na další cestu. Dle rady Cherylyn jsme sehnali domácí jogurt za 2USD litr, mléko za dolar, za 3dolce obrovskou tašku zeleniny a ovoce. Po cestě jsme skočili na kávu a rozloučit se k Su a Mikovi, offroadovým nadšencům a večer se zastavili rozloučit s Cherylyn, Rossem, Beky a Taylou, oni pro nás na rozloučenou připravili výborné bbq kuře peri peri, zapékaný květák, zeleninové rizoto, hranolky, zeleninu a domácí chipsy se sklenkou výborného červeného vína, zůstali jsme tedy přes noc. Hamižnost trestá a proto, že se René jednak nerozdělil a druhak musel mít nejvíc, nevyplatilo se mu to a byl dokonale potrestán... vychlastání "Chibuku" (které normálně pijí jen domorodci) se Renému trochu nevyplatilo a s křečema, teplotou a špatným žaludkem proležel celý den v posteli, ládován medicínou. V sobotu ráno jsme opravdu nakonec vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Z Harare jsme odjížděli z lednicí plnou pštrosího masa, mléčných produktů a doplněnými zásobami zeleniny a ovoce. A pak, že se v Zim nedá nic koupit! Dá a za slušné peníze.

Pokračovali jsme na jih k směr Bulawayo, po pěkné asfaltce, bez prudičů a policejních kontrol. Odpoledne jsme dorazili na místo, kam se nejvíce těšila Andrea. Akci jsme nechali na druhý den ráno. Porozhlédli jsme se po okolí. Tenhle malý safari park Chengeta lodge bohužel nenabízel kempink. Zaměstnanci sice nemluvili o své zemi a lidech záporně, ale nocování venku, před branou lodge nedoporučovali. Shosou okolností majitel potřeboval ulovit nějakou Impalu a pakoně a k tomu si objednal profesionálního lovce, bílého farmáře Kevina a jeho syna Kerena, který nám nabídl, že můžeme jet s ním přenocovat na skalnaté plošině. Kevin právě neprožívá relaxační období, Mugabeho přívrženci okupují jeho farmu a snaží se ho vypudit z jeho domu, jehož se Kevin s rodinou nechtějí vzdát. Zaparkovali jsme uprostřed skalnaté plošiny a rozbalili kemp, nasbírali dost dřeva na oheň, který nás má chránit nejen před dotěrnými predátory, ale i před zimou, která se v noci zakousne do krajiny i do nás. 10 stupňů, pěkně ty teploty kolísají!

Ráno hodně brzký budíček. Kevin jel na lov a my měli domluvenou schůzku. Pozdní příchod zúčastnění netolerovali. V půl sedmé jsme se srazili s Edwinem a šli vyzvednout dva 11měsíční uličníky "Kennyho" a "Velkého kluka". Vyrazili jsme na procházku. 2hodinový okruh okolním bušem jsme si užívali za lumpačení těchto dvou odrostlých lvíčat. Lvi jsou aktivní převážně v noci, poránu na ně dopadá únava, která je zapříčiněna i velkým horkem. Oba ale pořád nějakou energii měli, dováděli, skákali po sobě, snažili se ocumlat Reného kalhoty a Andrey trekové boty, nepodařilo se. Zaujalo je to podivné monstrum, které jsme na ně každou chvilku mířili. Foťák a kamera byla často střede jejich pozornosti. Nedali nám ani nejmenší šanci v klidu udělat pár snímků z velké blízkosti. Takže v naší sbírce fotek je možné vidět oslintaný snímek jazyka, zubů a i třeba mandlí a krku zevnitř. Po procházce odpadli jak utahaná koťata. My jsme se ještě zastavili přes ulici v druhé části rezervace Pomazinda, kde měli o 6 měsíců mladší lvíčata "Chaku" a "Bílý muž" i s těmi jsme si trochu pohráli, ty zase na Reného skákali jako na trampolínu a Andree ožužlávali všechny visící rohy mikiny. Zachvilku byl den ten tam a my zase potřebovali sehnat nocleh. Po ruce byl jen Antelope park. Rozvalili se vzadu u umývárek a přístřešku a do pozdních nočních hodin vařili banáno-pomerančovo-kiwi džem, i "plný zeleninový hrnec" a žirafí masíčko. Jen tomu masu se nechtělo pořád změknout. V noci byla opět zima, před usnutím jen 10°C.

Pondělí 1. června - neděle 7. června 2009

Ráno jsme si přispali, před odjezdem se zapovídali s Dorou a Arim z Angoly. Kteří kočují nejen pracovně mezi Zimbabwe a Angolou. Tak pro naší další cestu jsme přijali pozvání do Angoly. Po 150km jsme projeli branami města Bulawayo, bývalé hlavní město státu Rhodesie (do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe). Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim - Ndebele. Hlavní město Harare dříve Fort Salisbury patří kmeni Shona. Bulawayo působí poklidně, s rozlehlými ulicemi a spoustou prázdných prostor. 30km za městem je svou krajinou jedinečný park Rhodes Matopos. John Rhodes má zde i svojí hrobku. Pozdě odpoledne nás už do parku nepustili, 11USD za kemping jsme platit nechtěli, zajeli jsme tedy kousek od brány, po vedlejší prašance a pod velkou skálo jsme se uvelebili. Konečně jsme ochutnali to žirafí maso. Výborné, ale trochu tužší. Z postele nás brzy ráno zase vyhnala zima. Vjeli jsme tedy do parku, aspoň jsme měli dost času si ho prohlédnout. Co se týče fauny, viděli jsme spousty stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka. Projížděli jsme parkem plným skal, obrovských balvanů balancujících jeden na druhém. Rangeři nás poslali na několik míst, Silozwane a Nswatugi jeskyně. Jeskyně vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 - 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. Ještě týž den večer jsme vyjeli zpět do Bulawaya, dotankovali a pokračovali nahoru na Viktoriiny vodopády.

Hlavní asfaltová cesta byla nudná, jen jsme museli najít čerpačku. Po dotankování jsme odbočili doleva, směr vnitrozemí, jezero Kariba, řeka Zambezi. Obloukem po prašné cestě jsme mezi vesničkami z hliněných a slaměných domků, se slaměnými střechami a spoustou dobytka projížděli blíž a blíž našemu cíli v této obastli. V dálce jsme zahlédli cosi kouřícího, zastavili jsme a dunivý hluk nám vysvětlil, že to není hořící vesnice, ale masa vody padající hluboko kamsi dolů mezi stromy. Podél Zambezi jsme se vrátili na hlavní silnici, právě několik stovek metrů před dunivým přízrakem. Zase bylo pozdě, tma na spadnutí, vyjeli jsme po silnici směr Botswana a po několika kilometrech sjeli do lesa stromů mopani. Tady jsme také, za odporného hlasu hyen a dunivé filharmonii Viktoriinek strávili poslední zimbabwskou noc.

Ráno jsme si přivstali, abychom byli na bráně první, zaplatili 20USD a spěchali do parku Mosi-o-Tunya. Co stojí za to, je nádherný africký východ slunce nad vodopády, které byly v tuto roční dobu plné. Pocit se nedá popsat, a do fotek se atmosféra také přeníst nedá. Nádhera, stát tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. Výhled na ně je tady ze strany Zimbabwe mnohem hezčí než ze strany Zambie. Za 30dolců vodopády můžete pozorovat i při úplňku. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou naústupné Zambezi. Ještě než jsme opustili krvavé Zimbabwe, zajeli jsme na popud Reného do farmy plné krokodýlů. Kůži jsme si nepořídily, jsou moc drahé a nevíme jak je to s dovozem, ale chtěli jsme ochutnat maso. Z obchodu nás odkázali za roh na Mika, ten nás provedl po farmě, kde chovají okolo 20tisíc krokodýlů, doporučil nám maso s ocasu a krku a přidal chutně znějící recepty. Za 5dolarů jsme koupili 3kg masa a Mike nám ještě na ochutnání přidal asi kilo masa z čelisti, prý na kebab. Renému svítili oči jako žárovky ;o)
Vrátili jsme se do města a jeli na hranice. Po velkém mostě jsme se loučili s druhou z našich nejoblíbenějších zemí. Výjezdní byrokracie netrvala ani pět minut.

Devátá země - Zimbabwe je vlastně druhou zemí z našeho itineráře, která má v Evropě jednu z nejhorších reputací. Od začátku jsme byli rozhodnutí ji navštívit a prostě případně být jen opatrní. Celkem moc se toho nikde nedozvíte, otevřete-li si na netu jakékoliv stránky o Zimbabwe, čtete převážně jen černou kroniku o největších zabijácích, zlodějích a úplně všech vychrtlých hladem a zákeřnými chorobami jako je AIDS a cholera. Očekávali jsme i to nejhorší, největší kámen z nás spadnul po propovídaném večeru s Colinem, který nám vybarvil jiný obraz země. Další byla zpráva od slečny Beranové z ambasády o uspokojivém stavu obchodů a benzinek. Tak jsme tam vjeli docela v klidu. Už pracovníci celnice nás svým chováním ujistili, že jsme chybu v rozhodnutí navštívit nenavštívit neudělali. Po pár kilometrech a pár dnech strávených v Mana Pools NP bylo všechno jinak. Opět připomínáme, že to jsou naše zkušenosti, někdo jiný je může mít jiné.

Nicméně cítili jsme se naprosto v pohodě, policie na silnicích přátelská, místní černí domorodci se tvářili vesele, žádná nevraživost a závist jim z očí nekoukala. Obdivovali naše nadšení cestovat Afrikou a poznávat krásy různých krajů. Netajili radost z toho, že se zajímáme také o ně a o jejich zemi. Vzhledem k tomu, že se blíží povinnosti, jsme nuceni trochu pokrátit pobyty v jednotlivých zemích. 3 týdny nejsou moc, ale pro začátek je to dobré. Vracet se sem budeme, neboť Čmelák stejně bude zůstávat v garáži tady dole v JAR. Vše se najednou zvládnout nedá, na každou zemi je určitě potřeba několik měsíců, možná i let, aby jste se koukli všude a na vše...

Zimbabwská krajina je hornatější, Harare je položeno ve výšce cca 1500m, v období naší návštěvy také chladnější. Má výbornou úrodnou půdu, infrastruktura na podstatně vyšší úrovni než v jiných státech vyjma JAR. Má krásné, stále ještě přírodně divoké národní parky za hubičkové vstupné se spoustou zvěře, ptactva a flóry. Navštívili jsme tři a všechny se nám líbili. Způsob jakým si můžete užívat krásu přírody a nasávat její energii a kouzlo. Safari zábavnější než např.Maasai Mara, neboť zvířata si musíte najít sami, nečekají a nejsou "srovnané v řadě" či obklopené desítky aut, jako ve většině komerčních parků. Pro turisty atrakce, pro rybáře perfektní místa pro rybaření, pro milovníky přírody a treků desítky malebných cest, pro obdivovatele kultur je také ještě co obdivovat. Není to země nudy, je možno se zůčastnit i spousty akcí. Nejeli jsme mnoho bočními cestami a to jen z toho důvodu, že Zim po zrušení zimbabwského dolaru nemá dostatek peněz v oběhu, tudíž není možné využívat služeb bankomatu a na to jsme připravený nebyli. Přejeli jsme více západ Zimbabwe a tahle země má co nabídnout, nejen z pohostinnosti, lidské přátelskosti, přírodního bohatství, ale i z historie.

Každému, kdo možná jen trochu přemýšlí se do "Ošatky Afriky" zajet podívat to jen vřele doporučujeme. Zimbabwe to potřebuje. Poznali jsme spousty skvělých lidí s trefným heslem "We make a plan!". Tak "We can make a plan!" také pro ně.


FOTOALBUM - Zimbabwe
Fotoalbum 4x4 Jamboree - Harare