Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

ETIOPIE

Pátek 13. února - čtvrtek 19. února 2009

Ze Súdánu, i přestože se nám moc nechtělo, jsme vyjeli rychle bez zbytečného zdržování. Blížili jsme se k etiopské hranici, přechodu Shedey. Je to spíš taková hranice nehranice. Všude se začala hemžit spousta lidí pobíhajících po cestě bosky či v jednoduchých ťapkách a ve vytahaném oblečení. V malé oprýskané boudě za polorozpadlým stolem seděl úředníček, který orazítkoval naše pasy a omylem také i Carnet k autu. Žádná byrokracie, za 30 minut jsme byli vyřízení. Vjeli jsme, z časového prostoru Súdánu, do relativní přítomnosti. Přítomnosti o 8 let zpět v kalendáři, ale o několik století ve vývoji. Psal se 4 Makawit 2001 10h. Den totiž v Habeši nezačíná v půlnoci, jak si to bláznivý běloši kdysi vymysleli, ale v 6h ráno, když svítá a přichází den. Habeš je původní název Etiopie a to zase v řečtině znamená "země opálených lidí". No něco na tom bude!

Prodrali jsme se tou masou lidí, kteří vyplnili téměř celou silnici a vyrazili na cestu směr etiopské dobrodružství. To opravdu začalo již tou cestou. Rychlostí asi 30km v hodině jsme se ploužili po rozdrkocané cestě plné kamenů a děr, občas jsme minuli nějakou malou vesničku či usedlost, občas také pár domorodců cupitajících podél cesty. Do setmění jsme urazili jen zhruba 30km. Ještě za světla jsem se utábořili kousek od jedné vesnice. Kupodivu byl v noci klid a nikdo nás neobtěžoval. Jen asi v polovině snídaně přišlo pár dětí, sledovat co tam děláme. Trochu jsme tomu již přivykli, ale tady v Etiopii jsme pohodu a klid postrádali mnohem víc. Tu děsnou silnici jsme zvládli za jeden den a dostali se až pod národní park pohoří Simien – Simien Mountains National park. Etiopie je země hornatá, rozprostřená na náhorní plošině rozdělené příkopovou propadlinou. Její poloha je mezi 1500 a 3000 m nad mořem. Ovšem má i místo ležící 115m pod hladinou moře. Je to Danakilská proláklina, nejdrsnější místo země ležící na severovýchodě, poblíž erietrejských hranic.

Hned ráno jsme našli kancelář. Hledání nebyl takový problém. Problematičtější bylo se dočkat jakéhokoliv úředníka. Nakonec asi s dvouhodinovým zpožděním se objevil a pěkně vysmátý. Pravděpodobně si po cestě žvejknul nějaký ten čad pro lepší náladu. Přesto ale příjemný zrovna nebyl. A že by aspoň vlídnější, když už tam necháme tolika peněz za vstup do parku, tak to taky ne. Nejspíš měl špatnou noc, nebo populární droga čad nebyla kvalitní.

Zkasíroval nás o pěkných pár birrů a ještě k tomu nám do auta nacpal skauta s kulovnicí. To je prý povinnost. Kdyby neměl tu kulovnici, tak nikdo ani nepozná, že je to oficiální ranger. Vyrazili jsme na krásnou projížďku parkem.

Čmelák pokuckával, někde musel zvládnout i příkřejší stoupání. Cesta jako obvykle žádný asfalt, lemovaná dětmi křičícími "Ju ju ju ju, faranji, faranji" běžícími vedle auta stejnou rychlostí jako samotné auto. Občas kolem prolétl i kámen (už jsme mysleli, že jsme si spletli hranice a nejsme v Etiopii ). A právě v takových chvílích se ten skaut v autě vyplatil. Zařval na ně svou amharštinou a na pár minut bylo po všem. Krajina byla zvlněná množstvím pohoří a údolími zdobených vesničkami a obdělanými políčky. Klidná tichá krajina narušovaná jen pořvávajícími žebráčky. Uprostřed části trasy, kterou jsme chtěli ještě týž den zdolat, se na malé planině mezi stromy na okraji skály povalovala velká tlupa paviánů – Gelada (Dželada). Kousek od kempu, kde jsme nocovali se na skaliskách pyšnili horští kozorožci Walya Ibex a Clippspringer. Ještě jsme zajeli výš, na úroveň nejvyšší hory Etiopie „Ras Dashen“ (4620m), ani tady nechyběli děti zabalené v tmavých dekách s perfektní kondičkou. I v takovéhle nadmořské výšce dokážou utíkat rychleji než se náš džíp dokáže škrábat nahoru. Radši jsme se otočili a pomalu sjížděli dolu do kempu Sankaber, kde jsme spolu s ostatními turisty přežili noc za nepříjemného vytí hyen. Bylo znát, že jsme ve vyšší nadmořské výšce, teplota klesla hodně k nule a ani ráno se do východu slunce nic nezměnilo. Všichni skauti nás uvítali s párou od pusy a zabalení pěkně po etiopsku ve velké dece. Po horkém severu bylo až nezvykle chladno. Po snídani jsme pomalu sjížděli dolu a prohlíželi si krásy Simiens z druhé strany.

Skauta jsme vysadili na bráně, nakonec jsme museli uznat, že se vyplatil, neboť nás od těch neodbytných žebrajících dětí a nekonečného "Jujujuju" mnohokrát zachránil. Našli jsme malý obchůdek, jež zel prázdnotou, ale co tam měli co zastínilo ty pavučiny a prach v regálech, byly houstičky... Po dlouhé době houstičky, na některých místech dost podobné těm u nás. Pokračovali jsme dolu do Debarku a vyrazili zpět do Gonder.

V Gonder jsme trochu bloudili a hledali jediné místo, kde se dají vybrat peníze z bankomatu - Dashen Banka. Povedlo se, ale mezi tím se na nás pověsila více než desítka dětí a s nataženýma rukama se nám drala do auta. Vybrali jsme peníze na jediném místě, dotankovali, dokoupili vynikající houstičky. Ještě jsme se chtěli spojit se světem po pavoučí síti, ale 100kbps jsme se nedostali ani na hlavní stranu centrumu. Odjeli jsme směr Bahir Dar.

Konečně jsme narazili na asfaltovou cestu. V Bahir Dar jsme se porozhlédli po městě, opomněli, že jezero Tana má co nabídnout a ze starých kultur co ukázat. Pokračovali na jihovýchod. Do nosu nás klepla směrovka k jakýmsi horkým pramenům. Na místo jsme se dostali až téměř za tmy a po cestě málem srazili prasečí rodinku a pár zajíců. S autem nás postavili doprostřed malého parkoviště, kde jsme nerušeně mohli přenocovat. Hned po rychlé snídani jsme se vydali na místo, kde měly být horké prameny. Doprovodili nás etiopská klíšťata (proč klíšťata? Neboť na nás naskákali a i přes to, že jsme od nich nic nechtěli a slušně jsme je odmítli, zůstali přisátý). Okolo zděného stavení, za jehož zdmi byli bazénky s horkou vodou z přírodních pramenů, již sedělo velké množství lidí. Čekali, až se otevře veřejné koupaliště a všichni se budou moci umýt po náročném včerejším dni a noci. Vzhledem k tomu že celá vesnice naskáče do jednoho bazénku v určený čas a my měli být mezi nimi a ještě za to platit, vzdali jsme to. Nic proti, ale úroveň hygieny v Africe je na úplně jiné, horší, úrovni než kdekoliv jinde, člověk musí být opatrný a dávat pozor na různé exotické a zákeřné choroby, kterými místní domorodé obyvatelstvo trpí. Nic si nebudeme namlouvat, lidé jsou špinavý a to jsme neshledali vhodné ke společné koupeli.

Raději jsme se vydali rovnou do Addis Ababa. Po několika kilometrech zářila další cedule, tentokrát šipka směřovala k prameni Modrého Nilu. Tak co se tam nepodívat? 40km jsme skákali po kamenech a dírách až k řádně oplocenému prameni. Tedy pramen nejprve nebyl ani vidět. Dojeli jsme kam jsme mohli a ještě jsem nestačili ani zastavit a už kolem nás bylo zase spousty dětí i dospělích. To je hrozný. Děsně to vysává... člověk musí být v permanentním střehu, tu Vám dýchá do ucha jeden tu zase druhej... Nicméně dojeli jsme k velké louce u malé kaple, kde sedělo či stálo několik desítek Etiopianů. Někteří byli kompletně nazí, spíš bych řekla, že se jednalo v převážné většině o ženy. Kolem dokola chodil nazdobený posvěcený a prováděl očistu těla i duše. Nevíme, jestli prodával odpustky, nebo se spíš rád koukal na nahá ženská těla. Nebylo by divu, sexualita v Etiopii je víc než běžnou věcí a většina domorodců si tím i krátí čas. Důkazem jsou i stovky možná i tisíce prostitutek.

Jelikož naše kůže má jinou barvu, není možné ji přehlédnout, nepřehlédli ji ani zde, páter k nám poslal nějaké poslíčky, za to, že jsme tady, musíme zaplatit a pokud chceme vidět pramen Nilu, tak je třeba zaplatit ještě navíc vstupné. Na toto jsme již obrnění a bez jakéhokoliv zdlouhavého dohadování jsme mu poslali nazpět s nepořízenou. Nejsme kasičky pro každého, kdo si jen vzpomene! Vydali jsme se zpět na hlavní (Při nastupování do auta se to neobešlo bez typického "Dej mi peníze, dej mi tužku, dej mi flašku" - ach jo, dokonce na informacích visí cedule s prosbou, aby turisté nedávali ani dětem ani dospělým žádné tužky, sladkosti a láhve, že to napomáhá jen k násilí mezi obyvateli).

Další den nám opět, ačkoliv jsme vstávali ještě dříve, přišlo několik lidí "popřát dobrou chuť k snídani". Je to náročné, požívat stravu za přítomnosti místních občanů, kteří sledují i jak sousto postupuje až do žaludku. Ale není zbytí, musíme si zvyknout. Ach jo. Vzdali jsme to a s kručícími bříšky jsme opustili kempink. Štěstí se na nás pousmálo a 70km před Addis Ababa se před námi objevil krásný plácek, dokonce i betonem vyrovnaný. Po všech těch prašných drncavých cestách jsme měli na autě dost práce /dotáhnout šroubky, kontrola tekutin, úklid vnitřku atd./. Celkem překvapivě nás skoro nikdo nenavštívil, tak jsme se rozhodli tu i přenocovat.

Pátek 20. února - neděle 22. února 2009

Páteční ranní cesta do Addis byla svižná. Sice jsme neplánovali navštívit Lalibelu, což je možná chyba, ale za to jsme se chtěli vydat na jedno z nejodlehlejších a nejkrásnějších míst této hornaté země – Erta Ale (známá 613m vysoká činná sopka respektive skupina sopek s permanentním lávovým jezerem na severo východě Etiopie u hranic s Eritreou). V kanceláři turistických informací jsme zjistili, že je třeba takový výlet naplánovat dopředu, zorganizovat průvodce a doprovod. Také finančně to bylo trochu náročnější, aspoň to nám tvrdili. Vyměnili jsme tento plán za cestu na lépe dostupnější místo – Harer. Kolébka kávy a domov domácích hyen. Mimo jiné Češi se podíleli na výstavbě pivovaru Harer! Posbírali jsme potřebné informace i o dalších místech, které jsme v Etiopii chtěli navštívit a vydali se do města.

Addis Ababa, hlavní město Etiopie je nudná zahrada betonových monster. Celé to púsobí jako slum, po chodnících se válí mrzáci a křižovatky jsou obleželé žebráky, kteří čekají až na semaforu padne červená, aby jako sarančata naskákali na auta chycená do pasti dopravy velkoměsta. Chudoba se tu tříští s přeplácaným luxusem. Chudáci v otrhaných šatech míjejí nažehlené kravaťáky nastupující do Toyot a Mercedesů. Ani tady nás Etiopie nenadchla. Ale jedno se jim musí nechat... mají výborný chléb a lahodnou kávu připravovanou s láskou. Nakoupili jsme zásoby a přidali i slavnou medovinou "Tej". Pravdou je, že je velmi, velmi vzdálená od té pravé české medovinky! Tak jako máme na webovkách úvodní heslo, taková je i skutečnost. K naší radosti byla silnice celých 500km asfaltovaná. Krajina, kterou jsme projížděli byla příjemná, zelené pahorky a údolí poseté vesničkami a spoustou políček a pasek se stády tradiční domácí zvířeny, jako jsou krávy, ovce a sem tam nějaká koza. I lidi se více vybarvili i v oblečení i v obličeji. No od kmene Amharů jsme přejeli přes kmen Oromo ke kmeni Harari. Po krajnicích jako všude jinde cupitaly zástupy místních. Ženy v dlouhých sukních a bosky nosily na zádech a hlavách velké svazky dřeva a chrastí. Občas kolem nás proběhl i osel s povozem, na kterém táhl sudy s vodou nebo čerstvě sklizenou úrodu zeleně. Muži byli také součástí zástupů, ovšem ty maximálně poháněli strhané osly nebo si lehkou nohou vykračovali před sluncem schováni pod barevnými deštníky s hůlkou nebo kalašnikovem v ruce a s "chatem" v puse. Chat, neboli Kata jedlá, či arabský čaj je amfetaminová droga zastoupená každodenně na jídeníčku místních mužů. A kalašnikov AK - 47 naprosto běžně zdobí téměř každého z nich. Člověku ale trochu "lepí". Představte si nevzdělaného, zaostalého člověka s mašinou na zabíjení v ruce. No nenahání to strach?

Zpátky do středověku. Až tak jsme se cítili. Na každém rohu na nás vykukují typické středověké nástroje a vybavení. Pluhy, zahradnické a zemědělské nástroje, v domácnostech zase mlýnky na kávu a zrna, kuchyňské vybavení. Člověk si připadá jak na prohlídce exponátů v muzeu. Časová a vývojová mezera mezi Evropany a Afričany je astronomická a zpomalený vývoj nemá příčinu v kolonialismu, neboť například Etiopie kolonií nikdy nebyla.

V hliněných, mnohokrát polorozbořených chatrčích bydlí celé obrovské rodiny, před chatrčí na dvorku je velké ohniště, na kterém ženy v hliněných hrncích vaří jednoduché jídla z dostupných potravin. Mezi jednotlivými políčky, na kterých vyhublý domorodci kráčí za dřevěným pluhem taženým býky, jsou zrezivělé pozůstatky z dob dobývání Etiopie a z jednotlivých bojů mezi Etiopií a Eritreou. Do Harer jsme dorazili ještě za světla. Centrum islámské kultury a náboženství a hlavní obchodní centrum na východní stěně Great Rift Valley – Velké příkopové propadliny. Historie města sahá až do 7 století, kdy bylo objeveno a vystoupilo na vrchol jako centrum islámské kultury na africkém cípu. . 16té století bylo pro toto město položené v 1800m nad mořem tzv. zlatým věkem. Bývalé hlavní město muslimského státu Adal, obehnané zdí se šesti vchody je dnes domovem hyen. Výborná káva, krásné proutěné a tkané výrobky, stříbrné šperky a knižní vazba jej proslavily. 4 metry vysoká zeď „Jugol“ byl v roce 2006 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Ovšem nás začátek města nějak nenadchnul. Je jako každé jiné. Když se někdo vydá na dovolenou k moři, většinou by rád pokoj s výhledem na moře a pláže. Tady na konci světa je to trochu jiné. Harer je pověstný svými zdomácnělými hyenami a hotel Tewodros, jenž doporučuje průvodce Lonely planet, má pokoje s výhledem na centrum dění. Vybrali jsme si, samozřejmě s příplatkem, pokoj s výhledem na hyeny, ano čtete dobře, ne s výhledem na moře, ale pro tentokrát s výhledem na hyeny. Ubytovali se, a jelikož naše žaludky žadonily o nějakou etiopskou dobrotu, využili jsme opět doporučení průvodce a navštívili, ve městě asi nejpříjemnější restauraci Hirut.
Jídelní lístek jsme moc nezkoumali a dali si speciality kuchyně. Naservírovali nám jednou velký kulatý tác plný "injery" (velká placka jako palačinka mírně nakyslé chuti s vysokou výživovou hodnotou, vyrobená převážně z "tef"- obilnina speciálně etiopská, někdy i z "enset"- falešný banánovník), několika druhů masa, včetně kozího s různými omáčkami pikantní chuti a zeleninovými saláty. Byl to obrovský tác a oba nás obsah zasytil. Jenže jsme měli již objednán druhý chod - grilované kozí maso s rajčaty a česnekem podávané na dřevěném uhlí. Móóóc dobré! Tradiční jídlo zvané "ketfo", což je syrové maso, jsme pro tentokrát vynechali.

Večírek jsme zakončili etiopskou kávou - bunna. Etiopie je kolébkou kávy. Mají svůj rituál v její přípravě a díky tomu je popíjení kávy ceremonií a požitkem. Zelená kávová zrna opraží na dřevěném uhlí, na kávové pánvi. Po té jsou opražená zrna nahrubo umleta v mlýnku zvaném „mukecha“. Hrubě namletá káva je nasypána do hliněného hrnce – konvice zvané „jebena“ zalijí ji vodou a vaří na mírném plameni. Po té servírují v malých šálcích zvaných „cini“. Vůně lahodné kávy pohltila celou restauraci. Na stole nám k tomu všemu voněla zapálená pryskyřice. Pomalu jsme se vydali tmou po cestě do hotelu. Majitel restaurace jel kolem a svezl nás k cíly.

Dorazili jsme s plnými bříšky na pokoj a otevřeným oknem jsme zaslechli podivné zvuky. Koukli ven a opravdu, za hotelem na smetišti u hřiště hyeny kontrolovaly obsahy igelitek, které tam pravidelně po zavírací hodině vozí všechny hotely a restaurace z okolí. Tak honem ven! Ty ohavné mrchy se pomalu přibližovaly k ulicím města. Stoupli jsme si za hotel, odkud byl výhled na hřiště. Mezi hotelem a plochou byla jakási rokle, ze které se ozývaly hrabavé zvuky. Jedna náhle vylezla z křoví, abychom řekli pravdu, vůbec to není příjemný pocit, když máte takové smradlavé a ošklivé zvíře s nejsilnějším stiskem čelisti pár metrů před sebou. My byli dost překvapený a možná i trochu zamrzlý, tyhle ohavy to ale vůbec nevzrušovalo a pokračovaly v procházce po městě, mezi lidmi. Okolo brány policejního areálu jich bylo asi 14 a aspoň na první pohled si s policajty dobře rozuměly. Na krátkém klacku jim podávali kousky masa. Přidali jsme se k nim. Myslím k těm policajtům ne k těm hyenám ;o). Policajti nás lákali, abychom jim také nějaký kousek kozy dali. Renému se moc nechtělo, ale Andrea se nechala přesvědčit. Za kousek masa byly ochotné panáčkovat jako pes. Hyeny byly opravdu klidné a vůbec nepůsobily hladově a nebezpečně, jen ta jejich otevřená tlama se zkaženými zuby nevypadala nijak přitažlivě. Když už je okukování omrzelo, stáhli se pomalu zpět na hřiště. Šli jsme tedy spát, ale hlasitost jejich odporného kvílení se nedala utlumit ani zavřeným oknem. Bylo i zajímavé jak takto v buši obávaný predátoři se nechali z různých míst hřiště vyhánět domácími psy.

Neděle je křesťanský den volna, market a krámky téměř prázdné, lenošili jsme a podnikli až večerní procházku křížem krážem starým městem. Prošli jsme novější částí městečka a přišli jsme do staré části. Malé úzké uličky zdobené barevnými domy a dvorky za velkými zdmi. Po uličkách se proháněly děti a kupodivu nechtěly ani peníze ani bonbónky, (pravděpodobně, protože sem nejezdí tolik hloupých turistů). Děsně se jim líbily vyfocené portréty, které jsme jim ukazovaly a neustále pózovaly před objektivem. Aspoň na chvilku si mohly zahrát na modely a modelky.

Pondělí 23. února - sobota 28. února 2009

Pondělí byl poslední den pobytu v Harer. V jedné malé kavárně jsme si dali kávu a samosu (smažené trojúhelníčky plněné pikantní směsí z čočky či mletého, převážně kozího masa). Vraceli jsme se zpět k Adis, uhnuli z hlavní cesty a usadili se ke kempování. Jen jsme doohřáli večeři, do jednotlivých soust nám halekali hyeny, po seanci posledního sousta konzervové příchutě (bohnen eintopf) již čmuchali kolem nás. V soužití s divokou zvěří jsme stále ještě batolata, tak jsme sbalili věci a popojeli dál. Stan roztáhli kousek za městem, ale ve 3 hodiny v noci nás probudila policie, že takhle nocovat nemůžeme. Žije tu prý spousty nevzdělaných chudých lidí, kteří vlastní i různě funkční zbraně a když vidí peníze, může jim přeskočit a to by se pro nás mohlo stát nebezpečné. Naskočili si na zadní držák pneumatik a kanystrů a doprovodili nás do města. "Zastavte na hlavní silnici pod lampou, tam si na vás nikdo nedovolí". Vjeli jsme mezi ostatní kamioňáky, v klidu rozbalili stan a dospali do rána. Raději jsme se vzbudili dřív, než se ulice zaplnili. Kolem aut a kamionů se ladně proplétala slečna, která měla na hlavě usazenou velkou plechovou mísu s čerstvě upečenými voňavými koblížky. Koupili jsme si hned plný balíček z denního tisku. Ale na samotnou snídani jsme vyjeli z města. Podél silnice se rozkládalo jezero Basaka (v mapě není značené). Kupodivu tady nebyl nikdo, za společnosti krokodýlů, masožravého obrovského ptáka Marabu a dalšího různobarevného ptactva, které sledovalo celý náš ranní rituál, jsme si vychutnali klidnou siestu.

Ještě před stresem hlavního města jsme si přáli se trochu zrelaxovat. Na mapě jsme našli opět jakési horké prameny. Ale jako všude, bylo místo znárodněno a zastavěno hotelovým komplexem. Andrea se nechala umluvit, zaplatili jsme vstup a vpluli do ráje relaxace. Stoly jako v jídelně, lidí pomálu, uprostřed velký bazén plný vody a za rohem obezděná řada sprch. Z cestování nám vyhládlo, objednali si oběd. Po dlouhém čekání nám na stole přistál talíř s jakousi omáčkou a injerou. Vše velice vzdálené jídlu v Harer, bez jakékoliv specifické chuti, vůně a teploty. Evidentně jídlo nechutnalo i jiným turistům a návštěvníkům, neboť jak talíře donesli, seběhli se kolem nás otravní kočkodani a čekali na cokoliv, co nám upadne od pusy. Bylo znát, že byli hosty dobře krmeni. Něco jsme jim také přihodili. Se stále poloprázdnými bříšky jsme skočili do bazénu. Zažili jsme šok! Žádné osvěžení nás nečekalo, bazén byl plný horké vody. Dokonce i sprcha byla horká.

Okolo bazénu posedávaly pochybné, vyzývavě oblečené a nalíčené slečny a vesele konverzovali s pány stejné pleti jako my. (Před areálem zaparkované bílé Toyoty s nápisy UN - OSN). Později se bazén začal plnit domorodci, mělká část byla přeplněná a v hluboké části jsme byli jen my. Byla sranda pozorovat, jak se někteří učí plavat - čubičku jako pejskové.
Po špatné zkušenosti z předešlé noci, jsme nocovali na uzavřeném hotelovém parkovišti za 1,20 USD. Ochranka nás zavezla stranou pod velký strom. Daleko od vchodu, daleko od brány. Máme klid a ještě to nestojí majlant!

Další dva dny jsme pobyli v Addis. Neopoměli jsme navštívit proslavený trh Merkato. Byl velký, ale velice nás zklamal. Hned jak jsme projeli bránou parkoviště, sesyplai se na nás tzv. "plonkeři", naháněči. Je úplně jedno jakým jazykem a jak důrazně je člověk odmítne. Nenechají se odradit, jsou přesvědčení, že čím víc budou do člověka hučet, tím spíš ten kšeft pro sebe utrhnou. Zklamala nás celková atmosféra trhu. Taková ta africká tam byla jen jako pozadí. Po necelé hodině procházky mezi produkty honosícími se označením "made in china" a předraženými suvenýry jsme to vzdali. Neopoměli jsme zavítat do ethnologického muzea, které nám dalo spousta zajímavých informací, a drobnosti co hlavní město nabízí. Při bloumání městem jsme v postranních uličkách objevili malé trhy, na kterých jsme uspokojili své nákupní touhy. René se obšťastnil pěkným ručně vyrobeným nožem a Andrea keramickou kávovou konvicí, mimo jiné za desetinové ceny co jsou na Merkatu . A co se týče nocování? Mezi cestovateli známý hotel Bara s prostitutkami v okolí značně podražil, za kempování na malinkém parkovišti před hotelem chtěli 8 amerických dolarů za osobu, tak jsme zvolili levnější a hezčí hotel Wanza. Jedno odpoledne jsme se loudali v zácpě, když tu někdo volá "Ahoj". Nevěděli jsme jestli se nám to zdá, ale ten někdo zavolal ještě jednou "ahoj" a my viděli v krajním pruhu nás míjela, tušíme Toyota a z okénka byla vykloněná hlava volající ahoj a mávala na nás. Zastavili jsme. Byl to Honza z Teplic, který jezdí do Etiopie již několik let stavět a kontrolovat výstavbu vodáren nebo vodních elektráren (teď nevíme, doufám, že jsme to moc nepopletli). Ten nám také doporučil kam se vydat za místními trhovci. Jeden večer jsme si s Honzou dali skleničku whisky, aby nám to vypálilo špatné bakterie, večer měl sraz se svými přáteli žijícími v Addis, Dubai a Abu Dhabi, tak jsme se přidali, povečeřeli a příjemně si popovídali. Další večery jsme trávili ve společnosti několika Súdánců, Alžířana a Američana (s batohem na cestě po Africe), kteří v hotelu také trávili několik dní. Nevíme, ale asi vypadáme vyhladověle, neboť nás i Súdánci i Alžířan lákali na večeři. Děkujeme, třeba někdy příště...

Neděle 1. března - neděle 8. března 2009

Abychom neměli dlouhou pauzu na našich webových, zašli jsme ještě zkusit aktualizovat deník cesty. Trvalo to nekonečně dlouho, v Etiopii je internet jen pro afričany, kteří mají spoustu času a nikam nespěchají. Na turistických informacích jsme se zastavili zjistit možnost cestování na západ země. Otrávený pracovník nás ovšem odrazoval i od nebezpečné a špatné cesty na jih do údolí Omo. My jsme ale nakonec stejně vyrazili na západ směrem k městečku Jimma. Silnice byla asfaltovaná, krajina zelená a nabuzená. Kulaté dřevěné domky se slámovou střechou se malinko zvětšily a okolí zdobily krásně upravené zahrádky, rozkvetlé do ruda a růžova. I farmy a farmičky byly upravené. Lidé na nás nepokřikovali, nikdo nenatahoval ruce a nežebral peníze, dokonce si nás ani moc nevšímali. Ale "jujujuju" nám vůbec nechybělo. Podél silnice postávali stojany, na kterých se houpaly ručně vyrobené ošatky. U jednoho takového stojanu jsme zastavili a koupili něco i pro sebe. Byli jsme překvapeni i kolik si za to vrásčitý stařec řekl. S úsměvem na tváři sbalil 4 birry... cena pro domorodce. Prostě ráj a klid (až se nám chtělo jezdit tam a zpět).

Vrátili jsme se ale zpět na odbočku na jih. Požitek z jízdy na uhlazené asfaltu a snění nás probral jak jinak než pořádný drncák. Kdesi uprostřed to silničáři zapíchli a zapomněli se vrátit, aby to dotáhli aspoň do většího města. Kamenitá cesta, nezpevněná komunikace, písečné pisty a nic je naším společníkem již pár desítek tisíc kilometrů. Po více než 200km jsme se pomalu blížili k turistické destinaci Arba Minch, neboli Čtyřicet pramenů. Nejen lidnatost, ale také situace houstla. Na okrajích silnic stáli děti, mladé slečny, ženy (musím podotknout, jejich velikost oblečení nedokazovala, že by měly hlad a část z nich dokonce táhla velké stádo dobytka z pastvy) a hráli nacvičenou komedii, jaký mají hlad a potřebují peníze. Někteří nezapomněli uronit i nějakou tu slzu. Nabídli jsme jim chleba, ale ten odmítli, že chtějí jen peníze! Každý má jiné zkušenosti a ty naše nás popohání dopředu. Že by se tomu říkalo alergie? Nejspíš.

Arba Minch je poslední, etiopsky pojatou, civilizovanou osadou, kde je možné si natankovat a doplnit zásoby. Je tam spousty hospod, nějaké ty internetové kavárny, kde funguje internet pouze, když je elektrika, všude pobíhá spousty lidí a občas i dobytek. Po jedné hlavní prašné cestě se valil zástup lidí oblečených do bílého šatstva. Průvod zpíval ponuré písničky. Nejspíš to tedy byl pohřební průvod. Moc jsme si je prohlédnout nemohli, neboť zastavit někde na delší dobu znamená potýkat se s malými žebráky a spoustou nezvaných hostů. Na to ale už náladu nemáme. Ubytovali jsme se v kempu, ze kterého byl krásný výhled na šíji mezi dvěma jezery zvaná „Bridge of God“. I tady jsme narazili na češtinu. Skupinka Čechů na cestě po Etiopii.
V pondělí ráno se nám povedlo najít bránu do národního parku Nechisar – „Bílá tráva“. V kanceláři parku nás nejprve záporně překvapil ceník - Etiopian 0,50 USD, cizinec 10 USD a následně nadšený přístup úředníka. Přičemž výraz „nadšený“ je jen ironickým vyjádřením úředníkova chování. Dalo nám práci z něho vytáhnout nějaké informace, které by se nám k projížďce po parku hodily. Přátelskost a vstřícnost mu bylo cizí. Vjeli jsme do pomyslného ráje přírody a bezlidnatosti. Parkem jsme bendili dva dny a dvě noci. Projeli jsme mezi dvěma jezery Chamo a Abaya, kde se dají pozorovat krokodýli a hroši, a úzkou, příkrou, kamenitou cestou jsme vystoupali nahoru na rozlehlou pláň, kde se prohánějí zebry, antilopy, Kudu, prasata, občas nějaký zajíc, po okolí létá spousty druhů ptactva. To ale není vše, Nechisar také vlastní několik stád dobytka - krav a i několik Etiopanů, kteří se parkem potloukají s kalašnikovem a po turistech chtějí "prachy", protože jsou hladový a chudý a my jsme prostě z Evropy. Sakra, kde jsou ty děsně milý a pohostinný Etiopané, jak píší všichni turisté a jak se snaží každý v médiích prosazovat?! Nechce říct vlastní názor, aby nebyl označen jako rasista?

Chtěli jsme také z větší blízkosti vidět 5 metrů dlouhé macaté krokodýly, ale cestu na tzv "Crocodile market", kterou nikdo nepoužíval již nějaký ten pátek, po právu byla uzavřena, jsme trochu podcenili. Z hlavní stopy jsme přes malé kameny rozestavěné napříč cesty (běžný způsob označení zákazu vjezdu v Africe) sjeli na vedlejší. Ze začátku se nic nedělo, koleje byly znatelné, tráva mírně vzrostlá, ovšem čím dále jsme se dostávali od hlavní silnice, tím více se koleje ztráceli a tráva houstla a vzrůstala. Nakonec jsme dojeli až tam, kde bylo třeba jet pravdu krokem a jeden musel před autem pěšky kontrolovat stav pisty. Museli jsme odklidit spadlý strom a vysekat průnik houštím. Ale vzdát jsme to nechtěli. Prodírali jsme se vysokou trávou a lak auta škrábali větve trnitého porostu. GPSka ukazovala do cíle jen pár metrů, nebylo ale jasné, kudy vede cesta, zvolili jsme prostředek, který vypadal, že kdysi dávno tam cesta byla. Všude klid, nepohnul se ani lístek, ani proutek. Vše čekalo, jak naše dobrodružství skončí. Pomalu jsme sjížděli k zelené tečce na GPS, najednou se ozvala velká rána a většina volných věcí v kabině auta vlítla dopředu. Vyskočili jsme z auta a nevěřícně koukali na čumák auta, který byl včetně předního kola zapadlý v hluboké díře.

Co teď? Jediná možnost jak se z toho dostat bylo vytáhnout se navijákem. No jo, ale ten je v té díře také!! Renda popadl lopatu a začal se prokousávat tvrdou hlínou k navijáku. Povedlo se, naviják jsme nasadili do zadního nárazníku a hledali nějaký strom, kde bychom mohli lano zaháknout. Naneštěstí bylo v blízkém okolí jen křovisko. Omotali jsme lano kolem několika keřů a v duchu se modlili, aby to vyšlo… A vyšlo. Pomalu a jistě se nám podařilo Čmeláka vytáhnout, Čmelák byl zase na všech čtyřech. Po náročné práci si Renda potřeboval odskočit a hned za křoviskem vedle auta našel čerstvé stopy nějaké obrovské kočky. V kanceláři nás pak zaskočili informací, že v oblasti našeho počínání úřadují a vesele se promenádují lvi. Uff, měli jsme štěstí, asi byli po obědě, že si nás nevšímali. Až na tyhle drobnosti jsme prožili v parku příjemné poklidné bloudění.

Okolo Arba Minch se nachází spousty pramenů, chtěli jsme toho využít a vykoupat se. Přenocovali jsme kousek od brány do parku, mezi liánami kde se houpali kočkodani a paviáni a ráno zajeli k pramenům. Samozřejmě ty horké a velké byli zastavěné plotem a vstup bylo nutné zaplatit. Jenže více jak polovina z nich však nebyla otevřena k používání. Skočili jsme tedy na jeden studený neoplocený. Během minuty tam bylo zase spousty lidí, ty drzejší nám bez jakékohokoliv problému z rukou brali mýdlo a šampony, René se jim rukama nohama pokoušel vysvětlit, že si nemůžou bez dovolení brát, co není jejich. Vyprali jsme a raději odjeli.

V Etiopii jsou silnice, nebo spíš cesty děsné. Je potřeba častěji kontrolovat stav auta. A ty úplně nejhorší směr Omorate a po té v Keni dolu do Baragoi nás teprve čekali. Jeden den jsme se věnovali přípravám na náročný úsek a hned následný den brzy ráno vyrazili směr Omo Valley. Východoafrický příkop je součástí velké příkopové propadliny, která se táhne od Rudého moře až k ústí řeky Zambezi. Žije tam spousty různých snad ještě barevných kmenů... Mursi, Surmi, Nyangatan, Konso, Hamar, Tsemay atd.

Do Konsa byla cesta na střídačku, část asfalt, část kamenitá. Lidé kmene Konso oděni do evropské módy nás nezaujali, město přelidněné, lidé posedávali před vchody do obchodů a ve stínech stromů a popíjeli pivo nebo žvýkali čad. Jeden pokus o internet, kde i přesto, že se nedalo ani připojit, nebyl signál a vytáčení padalo, chtěl 1 USD za minutu, jen za to, že jsme seděli na jeho židli a před jeho počítačem. Poklepali jsme si na čelo, dali mu jeden birr a odešli. Ve městě jsme se nezdrželi, spěchali jsme do údolí Omo. Na polovině cesty do Woito jsme absolvovali druhé setkání s cyklisty z Anglie (to první bylo kousek od Gonder). Z jejich pobytu v Etiopii měli stejné zkušenosti jako my a terči kamenných útoků se stali i oni. Pro ně o to horší, neboť na kolech jejich záda byla vystavena přímým útokům. Z Woita již cestování nebylo tak nudné, tu a tam na nás z křoví vykoukl mladík v tradičním oblečení kmene Tsamai, tedy oblečení, krátká sukénka, a několik náramků na pažích, krku, nohách a stejné zdobení i ve vlasech. Zaparkovali jsme kousek od nějakého staveniště, proti hyenám a jiné otravné havěti rozdělali oheň, povečeřeli a padli do spacáků. Ráno nám k snídani přišel přikukovat jeden mladý Tsamai. Ani ten nezklamal, o peníze si řekl také. Nechtěli jsme se s ním dohadovat, sbalili jsme se a pokračovali směr Jinka.

Po příjezdu do městečka, jsme byli zklamaní, příslušníci kmene Ari, kteří obývají Jinku a blízké okolí, se oblékají stejně jako Evropané. Restaurace, kempy a veškeré obchůdky se netajili dvojími cenami, jedny pro místní a druhé někdy až několikanásobně vyšší pro "faranji" - turisty. Třeba pivo, které jsme si v jedné hospůdce objednali bylo při objednávce za 7 birrů a při placení už bylo navýšeno na 9birrů (víc si říct nemohl, nenechali jsme ho ani na 9), normálně však stojí 6-7birrů, když jsme se ptali proč bychom měli platit cenu 9 místo 7, odpověděl, že jsme turisti „faranji“ a ty platí víc. Z našeho plánu navštívit národní park Mago a vesnici nejznámějšího etiopského kmene s talířky ve rtech a uších Mursi jsme po návštěvě turistických informacích vzdali. Je třeba průvodce a vstup se platí dvojí, jedete-li do vsi a i když neplánujete navštívit park Mago, tak stejně musíte platit vstup do parku, neboť jím projíždíte a na vstup do parku musíte mít skauta.Takže suma sumárum cena celkem na jeden den pro dva lidi a auto je 72 dolarů plus téměř 1dolar za každou fotku, kterou ve vsi uděláte. Hmm, chudá Etiopie. Na informacích jsme se zapovídali s dvěma Američankami, které Mursi vesničku navštívili a utvrdili nás v našem rozhodnutí. Takovou ZOO atrakci si klidně necháme ujít. Chtěli jsme využít místní internet, ale cena 1 birr za minutu při rychlosti 36kb vytáčeného spojení, které neustále padá, nás odradila. (Jedna z Američanek se 45minut marně pokoušela o napsání mailu, spojení bylo nulové, ale protože seděla na stoličce před počítačem, měla zaplatit celých 45minut. Samozřejmě zaplatit odmítla). Ustlali jsme si kousek za městem vedle cesty a čekali na úspěch sobotního trhu.

Při snídani jsme pozorovali jednotlivce i skupinky, které po hlavní cestě s balíky na zádech přicházeli na trh nabízet své produkty. Trh začal něco před polednem. Celé prostranství Jinky bylo zastavěno. Na jedné straně se prodávalo oblečení buď použité, dovezené z Evropy nebo nové čínské falsifikáty. V jedné části se prodával dobytek a zdejší úroda. Nic moc kromě semen, kukuřice, trochu zeleniny a hliníkového a plastového nádobí jsme neobjevili. Ovšem nejživěji bylo v místech, kde se prodával alkohol a tabák. Všude sedělo spousta žen a ve velkých kanystrech prodávaly alkoholický nápoj z kukuřice zvaný Arake. Měli jsme štěstí, neboť jsme na trhu potkali pár Mursiů, kteří prahly po pěnězích a žadonili o fotku. Jejich běžnou cenu 7-10 birr jsme stáhli na 1 birr na hlavu. Jupíí! A máme je i přírodně bez zdobení, pod vlivem alkoholu a bez talířků – perkelí. Sešlo se tu i pár Hamarů, lidí kmene Bana a kmene Tsamai. Koupili jsme jen ananas, sladkou bramboru atd.

Odpoledne jsme vyrazili směr Turmi. Zvolili jsme opuštěnou trať z Key Afar přes Dimeka. Renému se podařilo za pár grošů získat obrovskou dýni-kalabasu (na trhu běžně 80 - 250 birrů). A přes Key Afar okolo kmene Bana jsme sjeli na Dimeku. Vždycky nás lákali odlehlé krajiny a cesty nezdolané pneumatikami Evropanů. Někdy síla tajemství „Co nás tam asi čeká?“ je silnější než pud sebezáchovy a rozumu. Nocovali jsme hned vedle silnice. Rozdělali oheň a než ulehli nabrat nové síly, trochu jsme poveřeli. Ráno to ale netrvalo dlouho a už jsme měli návštěvu. Tradičně oblečení, nebo spíše polonazí kluci s oštěprm v ruce pozorovali každý pohyb, který jsme udělali. S otevřenou pusoou zírali na Reného jak si čistí zuby a co bílého mu to padá z pusy. Těsně před odjezdem se najednou z křoví vyloupl klučina, tvář měl znetvořenou, celou rozhnisanou. S největší pravděpodobností měl lepru. Byl to ošklivý pohled, ale pomoci jsme mu opravdu nemohli.

Silnice tedy vlastně cesta byla skvělá. Spíše písčitá se kroutila jako had mezi bušem. Nikde nikdo, nádherná příroda neposkvrněná snahou o nadvládu náročného tvora. Loudali jsme se i proto, že jsme si směrem nebyli moc jistí. Musíme podotknout, že GPS není vševědoucí a mapy do nich dělají také jen lidé na základě cestovatelů, kteří jim poskytnou data ze svých cest. Evidentně nikdo touto cestou nejel, nebo aspoň to nezaznamenal. Na jedné nejasné křižovatce, nám cestu zkřížil Landcruiser s místními Hamary a dvěma bělochy. Klemenc z Německa a Jerome ze Švýcarska. Byli jsme rádi, neb nás vyvedli na správnou silnici, tedy cestu. Pak jsme se zase loudali romantickou krajinou dál k cíli. Do Dimeky jsme se dostali těsně před setměním. Zdrželi nás i kolemjdoucí Hamarky, které si mermomocí chtěli povídat a s námi se fotit. Bloumali jsme podvečerní osadou a hledali zdroj nafty pro vyprahlého Čmeláka. Z té restaurace vyběhla posádka Toyoty a lákala nás na pivo. Prý naftu stejně můžeme sehnat až ráno. Společně i s místními Hamary jsme si v jedné restauraci dali studené pivečko, Hamaří posádka nám podstrojila večeři alá injera s omáčkou (bezmasou neboť je 56denní půst). Bylo pozdě, pozvali nás přenocovat k nim do hamaří, turisty nedotčené vesnice Dambajty pár kilometrů od Turmi.

Takové nabídky se neodmítají. Následovali jsme je. Zaparkovali vedle rozestavěné chatrče a šli se přivítat sženami a některými dětmi. Jejich pozdrav je velmi dlouhý a vákladu se ptají na tu samou věc hnedle několikrát… „Ahoj! Jak se máš? Máš se dobře? Jak se máš? Máš se dobře?“. Jerome a Klemenc mluvili plynule jejich řečí, komunikace tedy nebyla složitá. Provedli nás po vesnici, ukázali, jak se staví tradiční stavení, které si vyzkoušeli sami a vedli nás k plápolajícímu ohni. Na zemi byly rozprostřené velké kravské kůže, na kterých seděl náčelník a ostatní stařešina. Posadili nás, jako důležitou návštěvu mezi ně. Mladí a děti, pokud ještě nespali, seděli na tzv. borkoto, což je malá stolička, která slouží nejen k sezení. Ženy na ohni ve velkém hliněném hrnci vařili kávu. Tady se nepoužívají klasická kávová zrna, ta jsou na trhu velice drahá, kávu si připravují pouze ze slupek. Hotovou kávu nabírali dlouhou kalabasou, která sloužila jako naběračka a nalévali ji do rozpůlené obrovské kalabasy. Kalabasa je vydlabaná vysušená dýně různých velikostí, která se používá jako talíř, miska, hrnek, naběračka, peněženka či nádoba na vodu, mléko, mouku nebo zrní.

Právě bylo období dlouhého sucha, místní se obracejí ke svým bohům a prosí je o vodu. Ženy roznesly kávu ve velkých hrnkách a před prvním douškem proběhla ceremonie. Nejstarší stařešina kmene rozprskl doušek kávy do prostoru a zaříkadlem žádal bohy o déšť.
Následovala večeře, spolu s ostatními muži z kmene jsme povečeřeli šišky z čiroku a zapíjeli je teplým mlékem přímo z kalabasy. Suché hutné našedlé těsto bylo zpracované do podlouhlých šišek. Fotky? Nic jsme nefotili, zdálo se nám nevhodné zneužít jejich pohostinnosti a vytáhnout fotoaparát a klikat jako japončíci. A byla i tma. Je to sice škoda, ne vždy a každému se poštěstí navštívit domorodé obyvatele jinou cestou než komerční, ale vzpomínky zůstanou navždy.

V neděli jsme ráno brzy vyrazili do Turmi, docházela nám nafta, bylo potřeba doplnit na cestu do Omorate a Keni. Benzínka nikde, poptali jsme místní a tito chudí Etiopani nám nabídli naftu za více než dvojnásobek běžné, už tak celkem vysoké ceny (prý běloši prachů mají dost, jak řekl místní policista). Vrátili jsme se do Dimeky a za poslední peníze vzali naftu 1 dolar za litr, co nám zbývalo. Neděli jsme prolenošili a propovídali s pár místními. Noc byla klidná, nikdo nás ani ráno nerušil.Vyrazili jsme na slavný barevný hamaří trh. Tržiště se začalo pomalu zaplňovat ženami v tradičních sukénkách z kůže, zdobenými mušličkami Kauri a obnaženými ňadry a muži také v sukénkách s náramky, oštěpy a "borkoto" - dřevěná stolička sloužící jako polštář na spaní a stolička k sezení. Prodávali co se dalo, semena i nějakou zeleninu. Byl zde také oplocený kousek kde se prodávali suvenýry a naleštěné kalabasy pro turisty, kterých tu bylo hnedle několik. Místní ženy prahnoucí po medializaci nás tahali za rukávy a snažili se nám prodávat i kusy vlastního použitého oblečení jen za fotku nebo aby měli na arake. Renému se podařilo vyměnit naší poničenou sekeru za oštěp a Andrea dostala od malého klučiny na památku hamaří náramek. Běhalo za námi spousty dětí a asi 3letá sestřička štědrého chlapečka vyměnila náruč maminky za Andreinu náruč. Nafotili jsme několik fotek domorodých lidí a za děsného vedra se vydali na cestu do Omorate.

Všude se píše o hrozném stavu silnice Turmi -Omorate plnou kamenů a rychlost cca 30km/hod, skutečnost je ovšem jiná. 80km nám trvalo necelé 2hodiny. Omorate je suché zapomenuté město na konci světa, plné prachu, hubených Dasanečů a chatrčí splácaných ze zbytků vlnitého plechu, kartonů a chroští. Chudé město. Což je divné, neboť spousty let bylo dotováno nejen Severní Koreou. Když dotace skončili a vše měli převzít do rukou místní, město zkrachovalo. Osada nám připadala cizí, neměli jsme pocit, že bychom tu chtěli trávit více času a Dasanečové se nám moc nelíbili. Hned ráno jsme bez problémů našli úředníky, kteří nám bez nejmenšího zdržování orazítkovali pasy a pustili se cestou přes ne zrovna oficiální, ale legální hraniční přechod Omorate-Illeret. Okolo 80km poklidnou cestu necestu přes vyschlá koryta řek, suchou krajinou ničeho a nikoho jsme urazili během 2hodin.

Pokud někdo plánuje cestování po Etiopii a Keňi, vřele doporučujeme hranice přejet v Omo Valley! Opravdu to stojí za to. Původní plán překročit řeku Omo a přejet hranice Kelem-Todentang nám překazil fakt, že není absolutně možné jakýmkoliv způsobem překročit kakaovou řeku. Jsou pouze dvě možnosti… přejet ji trajektem nebo objet to až do Jimmy a spustit se bušem dolů. Druhá verze je zdlouhavá a ta první závisí na náladě převozníka. Ten momentálně nepremáva. Most je již spoustu let v rekonstrukci a asi ještě spoustu let bude a převozník má nejspíš dovolenou. Na jednu stranu škoda, kmen Surmi a Nyangatani jsou určitě zajímavý, ale na druhou lepší, neboť momentálně je západní strana jezera Turkana neklidná. Opět nepokoje mezi kmeny Turkana a Pokot (lidé kmene Pokot prostě milují okrádat ostatní kmeny a líbí se jim jejich dobytek a půda!!). Nejen to, tento rok je abnormálně suchý a kmeny mezi s sebou válčí o vodu a půdu na pastvu pro dobytek.

Jako v každé zemi, nebo spíš o každé zemi, tak i o Etiopii...Jak jsme se již zmínili, po velice příjemně prožité měsíci mezi přátelskými a pohostinnými lidmi v Súdánu, byl příjezd do téhle zelené a hornaté země nejen kulturní šok. Pouštní zemi vystřídlala země kopců a údolí. Krajina nádherná, vlnitá, samé kopce a údolí, říčky a potoky, spoustu políček, zvířena se pomalu poafričtila. Jenže špatnou zkušeností byli právě lidé - chudí Etiopiané, jak jsou všude nazýváni. Arogance, agresivita a drzost.
Šokovala nás ta spousta cedulí tyčících se na sloupech téměř na každém rohu. Dotováno, podporováno, vystavěno, sponzorováno Evropskou unií, Amerikou, Asií a všemi help organizacemi na podporu chudých. To by se dalo i pochopit a zvládnout, horší byl fakt, že i přes to všechno místní lidé natahují ruce obrácené dlaněmi vzhůru a chtějí peníze, bonbóny, plastové láhve či cokoliv z Evropy.

Ve spousta případech bělocha vidí jako mobilní ATM, kam si jen přijdou vyzvednout peníze. Nevíme, jestli je to žert či drzost, když k vám natahuje ruku a brečí, že má hlad ten, který před sebou žene obrovské stádo dobytka v zelené oblasti. Respekt turistům - bělochům, kteří se také podílejí na podporování tohoto státu prostřednictvím odvedených daní, nemají žádný. Když nedostanou to, co chtějí, začnou házet kameny, klacky, kopat do auta, plivat a křičet pravděpodobně ne zrovna přátelská slova. Jakékoliv ocenění, že někdo má zájem poznat jejich zem a utratit své našetřené peníze, ve formě kvalitního a příjemného servisu tu absolutně chybí. Nejezdili jsme s průvodci, na turistických místech a informacích jsme měli pocit jako kdybychom obtěžovali. Netají se dvojími přemrštěnými cenami. I to bychom pochopili, ale když už takové vstupné uhradíme, mohli by být aspoň ochotnější. Ne abychom z úředníků tahali i základní informace.
Mnoho příjemných domorodců jsme nepotkali. Díky návštěvě Súdánu jsme nejspíš byli rozmazlení. Kde jsou ty příjemní, přátelští lidé, kteří jsou velmi pohostinní a vstřícní? V jakých letech a v jakých oblastech byli ti, kteří píší do turistických průvodců? Pro nás a nejen pro nás je to záhada.

Jsou dva různé názory na Etiopii a tudíž dvě skupiny lidí. Ti co zde cestují vlastním autem jsou stejného názoru jako my a ti, co sem přijedou s cestovní kanceláří nebo nějakou agenturou tuto zemi chválí. S cestovní kanceláří se nepozná ta pravá tvář země. Nejvíce jsme si po cestě pokládali otázku (a se spoustou cestovatelů ať na kole nebo v autě se shodli), kde a hlavně proč se do téhle země plné úrodných polí plných plodin a pasek plných dobytka tlačí tolik peněz již více než 25let? Z jakého důvodu? A kde je vidět nějaký pokrok za tu spoustu let, domorodci stále používají nástroje, které jsou v historii připisovány středověku, jejich oblečení také nenaznačuje, že by ve vývoji chtěli pokročit. Ale nechme toho, zbytečně bychom se rozepsali... Nezávislé cestování v Etiopii může být někdy psychicky velmi náročné, kdekoliv zastavíte, nestačíte si ani vyhrnout sukni pro vykonání potřeby a už je kolem Vás x malých i velkých a po prvním slově "Hey faranji - Ahoj cizinče" následuje otázka na peníze a jiné věci, všude jsou plonkaři - otravové, kteří ani přes důrazné slovo NE, dále nabízejí průvodcovství, ubytování atd. Neměli jsme minutu soukromí, to bere energii také. Šance na příjemně prožitý večer u dobré kávy s novinkami od nějakého domorodce (jako v Súdánu, i v Egyptě) je velmi malá, tedy v oblastech turisty hojně navštěvovaných.

Toto jsou naše pocity a poznatky při naší cestě a při našich zkušenostech, vaše jsou třeba jiné. Než však budete reagovat, navštivte tuto zemi a sami si udělejte obrázek. My ho máme takový, ale i přesto, s odstupem času, můžeme říci, že se nám tam líbilo a jsme rádi za každou zkušenost a zážitek. Turisty nezkažené oblasti obydlují lidé, kteří si na tom žebrání tolik nezakládají a jsou šťastní, že mohou uvítat hosta, viz naše zkušenost ve vesnici kmene Hamar v jižní Etiopii - Omo Valley.


FOTOALBUM - Etiopie