Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

LIBYE

Úterý 11. listopad 2008

V 8 hodin ráno jsme ještě dokončovali úpravy místa v autě pro povinného průvodce. Do našeho auta, krátké verze jen se dvěma místy, jsme měli nacpat nějakého cvrčka. Bude to asi hrůza. René bude řídit a Andrea se namačká na místo lednice. No není co závidět, moc místa tam není!
Dorazili jsme na hranice. Prošli jsme kontrolou, dostali pár výstupních razítek od tuniských celníků a po 9hodině jsme vjížděli na libyjskou stranu.

„Assalamu Alaikum, Libya!“ (Ahoj, Libye!)

Jedna z největších zemí Afriky z 90ti procent pokryta pískem a kamením.
Ach jo, blíží se čas ukrutných 1.700kilometrů. Zmatek, horko, všude spousty oprýskaných aut a mezi nimi pobíhající lidé v dlouhých bílých i šedivých nočních košilích a samozřejmě nepořádek a odpadky (jako všude v arabských zemích). Tmavá tvář se v tom světlém oblečení vyjímala. Bilgasem, tak se jmenoval ten zakrslý průvodce, už na nás čekal. Oblečený do obleku s kufříkem v ruce. Místo v 9h jsme totiž, dle libyjského času, dorazili v 10h, takže hodinové zpoždění. Vyskákali jsme z auta v našem utahaném trekovém oblečení a dali mu všechny papíry k vyřízení. Libyjci jsou na hranicích trochu otravní, tak nám ten průjezd trval déle. Nakonec jsme pověsili přes naši českou značku oprýskanou, zohýbanou libyjskou a ve 13 hodin jsme konečně vypadli ze spárů byrokratických celníků. V nejbližším městě jsme vzali plnou nádrž za neuvěřitelných 10euro. Opravdu, 72litrů jen 250Kč! Čučeli jsme na ten stojan a v duchu chválili Kaddáfího a jeho štědrosti. Aby ne, vždyť návštěvníky už tak dost obírá na té blbosti zvané "povinný průvodce".

Už na první pohled Bilgasem působil jako v skutku zámožný muž. Průvodcovství po Libyi je zajisté výnosný podnikatelský záměr. Náš bohatý průvodce obstaral oběd pro všechny – pikantní kuřecí sendvič. Nechutnalo to zle, až na utajené překvapení na dně plastové krabičky, kde Andrea našla i hranolku (možná někomu předtím nechutnalo), žízeň zahnali džusíkem s již několikrát použitým, snad dobře opláchnutým brčkem, pozorovali jsme okolní život na ulici a pomalu se snažili ten obraz chápat. Všude bylo plno mužů, nebyli oblečeni jen do dlouhých nočních košil – Gallabyí a s turbanem na hlavě zvaném šeš, jak je zvykem u muslimů, ale i do evropského oblečení. Ovšem ženy, pokud se nějaká na ulici objevila, trochu šokovaly. Nejsme na to zvyklý a tak duchové v černých dlouhých hábitech s burkou přes hlavu, výřezem jen pro oči, na nichž měli brýle, na rukách rukavice nás opravdu dost šokovaly. Vrátili jsme se do auta a drandili si to přímou cestou do Tripoli vyzvednout průvodcovo zavazadla.

Libye je striktní, je třeba plně dodržovat pravidla a zákony Islámu a této země, což ovšem není vidět u muslimů, jež se rozhodnou žít v Evropě a zemích křesťanských. Před vstupem do průvodcova domu byl René vyzván ke změně oblečení. Tílka a kalhoty nad nebo ke kolenům jsou zakázané a nevhodné. Paní domu připravila výborný libyjský čaj servírovaný s talířkem sladkostí. Poseděli jsme, prohlédli fotografie míst, které bohužel neuvidíme. Pomalu jsme se seznamovali s životem a pravidly muslimů, aspoň tedy těch libyjských. Muž je opravdu jako pán, jen sedí a mnohdy pouze dává příkazy „…dones tohle, zapoj tamto, zapni toto, přines, odnes, atd. …“ A tak v domácnosti fungují nejen ženy, ale i holčičky. Od chlapečků se toho moc neočekává, jsou to přeci pánovo následníci. Čas ubíhal děsně rychle, byl čas večeře a Bilgasem nás pozval na libyjskou specialitu paní domu. Bylo to moc dobré, ale jak tomu říkají si nepamatujem. Neřekli bychom, že libyjská kuchyň je chudá a bez chuti. Rozloučili jsme se a vydali se na dlouhou cestu Kaddáfího krajinou. První noc jsme strávili na pobřeží poblíž římské památky Leptis Magna zanesené na seznam UNESCA. Chvilku po našem příjezdu už nás kontrolovala policie. Prý nás musí zaregistrovat.


Středa 12. listopad 2008

Máme v téhle zemi zaplacené pouze 4 dny pobytu, není čas otálet. Po rychlé snídani jsme navštívili, jediné co časový plán dovolil, v Africe největší staré římské město Leptis Magna. Původně byla osadou Berberů, později obývané více než 600let římským imperiem. Jako přístavní město bylo jedním z hlavních obchodních středisek.

U vchodu nás, kromě stánků s cetkami vítal také obrovský billboard s tváří Muammara Muhammada al-Gaddafi. Stará římská památka byla ve velmi dobré kondici a téměř 4hodinová procházka opravdu stála za to. Město bylo před Kristem opuštěno, částečně zničeno a postupně pokryto přelévajícími se dunami písku. Takto byla stavba velmi dobře ochráněna a od roku 1920 pomalu odhalována italskými archeology. Sloupy, sály, koupele, toalety, divadlo a další místnosti a prostory z této majestátnosti byly uchvacující. Po dlouhou dobu byly trosky konzervovány pod navátým pískem při přelivu písečného oceánu. Andreu nejvíce zaujaly prostory pro koupele a sauny, mužský to měli trochu jinak, René s Bilgasem šli po stopách nevěstinců.

Rychle a zběsile... tak by se dala nazvat cesta Libyí. Odpoledne v děsném horku jsme pokračovali v cestě k egyptským hranicím. Pouštní země a ropné impérium je podstatně bohatší než Tunisko, rozdíl je vidět hned, jak překročíte hranice, obydlí jsou většinou zděná a spousty nových staveb, ale v čem tento, jak Bilgasem sám označil, stát primitivů nikdo nepředčí, je neskutečný bordel všude kam se jen podíváte. Prý „co je za plotem či dveřmi domu není moje, tak co bych to tam nehodil“. Po krajnicích těch málo silnic jsou vidět mraky odstavených "jednoduše" nepojízdných a nabouraných vozidel. Není se čemu divit, doprava je děsná. Jakým způsobem řidiči na silnici fungují je zvláštní, někde nějak jedou, vyhýbají se, troubí a všichni se řítí kamsi. Jak se zde rozdávají řidičské průkazy, nemáme nejmenší ponětí. A že by někdo ty vraky uklízel? Majitelé koupili nový vůz a co s vrakem v jejich malém domku, tak zůstanou tam, kde jej ztratili. Ke spánku jsme se uložili kousek od diktátorova rodného města Sirt.




Čtvrtek 13.listopadu 2008

Čtvrtek byl dnem pobytu v autě. Rozhodli jsme se zkrátit cestu a místo po pobřeží jsme to střihli z Ajdabiya cca 420km přímou cestou do Al Adm. Když říkáme přímou cestou, tak to také tak myslíme. Rovná čára téměř jako podle pravítka přetínala nehostinnou suchou kamenitou oblast, kterou zdobily opět jen ty vraky, některé dokonce již ohořelé. René potřeboval odpočinek, část cesty řídila Andrea. To bylo něco pro trpaslíka v obleku. V Libyi není zvykem, že by se žena nějak zapojovala do modernějšího života, také osobitý styl jízdy místních řidičů vyžaduje pohotové řidičské zkušenosti. Bilgasem oprvdu vážně uvažoval o najmutí taxi pro zbytek cesty :o( Po pár kilometrech křečovitého přidržování madla uznal, že může v klidu zavřít očka a relaxovat. Unavení po ujetých 700km jsme ulehli ke spánku za městem Tobruk.

Pátek 14.listopad 2008

Pátek je, zaplať pánbůh, posledním dnem mačkání v autě. Hurá!! Nocovali jsme kousek za místem, které se důležitě zapsalo do dějin nejen Afriky. Tobruk je místem několika důležitých bitev ve II. Světové válce, kde padl nejeden Evropan. Hřbitovy a památníky jsou výborně udržované. Navštívilo je spousty lidí ze všech koutů světa. Namačkali jsme, jako obvykle japonští turisti, pár fotek a pokračovali pár posledních kilometrů k hranicím po libyjské půdě. V posledním městě Musaid jsme chtěli udělat nějaké nákupy, ale nejen, že vypadalo děsně chudě, mělo také spousta divných lidí, kteří nám nedali pokoj. Bilgasem pár lidem musel rázně vysvětlit, kde mají své místo. Cesta na hranice byla zábavná, kde nic tu nic, jen na krajnicích sedělo několik lidí a pozorovalo dění na cestě – "libyjská TV". Po všech výstupních akcích jsme se rozloučili s naším průvodcem Bilgasem Šlebk, vrátili SPZ a jeli do země pyramid.

Další arabská pouštní země. Z té pouště jsme bohužel moc neviděli. Libye stojí za to ji navštívit, není zdevastovaná a zkažená masou turistů, což je jasné, díky přísným podmínkám vstupu a povinnému průvodci, který sice hodně pomůže nejen při nesčetné spoustě policejních kontrol, kdy nejspíš policajti jsou placení za buzeraci, ale řekne si o tučnou odměnu! To dělá Libyi finančně nákladnou destinací na cestování. Za každý den najmutí průvodce člověk zaplatí v průměru okolo 90 – 200euro na den, záleží na agentuře a nárocích průvodce. Co se týče bezpečnosti, naše zkušenost a Bilgaseho souhlas, Libye je celkem bezpečná země, lidé jsou milý a přátelští, záleží, jak se k nim chováte vy. Jako všude na světě. Naše zkušenost je pozitivní. Za aroganci zaplatíte, vstřícností vyděláte. Bilgasem byl v pohodě, padlo i pár vtípků na hlavu státu.

Jinak o Libyi jako takové toho moc říci nemůžeme, projeli jsme ji, tedy spíše prolétli jsme ji za 4 dny a to je fakticky málo na to něco vidět a psát příběh. Procestovat si poušť a oázy je tady stoprocentně zajímavé, každý si to chválí. Doufáme, že po veselém příběhu návštěvy syna Kaddáfího ve Švýcarsku, nebude zakázán přístup Evropanů, rádi bychom se sem vrátili třeba na expedici po severu Afriky.

Nashledanou v Egyptě!


FOTOALBUM - Libye