Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

SÚDÁN

Úterý 13. leden - neděle 18. leden 2009

Okolo 11 hodiny loď překročila pomyslné hranice Súdánu a po pár hodinách zakotvila v přístavu Wadi Halfa. Počkali jsme až ta masa černých "larviček" opustí palubu a přes kancelář celníků, která byla otevřena v podpalubí v jídelně, jsme s razítkem v pase vstoupili na súdánskou půdu. Bylo 16. Muharram 1430 ath thalathá. Zpátky do minulosti, kde jsme hlavní roli hráli my.
Dle našeho očekávání loď s autem, i přes všechny sliby, v přístavu nebyla, prý problém s motorem a připluje ve středu. Ach jo, v Africe se opravdu nedá plánovat. Pasy nám orazítkovali už na lodi, ale byrokracie ještě neskončila. Nahnali nás do obrovské místnosti se spoustou zděných pultů a stolů a poručili otevřít a vybalit veškěré osobní věci a zavazadla... Všichni černoušci vypakovávali co měli, celníci na ně halasně pokřikovali. Stoupli jsme si na konec, někam do kouta. Když na nás přišla konečně řada, celník byl tak unavený, že strčil ruku pod jednu hromádku, pak pod druhou, olepil vše žlutými štítky (jako, že to je v pořádku a procleno) a ubral se do chladného kanclu. Vypustili nás ven.
Před vchodem, na plácku zvaném parkoviště, stálo velké množství zrezivělých vraků, později jsme zjistili, že to je místní spolek taxikářů, kteří čekají na tučné ryto od přicestovalců. Přetahují se kdo dřív vás urve do své hromady šrotu. Nakonec se to jednomu povedlo díky tomu, že byl poloprázdný. Usedli jsme dovnitř a čekali. Opět čekali, tentokrát než naplní taxi. Přeci tu dálku nepojede s pěti lidmi! Nakonec se auto naplnilo a my se zájmem pozorovali, jaká to bude jízda. Už při startování to byla zábava. Palubní deska vlastně ani žádná nebyla, starý oprýskaný volant se tyčil na dlouhé tyči, pod kterým visely dráty – startér. „Ccct, ccct“ a motor už si celkem nahlas, ale přeci přede. Zlaté dobré LandRovery ;o)

Uvelebili jsme se na dlouhou jízdu do dalekého města Wadi Halfa. Ale byli jsme překvapeni, za 3 US dolary nás taxi vezl pár desítek metrů po prašance, pak napříč přejel asfaltku a po pár dalších desítkách metrů jsme dorazili na náměstí. Centrum dění v přístavním městě Nubijců. Vysadil nás před ušmudlanou kůčou. Je pravda, že spousty místních mluvilo anglicky, tedy „spousty“ na tyto končiny daleko od civilizace. Ta kůča byl hotel a prý byl nejlepší ve Wadi. Skutečnost byla děsivá.

Ana Dulaga, Sudan!

Byli jsme čtyři, vybral 3,50 US Dolarů na osobu a nacpal nás do pokoje velikosti maximálně 4x4m. Za plechovými vězeňskými vraty, se po vtíravém zaskřípání otevřel pohled na pokoj nejluxusnějšího hotelu ve městě. Písčitá podlaha, po obvodu rozestavěné čtyři železné postele s proleželými matracemi zdobila stará propocená špinavá povlečení plné písku, které pravděpodobně nikdy nevidělo prádelnu. Všude sítě krvelačných pavouků, jež byly vidět jen díky nánosu prachu, uprostřed se houpalo cosi, co připomínalo světlo s větrákem. Juhúú!
Co takhle sprcha? Po téměř dvou dnech smažení na slunci to opravdu bylo potřeba. V malé místnosti 1,5x1,5m s trubkou uprostřed jsme si užili ledové, ale v tomto horkém počasí osvěžující sprchy. Najedli jsme se a s Gerardem a Sandrou vyrazili na úřad se za 30 US dolarů registrovat. Teplota ani večer moc neklesla. Pustili jsme si větrák a hned nás bylo v proleželých postelích víc. Z větráku začali skákat súdánští broučci, kteří určitě 3,50 USD neplatili, a přesto se vyspali na posteli. Noc jsme přežili bez újmy na zdraví i duši a ráno hbitě vyrazili vyzvednout Čmeláka z té proklaté kocábky.

V přístavu byla ale jen loď s auty jednoho arogantního Němce a motorky dvou Jihoafričanů. Naše stále nikde. Kdesi v dálce se valil dým, dalekohledem jsme zjistili, že to co čmoudí je právě ta naše kocábka s auty. Čekali jsme několik hodin v tom ukrutném horku, než vrak přitáhli k pevnině. I kotvící manévr byl dost zábavný. Nakonec se začalo vykládat. Loď byla níž než molo, což domorodci sice pohotově, ale neuspokojujícím způsobem vyřešili položením zprohýbaných a zrezivělých nájezdů. Samozřejmě, že vykládka neprošla bez újmy a jedno z aut utrpělo pár ran z nespolehlivého vybavení přístavu, naštěstí to nebylo naše, i když jsme trpěli i s kolegy. Okolo 15 hodiny jsme konečně měli auta na suché súdánské půdě. Hodinu na to, s trochou 8 dolarové pomoci Mazarovo bratrance, jsme opouštěli přístav. Hurá!!!

U první kávové lady, to je pouliční prodejkyně, jež se svým malým stolkem sedí na krajnici a ze všech těch skleniček a krabiček vám namíchá výborný čaj nebo lahodnou kávu dle vaší chuti. Tedy u první kávové lady jsme si dali silnou súdánskou kávu a rozjeli jsme se spolu s Ghanim, Alison a malým Adrianem z Malajsie a Sandrou a Gerardem z Holandska na první súdánský kempink. Sjeli jsme z cesty a mířili někam do hlouby pustiny k vysokým skalám. Tam, v zákoutí, jsme se uvelebili a z nasbíraného dřeva rozdělali oheň. Každý si uvařil na co měl zrovna chuť a co měl po ruce. Naše autolednice při dlouhé plavbě po nilské přehradě vycucala poslední šťávu z druhé baterie, a štědrý nákup uštědřil etiketu "rychle zpracovat". Na rozžhavenou pánev padly dva steaky z pravé svíčkové, kterou jsme, jak jsme již psali, pořídili jen za 80Kč kilo. Velký táborák velká společnost. Na nějakou dobu jsme zase trávili romantické africké večery s dalšími dobrodruhy. Je dobře, že jsme nakonec nemuseli s dvojicí s červeným Patrolem projíždět Súdán. Přišli bychom o spousty příjemných večerů a zajímavých setkání.
Ještě před spaním jsme chtěli uložit nejcenější dokumentaci - fotografie. Ups! Něco se stalo a vše od příjezdu do Wadi Halfy zmizelo do neznáma. Nejlepší hotýlek, tragické očekávání našeho mobilního domečku, loučení s osazením paluby trajektu a další momentky byly prostě fuč!!!

Zase zpátky v našem mobilním domečku. Po několika dnech děsných noclehů byl tohle ráj. Dřeva bylo dost i na oheň. Nikde ani noha. Ráno jsme pokračovali cestou necestou směr Dongola. Kousky asfaltu střídalo kamení a písek, všude spousta prachu a teplo. Sjížděli jsme z uhlazeného asfaltu na drncavou roletu. Súdánci se polepšili a začínají stavět asfaltovou silnici místo nynější písčito-kamenité (súdánská dálnice). Po cestě jsme potkali pár místních, těch co se podílí na v budoucnu spokojenějším cestování. Dělníci byli velmi milý a opět se potvrdila pohostinnost Arabů, s velkým nadšením nás zvali na kávu. Bohužel jsme museli odmítnout. Čas letěl a my měli před sebou spoustu kilometrů po neznámé cestě v neznámém stavu. Přibývajícími hodinami stoupala teplota, až se dostala na nějakých 47°C na slunci. Auto bylo rozžhavené a uvnitř sauna. Nepomáhal ani malý směšný větráček na 12V. S radostí jsme nabrali rychlost a uháněli drncáky nedrncáky k vodě. Ke korytu řeky Nil, kde by mělo být aspoň trochu příjemněji. Chladněji bylo, avšak po náletu stovek mochniček, které lezli do všech otvorů, uší, očí a pusy, jsme raději zvolili to úmorné horko. Po zkušenostech z Egypta jsme očekávali nepořádek, smetiště a zápach, jak je u Arabů zvykem, ale skutečnost byla překvapující. Cesta prochází krásně uklizenými a čistými vesnicemi s upravenými staveními, bez naplněných kaváren línými chlapy ;o) Lidé jsou, aspoň tedy na první pohled, milejší. Některé děti tu, opět díky hlouposti některých turistů, jsou také zkažené a než se zeptají, odkud jste, chtějí peníze či propisku. Jo jo, vliv velkého světa bělochů je mocný.

V sobotu dopoledne jsme konečně dorazili do Dongoly, teda jen do části, neboť hlavní část města leží na druhé straně Nilu. My jsme se rozhodli pro cestu napříč pouští směr Karima tak jsme zajíždět přes Nil nechtěli. V Dongole jsme navštívili první súdánský trh. Zelenina, falafle, slepice, vejce, coca cola, hromada melounů, hovězí a stovky lidí zaplnili prostorné náměstí. Vybrali jsme si slaďounký meloun a několik falaflí a opustili město. Ještě jsme ale stačili dostat vynadáno, že na trhu nesmíme fotit. Do Karimy vedla cesta již asfaltová. Proplouvali jsme po černém asfaltu mezi lány oranžového písku. Tu a tam neutuchající oranžovou zdobilo zelené křovisko okousávané kozou nebo velbloudem. Okolo Karimy krátká zastávka u menší hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) s návštěvou Královského pohřebiště z roku 1450 před Kristem, kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal. 98m vysoká, na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod, místo, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakoukli jsme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolili bychom si říct i v lepším stavu než v některých naštěvovaných egyptských památkách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Gerard je známý svou nedočkavostí a nervozitou, měli čekat na křižovatce, ale někam se nám se Sandrou ztratili, pokračovali jsme tedy jen s Alison, Ghanim a malým Adrianem. Přejeli jsme řeku Nil a druhý den ráno zajeli na další súdánské pyramidy Nuri. Nevěděli jsme, že musíme mít lístky a povolení předem. Jak jsme přicházeli k pyramidám, už zálky běžel uniformovaný človíček s kulometem. Prohlédli a vyfotili jsme je z dáli a pokračovali směr Chartúm.

Pondělí 19. leden - neděle 25. leden 2009

Blížili jsme se do hlavního města Chartúmu a i osídlení houstlo. Projížděli jsme okolo trhů, čekajících taxikářů, míjeli jsme minibusy, osobáky a tříkolky zvané „bajaj nebo „raksha“, což je typický dopravní prostředek ve velkých městech. Očekávali jsme děsnou dopravu, na kterou jsme byli zvyklý již z Egypta, Libye a Tuniska, ale opak byl pravdou. Na silnici relativní klid (tedy alespoň naše zkušenost), spíše novější modely aut a spousta pohodových řidičů. Kam ve velkém městě jít kempovat? Vytáhli jsme z Lonely Planet průvodce adresu Blue Nile sailing Club a s trochou obtíží ho po chvíli našli. Zastavili jsme na krajnici, a už byli okolo žebravá děcka. Shoda náhod a po 400km jsme se zase posádky všech tří aut sešli nečekaně na jednom místě. Nebaví nás zůstávat v ubytovacích zařízeních, které jsou provařené bělochy, nejlepší způsob, jak se dostat blíže k domorodcům je využívat jejich nabídky ať ubytování nebo stravování. I když to má také své nevýhody, nepoznáme tolik cestovatelů, jako jiní, kteří se ubytovávají právě ve známých kempech a backpackrech.

V Blue Nile sailing club jsme zůstat nechtěli, nás lákal tzv. „National Camp“ na jihu města. Pokoušeli jsme se najít cestu, až se nás pro jistotu ujali dva Súdánci, Taha a Abd Alsalam a doprovodili nás až na místo do "National Camp". Sandřin a Alison tým se nám opět ztratil. Po zkušenostech s domorodci z Egypta jsme se za průvodcovskou službu obávali požadavku na spropitné, ale nic nepřišlo! S úsměvem a spokojeností na tváři nás uvedli do kempu, dokonce ho chtěli i zaplatit, ať prý šetříme na cestu do JAR. (byl to majitel autoopravny Abd Alsalam, miluje offroady a rád poznává cestovatele z dalekých končin). To jsme jim ale nedovolili, museli jsme jim tedy slíbit, že přijdeme na odpolední posezení s jejich přáteli, pozvání jsme tedy přijali. Kemp byl pěkný, čistý a plný černočerných Súdánců. Zářili jsme na dálku a stali se terčem údivných pohledů. Nebyl jediný problém, nikdo nás neobtěžoval. Ráno nás desítky z povzdálí pozdravili a pozorovali, co děláme. Pomalu si na to už musíme zvyknout.

V Chartúmu bylo potřeba vyřídit víza jak do Etiopie, tak i do Keni. Keňská ambasáda k nám měla stejný přístup jako súdánská v Káhiře. Víza do Keni byly vyřízeny za necelou hodinu, s úsměvem a přáním příjemného cestování v jejich zemi. Abd Alsalam nás seznámil s přáteli a ukázal jeho autodílnu. Odpolední posezení se proměnilo v zábavný výtečný oběd v restauraci kousek od autoservisu. Sandra a Gerard nakonec také nechtěli pobývat v Blue Nile sailing clubu, zavezli jsme je do našeho černého kempu. Na další den nám ani víza pro Etiopii nevzala moc času, zhruba 3hodinky. A při čekání nás oslovil mladý reportér z místních novin The Advocate. Chtěl si s námi popovídat o cestě. Zpočátku jsme váhali, ale pak souhlasili. No co, vždyť to člověka potěší, když o něm chce někdo napsat článek. Odpoledne projížďka po městě a trzích. Mezi tím nás, jak se prý sluší a patří mezi slušnými Araby, Taha pozval na tradiční súdánskou večeři. Nejprve jsme se ujistili, že nejsou pozvaní jen mužský, ale i ženská část posádek. Dle domluvy nás Abd Alsalam vyzvedl v kempu a odvezl na večeři do domu kamaráda Tahy. Jako znalec dopravy v hlavním městě, kličkoval tam a sem a tam až se ke vší smůle ztratil Gerard opět projevil svou stinnou stránku a díky nervozitě a vzteklosti se otočil a odjel zpět do kempu. Ani Alison s Ghanim nepřijeli. To je ovšem v arabské kultuře bráno jako urážka hostitele. Velký stůl prostřen pro deset lidí byl obsazen jen pěti osobami. Za chování našich spolucestovatelů jsme se dost styděli! Odmítnutí, nebo dokonce neúčast na pozvání je urážkou hostitele. Tahovo žena Khawla připravila naprosto jedinečné menu sestavené z několika chodů včetně moučníku. Dlouho do noci jsme si s Tahou, Abd Alsalamem a Mohamedem povídali offroadech, o jejich výletech do Dárfúru a do dalekých pouští a o našem výletě napříč Afrikou. Jaká jsme měli a máme očekávání atd. Pozdě v noci jsme se vrátili do kempu a padli jak za vlast.

K cestování po Súdánu, tedy respektive k vybočení z klasické trasy napříč Wadi Halfa- Gallabat je třeba si v hlavním městě vyřídit povolení. Chvilku nám trvalo, než jsme příslušný úřad našli, ale podařilo se. Bez jakýhkoliv problémů nám zdarma dané povolení k cestě na východ a západ Súdánu vystavili, s vyjímkou Dárfúru. Závěrečný den se naše cesty opět rozdělili, Sandra a Gerhart a Alison, Ghani a malý Adrian pokračovali dolu do Etiopie a my na západ. Na rozloučenou přichystal malajský ambasador spolu s majitelem 5hvězdičkového hotelu Holiday village snídani tradiční malajské kuchyně. Moc dobré to bylo! Co si budeme namlouvat, asijská kuchyně je vynikající a rozmanitá. Po dvou příjemně prožitých týdnech s těmito cestovateli jsme se těžce loučili a pokračovali cestu opět sami.

Súdánci jsou velice společenští a štědří, odmítnutí pozvání je může urazit. Jak Abd Alsalam řekl, "Tady v Súdánu je náš host 3 dny hoštěn v našem domě a odmítnutí se nebere. Po 7 dnech se koruna otáčí", nebylo jiného zbytí, abychom neurazili pána a paní domu, přijali jsme pozvání na večeři tentokrát k AbdelAlsalamovi a jeho rodině do Omdurmanu (soused Chartúmu), kde je také napadlo, že by nebylo špatné, kdybychom se k nim na část cesty na západ přidali a jeli navštívit jejich kamaráda na malou odpolední grilovací párty na banáno-mangovou farmu kousek od Sennar. Vyjeli jsme v pátek ráno.

Zastavili se na malý oběd na trhu, kde pro nás končila cesta po asfaltu. Smažený nilský okoun, súdánský placatý chléb a pekelně ostrá pasta šata nám naplnila prázdná bříška. Pak jsme sjeli z hlavní a zadní cestou pokračovali na plantáž. Osobním autem nás Abd Alsalam táhl cestou mezi políčky a vesničkami. Chudák Čmelák( naše auto) se prodíralo křovím, mezi stromy a kličkovalo mezi hrboly, jako na vojenském cvičení. Některé úseky byly opravdovým zážitkem a to nejen pro domorodce, ale i pro nás. Auto utrpělo nespočet škrábanců a oděrek. Mimo jiné to byl také narozeninový den Reného. Tak se podívejte, jak ho slavil (klikněte na odkaz a podívejte se na krátké video, chi chi)

Jak Renda prožil cestu na párty o svých narozeninách ;o)

Přijeli jsme na místo. Pod obrovskými rozrostlými mangovníky, mezi řádkami banánovníků plápolal oheň, na kterém ve velkém hrnci se restovalo maso z ovce. Všude to zavánělo lahodným obědem. Chlapi z aut vytáhli chladící boxy a už hasili žízeň vychlazenými plechovkami coly nebo spritu. V odstrčené oblasti, kdesi uprostřed plantáží... říkali jsme si tak, že by stačilo, kdyby si ještě vytáhli nějaké kalašnikovy a unesli nás. A v tom se otevřel kufr jednoho sedanu. V obalech začali tahat něco dlouhého a pokládat to na rozprostřenou deku. A je to tady. Z obalů vybalovali naleštěné kulovnice. Celý pátek jsme ve společnosti súdánských přestárlých dětí, kteří si s pistolkami hráli na lovce, naháněli opice a plašili ptáky, strávili příjemný den na farmě a pláži Modrého Nilu za vůně a chuti na ohni připraveného masa z ovce. Oni se pak vrátili domu do Chartúmu a my přenocovali pod velkými listy banánovníků s plantážovou ostrahou. Ráno, po klidné snídani ve stínu obrovského mangovníku, jsme nasadili bleskové tempo na západ Súdánu.

Ze zeleného údolí řeky Nil jsme se dostali do vyprahlé savany, domky změnili architekturu, vesnice dostali jiný nádech a lidé se přibarvili. 400km pomalé změny přírody uběhlo rychle a my ještě za denního světla dorazili na místo prvního mezipřistání, Tahovo sestra Ihsan. Súdánci jsou nejen příjemní a vstřícní lidé, ale také velmi přátelští a své svěřence a hosty nenechají napospas neznáma. Taha vše zorganizoval už z Chartúmu. Věděl kam chceme jet, a tak nám celou cestu posvětil. My jsme ale také byli dost zvědaví, jak se tady blíž na západě žije. Ihsan s rodinou byli příjemní lidé, ovšem mnohem silnějšího vyznání.
Je super, že spousty lidí mluví anglicky, i když nejvhodnější by bylo, kdyby se člověk snažil používat řeč dané země, kam cestuje. Učiní tak místní obyvatele šťastné. Na cestu v pozdním odpoledni nás nepustili, cesta je dlouhá a náročná, nemusí to být úplně bezpečné a prý s prázdnými žaludky se špatně cestuje. Ihsan připravila výtečnou večeři s příchutí súdánské tradice (fata - arabský chléb namočený v polévce, shata- děsně pálivá pasta vhodná třeba ke smažené rybě atd.) a druhý den ráno jsme po vydatné snídani vyjeli blíže naší cílové destinaci Kadúglí. Co na oplátku? Vařit nás nenechají, tak aspoň pár maličkostí na památku. Ihsan i děti měli obrovskou radost.

Cca 300km kde se v dáli tyčí pohoří Nuba. Na začátku nás trochu provázel strach, přeci jen jízda do krajiny, kterou svírala dlouholetá válka, v zemi se špatnou reputací, v hlavě vytvoří smíšené pocity. Po projetí vesniček a měst, kde Vám každý, kdo není překvapen bílou tváří, mává a zdraví, vše opadlo. Po kvalitní cestě ani památky. Sice ještě několik desítek kilometrů to co ukazovalo směr byl pozůstatek asfaltky, ale značně narušen vlivem silných dešťů v letním období, byla rozbitá. Asi 80km před Kadúglí se proměnila na typ "najdi si vhodnou stopu sám" a to nám nejen přidalo na váze, pro to množství prachu na všem i ve stanu, ale ubralo nám to času na cestování za denního světla. Ustlali jsme si pod akácií 10km před cílem, kousek od km před cílem jsme to vzdali a sjeli ze silnice pod velkou akácii. Výhled jsme měli přímo na letiště. No jo, vlastně to bylo vojenské letiště a my si tam točili videozáznam... ještě, že nás nikdo neviděl, jinak by jsme asi za kovanými okny čekali na tvarohové buchty. Za 25 stupňové horké noci jsme se těšily na kraj černočerných domorodců.

Pondělí 26. leden - neděle 1. únor 2009

Ráno po snídani jsme vyrazili. Bylo pondělí 29. Muharram 1436. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Nejprve jsme nahoře na kopci minuli ostnatým drátem obehnaný tábor, kde probíhal jakýsi výcvik. Na pohled to vypadalo jako ženy, museli to být ženy, neboť byly kompletně zahalené a celé v bílém. Ve městě lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo poklidně, hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné nejen mladých lidí, ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, smažený nilský okoun se „šatou“ - pikantní směs arašídové pasty, citronové šťávy a rozdrceného čili, „tameea“ – malinký karbanátek z mletého hrachu a různého koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.

Dle Tahovo instrukcí jsme kontaktovali kapitána a finančníka Hafize, který nám zajistil místního mladíka Jabira z SPLM (Súdánské lidově osvobozenecké hnutí) jako osobního průvodce. Samozřejmě jsme ho zaplatili jako průvodce, ale vůbec toho nelitujeme, věnoval se nám do posledních minut a dostali jsme se tam, kam by to bez něj nešlo. Nejprve nám spolu s jeho kolegy z kanceláře SPLM vysvětlili situaci před rokem 1983, kdy začala civilní válka, o průběhu a o konci, když 9. ledna 2005 pod nátlakem OSN podepsala vláda s jižním Súdánem tzv. Peace agreement – mírovou dohodu. Po té nás zavedl cca 12km cestou místními kmenovými vesničkami do hor na přehradu Miri. Mezi trnitými křovisky a baobaby jsme projížděli po cestách oranžového písku. Zrovna na téhle cestě se vyplatilo mít průvodce, aby místní vesnické ochrance vysvětlil, že se jdeme ze zájmu o okolí podívat i na jejich přehradu. Platit jsme tedy nemuseli a ještě jsme byli uvítáni. Renda s Jabirem si dali koupel a pomalu se vraceli zpět. Bloumali jsme životem ve městě a stočili se na místní trh se všemi poklady, co kolem rostou, včetně arabského gumovníku, ovoce, zeleniny, mléka, oleje, vejce, smažených dobrot a také restovaných lučních kobylek. „Dejte si, ochutnejte! Jsou plné proteinů a chutnají výtečně!“ lákal nás Jabir. René se nechal přemluvit a kobylky ochutnal, na tu podívanou, jak běloch chroustá restované kobylky, se seběhla snad polovina trhovců a návštěvníků. Chutnají opravdu jako naše čipsy, nazvali jsme je tedy "súdánské čipsy". K tomu nám vstřícná domorodkyně nabídla i haluk. Vařený kořen, ke kterému se pojí legenda, … jak haluk okusíš, Súdán neopustíš… Hafiz nedal jinak, a ubytoval nás v jeho domě, tedy spíše na terase, neboť bylo stále velké horko i v noci.

Další den byla na plánu návštěva kmene Kadúglí, jednoho z největších místních kmenů. Které dalo jméno hlavnímu městu Nuby. Náčelník vesnice a jeho sestra nám pověděli zajímavosti o kmeni a okolí. Dle slov Mohamada Rahala Mohameda Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severo-súdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jiho-súdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Náčelník právě vrátil z poutě do Mekky a na jeho počest připravovali hostinu, pozvali nás na druhý den také. Pro náčelníka Mohameda Rahala Mohameda Rahala to byla čest, uvítat na hostině ve své vesnici Evropany. Od kmene Kadúglí jsme jeli pozdravit část Jabirovo kmene Kadja, dorazili jsme akorát v době druhého slavnostního oběda. Smrt člena velké rodiny. S celou vesnicí jsme si rukama pošmákli na dobrotách místní kuchyně ( okra, kisera, kozí maso, fata a spousta zeleniny). Po dobrém jídle nás nohy zanesli do vesnického bárečku na ochutnávku súdánské speciality Marisa (zkvašený nápoj z čiroku) a jediného alkoholického domácky vyrobeného nápoje z datlí Aragi (marisa chutná děsně a aragi není o moc lepší, pokud člověk neoslepne, tak se určitě tím lihem opije).

Následující den byl tak trochu lenivý, poflakovali jsme se po kávičkách u kávových prodejkyň, které posedávají se svými stolečky po ulicích a až odpoledne jsme vyrazili do Hadjaralmak na oslavu. Všude bylo plno lidí, tedy mužů v elegantním oblečení nebo v galabiích, rozestavěné plastové hnědé židle okolo stoliček. Nejprve nás osvěžili chladnou vodou, po té umýt ruce a už se servírovalo na obrovských plechových tácech. Chuťové buňky začali pracovat. Jak jinak než rukama jsme s velkou chutí ochutnávali tradiční hostinu tohoto kmene. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, jsme uštipovali kousky opečeného hovězího masa, které jsme namáčeli do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“, na zelenině jsme si mohli pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce „okra“, tenounké nakyslé velké placky z čiruku nebo prosa „kisra“, arabský chléb v polévce „fata“ a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýchkoliv známek opovržení či protestu. Po hostině následoval typický silný arabský čaj či káva „Jebanah“. Jestli někdo tvrdí, že súdánské jídlo není nic zvláštního, tak tam asi v životě nebyl! Pro lepší trávení nás osvěžila limonáda z rozpuštěných plodů stromu Tabaldi neboli Baobabu, které jsou také plné proteinů. Na hostinu dorazila spousta lidí i z okolních vesnic, včetně starosty města Kadúglí.

Součástí byl i oslavný tanec Kambala, který patří ke každé oslavě. Muži tančí v delších slaměných sukních, na hlavách mají připevněné kravské rohy, okolo kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce klacek s kusem oháňky, tančí do rytmu zpěvu místních žen, domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se. Při silné voňavé kávě jsme si povídali do pozdních večerních hodin. Nejen děti, ale i dospělé, především ženy zaujala naše světlá pleť. Napadlo je, že by se u Andrey mohla pěkně vyjímat Henna. Tradiční zdobení vdaných žen. Večer se protáhl do nočních hodin, ale klasickou kávu u kávové lady s Hafizem, Badradinem a ostatními jsme si nenechali ujít.

Již jsme v Kadúglí byli několikátý den, bylo nám blbé Hafize obtěžovat v jeho domě, poohlíželi jsme se po místě na kempink, ale Jabir přišel se zprávou, že Hafize určitě neobtěžujeme a proč nechceme v jeho domě zůstat, jestli nám jeho dům nestačí? Byl zklamaný, tak jsme hledání zrušili. A vidíte, někdo by si řekl, "nemůžu obtěžovat a překážet v jejich domě!" Ale druhá strana hostitelská, může odmítnutí brát jako zklamání či urážku. Zůstali jsme.

Pro Andreu nastal den D, ženské na ni už čekaly. Připravily si pěknou kávovou ceremonii. Pod košatým stromem byly rozestavěny postele a stoličky. Připraveno bylo i pohoštění ve formě čerstvého ovoce, chladné vody, nápoje karkadah a později přišla na řadu i voňavá káva. V mističkách byla připravena podivně vzhlížející hmota, byl to nadrcený prášek lístků henny s vodou a kapkou oleje. Vedle ještě igelitový sáček a černá barva. Nejprve se nanášela ta podivně vzhlížející hmota na chodidla a prsty, nechala se zaschnout a mezitím se zdobilo černou směsí naplněným sáčkem s ustřiženým rohem. Seběhla se celá vesnice, je to přece jen kuriozita "zdobení hennou na bílou kůži". Zvědavě přihlíželi několika hodinovým hrátkám, při kterých se na tvorbě zdobení vystřídalo několik žen, které se vyžívaly v kreslení na světlou kůži (zdobení hennou je tradiční zdobení žen na svatby a po té povinností každé vdané ženy nosit jemné hena zdobení a udržovat je). Na konečné dílo se přišel podívat i sám náčelník vesnice. V Kadúglí se shodou okolností konala svatba, ženská část vesnice vyrazila na pravou nefalšovanou předsvatební kávovou párty kmene. Přidali jsme se k nim. Renda se necítil zrovna ve své kůži, vždyť taky byl jediný chlap mezi spoustou ženských (všude se mu to nepoštěstí ;o). Na této párty se tančilo a zpívalo, všude se motaly děti, které byli z nás bělochů a ještě s Hennou zaskočeni. Zkoumali, co to na té kůži máme, že jsme tak světloučký. Od hostitele se nám dostalo pozvání na pravou svatební hostinu, sice jsme přijali, ale stud a váhavost to překazila. Dnes víme, že to byla obrovská chyba. Vidět jihosúdánskou svatbu se jen tak nikomu nepoštěstí a my si to svou hloupostí pokazili. Po ceremonii jsme dali dar do vesnického rozpočtu a něco tam také přihodili.

Něco o zdobení Hennou
Henna je poslední party před velkou svatební nocí. Ženich na tento předsvatební ceremoniál nemá přístup, má svou henna party. Nevěsta opouští řady svobodných a poprvé je zdobena na tzv:“Noci s Hennou“. Historie henny, arabsky Al-Hinna sahá až do let dávno před Kristem. Zdobí kůži žen na Středním Východě, v severní Africe a popularitu získala i v Číně, kde ji používali při erotických rituálech. Dříve se v arabských zemích hennou zdobila žena na rukou, což označovalo spojení s bohyní plodnosti. Zde v jižním Súdánu se používá jako dekorace, jež zdobí každou vdanou ženu.
Z vrchu od špiček prstů se poředloktí vinou obrazce, abstrakce i květy, zdobí se i na dlaních, pasta z drcených listů henny se nanáší na celá chodidla, od nich se pokračuje s malováním směrem do půli lýtek. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Tradičním severoafrickým designem jsou jednoduché obrazce geometrického tvaru s výraznými silnými liniemi a abstraktními symboly. Súdánky mají oblíbenou zářivě černou barvu, v jiných státech je módní odstín spíše do oranžova až červena. K předsvatebnímu ceremoniálu patří i různé zkrášlovací masky a saunování. Pro jemnou kůži ženy používají tzv. saunu. Zapálí dřevo zvané Taleh, druh akácie speciální pro tyto účely, sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se udit a saunovat. Kůže získá sametovou hebkost a barvu. Celé svatební přípravy a ceremonie, míchání speciálního parfému, malování a zdobení trvají několik týdnů. Maminky, sestry a tety, všechny se podílejí na výsledné kráse nevěsty. Žena má být pro svého muže krásnou a přitažlivou nevěstou a manželkou s hedvábnou kůží a nádherným zdobením.

Na druhý den, pátek - muslimský svátek- jsme se účastnili tradiční páteční snídaně. Byla to asida s okrou a sladké nudle - musíme říct, že asida je první jídlo, co nám nechutnalo. Odpoledne jsme odpočívali, přeci jen ty čtyřicetistupňová vedra i ve stínu berou energii. Po obvyklé večerní kávě a sladkém horkém kořeněném mléku, následovalo posezení u místní barmanky na aragi (alkohol - vyrobený např. ze sorghumu - čiroku) a merrisu (sorghumové nebo datlové pivo). Andrea plně místnímu alkoholu nedůvěřovala, vyměnila sklenku za smaženého nilského okouna. V sobotu ráno byl v plánu, jako již několikátý den, odjezd, avšak v noci se Andree ze záhadné příčiny náhle udělalo velmi špatně. Celou noc ve 30°C horku se potácela v horečkách se střevními a žaludečními potížemi. Bolesti, malátnost a zvracení doprovázely průjmové stavy, doplněné téměř čtyřicítkovými horečkami. Po probdělé náročné noci si pobyla celý den v posteli jedné slámové chatrče Jabirovo rodiny se striktní dietou, neměla chuť a nemohla pozřít ani vodu. Asi se zlobili zlé mocnosti. Odložili jsme tedy odjezd na následující den. Renda oběhal všechny návštěvy sám a za odměnu pro něj aragová lady připravila čerstvou marisu. Jabirovo maminka Andreu opečovávala, jak to nejlépe šlo.

Ze soboty na neděli se stav opět zhoršil, ale ráno bylo o něco lépe a i přesto, že nikdo cestování nedoporučoval, přeci jen jsme po všech rozlučkách nakonec vyrazili na cestu. Vůbec se nám od těch krásných a velmi příjemných lidí nechtělo.
Tak zase zpět do Chartúmu. Ihsan, Tahova sestra v El Obeid chtěla vědět, jaké jsme měli v Kadúglí zážitky. Po cestě z pohoří Nuba jsme se zastavili i tam. Tentokrát byla doma, kromě Ahmeda, celá rodina. Po dlouhém horkém dni naprosto perfektně sedl osvěžující nápoj s ibišku zvaný Karkadeyh. Dlouho jsme si povídali u vynikající večeře a šálku výborné kávy.

Pondělí 2. únor - pátka 13. únor 2009

Protože platnost víz je omezená na 30 dní a nám pomalu doba vyprší, nemohli jsme u Ihsan zůstat ještě další den. Ještě jsme se prošli po městě a na trhu koupili čerstvé mléko. S plnými pupky jsme se okolo poledne nasoukali do auta a rozjeli se vstříc krásám Chartúmu. Na druhý den nás silnice konečně svedla do Abd Alsalámovo servisu, kam nás přijeli přivítat snad všichni, které jsme dosud poznali. Všichni chtěli slyšet, jak se nám tam dole líbilo. Zdrželi jsme se jen pár hodin a pokračovali na severo-východ.

Pyramidy Meroe. Pyramidy králů a královen ze 4st. před Kristem s původními malbami, spíše rytinami, byly celkem dost poničené italskými lovci pokladů z 19 století, avšak stále stojí za to je navštívit. Ze všech Súdánem nabízených památek tyto okolo královského města Meroe jsou možná i nejhezčí a není tam vydýchaný vzduch od turistů.
Nazpět jsme to vzali přes Musawwarat a 6th cataract. Zapadlé klidné místečko s malým vodopádkem na řece Nil. Nejprve jsme ovšem na břeh Nilu hledali to proklatou cestu. Našli jsme ji, ale spolu s tím také jakousi závoru. K autu sice běžel nějaký kluk, ale každý si nemůže jen tak někam stoupnout a vybírat peníze za něco co není jeho. Ke vší smůle, takových míst je v Africe dost. A to ještě vždy se pomalu přitoulávají další a další otrhaní vesničané a vysvětlují, jak i oni musí dostat peníze, neboť na tom čemkoliv mají také zásluhu. Všechny drzouny otravující o peníze jsme setřásli nebo objeli, a v klidu se pokochali krásami okolí. Na posledním kousku cesty jsme bloudili, nabídl nám doprovod jeden klučina, naskočil na nášlapy z boku auta a navigoval. Nakonec nechtěl ani spropitné. V jedné kavárně pod širým nebem nám nejprve drzý kočkodan ukradl sluneční brýle a pak jsme si dali kávu, za kterou majitel nechtěl ani zaplatit. I přesto jsme mu nějaký ten zlaťák na stole nechali. Mezitím volal Alsanosi (mladík, který nás odchytl tenkrát před etiopskou ambasádou, aby si s námi popovídal o cestě), článek už vyšel, tak jsme si večer jeli pro výtisk súdánských novin, ve kterém máme jednu celou stránku o naší cestě po Africe ;o) Díky Alsanosi!!

Pak přímou cestou do Tahova domu, kde žije s celou rodinou. Andree stále nebylo dobře. Tahova rodina nám nabídla, abychom u nich zůstali dokud se Andrea nevyléčí a abychom jim také osvěžili naší přítomností jejich denní rutinu. Navštívili jsme slavný trh v Omdurman ze kterého se linula vůně koření, občerstvení, ovoce a jiných lákadel. Na prodej tam byli kromě lufy a různých specialit, také papoušků, slepic, holoubat a štěňat, také místní kočkodani. Andrea neměla v hlavě nic jiného, než jak to udělat a jednoho si pořídit. Naštěstí ten dlouhý proces papírování jí odradil. Nic moc dalšího jsme v hlavním městě neprohlédli, neboť Andree se v tom vedru ještě přihoršilo, schovávala se radši ve stínu. Zdravotní stav kolísal, jednou jí bylo lépe, podruhé hůře.

V téhle súdánské veselé a milé rodině jsme si za výborné domácí tradiční kuchyně a společnosti příjemných lidí užili skvělých téměř 7dní. Starali se o nás jako o vlastní a na Andrey nemoc zavolali jejich rodinného sympatického doktora, ten jí hned naordinoval silná antibiotika. René v teplých denních hodinách opečovával Čmeláka a Andrea v čase pocitů "jsem zdravá" dala dohromady všechno praní včetně likvidace několika kilo prachu, který jsme nasbírali od Egypta atd. Abychom jim oplatili pohostinnost, připravili jsme pro ně pravou českou domácí kuchyni. A kupodivu, i když je hodně odlišná od té jejich, děsně jim chutnala, prťatům také.

Nicméně víza bohužel finišují, tak jsme ve čtvrtek ráno po velkém nákupu súdánských specialit pokračovali směr etiopské hranice přes Gadaref a Gallabat. Naše africká rodina nás na cestu vybavila obrovským obědem, buchtičkou, vším co se dá pít a hlavně tou nejlepší domácí mangovou zmrzlinou ;o). Po výborném rozlučkovém tradičním dýchánku s kávou Jebennah jsme vyrazili na cestu, krásně odpočatí a bohatší o krásné zážitky, súdánský oděv na památku. Jako obvykle nás na cestě doprovázelo děsné vedro, není divu, v Súdánu se pomalu blíží léto a rtuť teploměru každý den lehce stoupá k vyšší a vyšší hranici. Dnes je třeba 39,5 ve stínu. Uf! V pátek okolo 15hodiny jsme opustili největší zemi Afriky, výstupní byrokracie šla jako po másle. Celníci byli přátelští, příjemní a dokonce nás pozvali na poslední súdánskou Jebennah. Díky, kluci ;o)

Co o Súdánu? Dá se toho napsat spousta, ale nejspíš ty slova nevystihnou skutečné poznatky a hlavně pocity.
Po zkorumpovaném a byrokratickém Egyptě, aspoň tedy co se týče úřadů, je to lázeň pro duši. Lidé jsou přátelští, milí, veselí a pohostinní. Podstatně čistší je i okolí, aspoň tedy nám se tak zdálo, stavení jsou barevnější, uklizenější a přítulnější. Samozřejmě se najdou i místa s rozlétanými igelitkami a podobně, ale zřídka v porovnání s Egyptem. Nehledě na to, že i toto je chyba naší vyspělé civilizace. Neboť plastické hmoty a vymoženosti vyspělé společnosti se neslučují s přírodním stylem života afrických domorodců. Nejsou schopni je zpracovávat a v jejich soužití sřírodou nemají umělotiny místo.

Severem jsme projížděli. Nakoukli jsme do zdejších památek, zdrželi se v Chartúmu u skvělé rodiny a pár nezapomenutelných dnů jsme pobyli právě na jihozápadě Súdánu, Jižní Kordofan kousek od Dárfúru. Jsou 3 roky po, myslím, že se tomu říká, sepsaném příměří. Civilní válka tam trvala 22let, vláda se podepsala na genocidě - vyvražďování kmenů (stejné co se dělo a děje v Dárfúru), nic moc pocity. Tito lidé nemají nic, ještě dnes jí rukama, nemají elektriku a nosí obnošené oblečení z Evropy, které se mimo jiné na tamních trzích prodává. Když se tudy procházíte, tak máte smíšené pocity. I přesto všechno co se tu odehrávalo se lidé usmívají, jsou veselí, nezakrývají radost z vaší návštěvy, můžou se rozdat, bez slova o penězích se rozdělí i o tu trochu co mají a jsou děsně rádi, že s nimi jste, povídáte si u čaje z nanošené vody ze studny. Cítí, že se o ně někdo zajímá. Ne, jako ty blbci z UN, USaid atd, kteří ani nevystrčí paty ze svých táborů a sledují domorodce přes zavřená okna luxusních klimatizovaných Toyot a přitom si říkají organizace na pomoc lidstvu. Vůbec se o ně nezajímají!. (Aspoň i tak nám to potvrdila pracovnice Červeného kříže). Tam, kde jsme byli – Kadúglí, Nuba Mountains (pohoří Nuba) je pomyslná hranice mezi jižním černým africkým Súdánem a severním arabským. Vláda je arabská a striktně muslimská, právo šaría a jižní Súdánce, i přesto, že převážná většina jsou již také muslimského vyznání, nebere jako svoje obyvatele, dává jim dostatečně najevo, že o ně nemá zájem, (tak jako v Dárfúru a jiných částech černého Súdánu) což bylo příčinou 22leté války právě v této oblasti Nuba. 2.2miliony lidí zemřelo, stovky jich opustilo svá obydlí a uteklo. A desítky jsou psychicky poznamenaní. Kmeny byly vyvražďovány vládní armádou SAF a oblast zůstala pozadu o právě těchto více než 20let. Ani dnes po nátlaku světa není jisté, že bude klid. Vláda tlačí na místní SPLM/SPLA a pod pohrůžkami pokračujícího násilí je drží zkrátka. Komu by se chtělo budovat budoucnost v takové oblasti? Na černočerné černoušky z Kadúglí máme krásné vzpomínky, držíme jim palce, aby se jejich život zlepšil a pohnul kupředu a jsme si jistí, že je ještě rádi navštívíme.

Nyní se situace pravděpodobně zhorší, prezident Bašír se bude, aspoň doufáme, důkladně zodpovídat za své činy! Cizincům vyhrožují, spoustu příslušníků help organizací již ze státu vyprovodili a další to ještě čeká!! Jižní Súdán usiluje o oddělení od severního. To se samozřejmě nenasytné vládě nelíbí, neboť ztratí nejbohatší část své země. Jenže toto bohatství nepatří jen těmto zlodějům a vrahům! Patří původnímu obyvatelstvu oblasti. Na to ovšem je zapomínáno. V této chvíli přejeme hodně štěstí i naší súdánské rodince a přátelům do Omdurman, El Obeid a především jižního Súdánu - Kadúglí! Ovšem za to, že jsme zde prožili zajímavé dny, vděčíme a musíme poděkovat také Tahovi, pro jeho organizátorský smysl. Taha s rodinou jsou arabové, velice milý. Jejich chování se nedá srovnat s chováním arabů např. v Egyptě.

Možná, že jsme měli jen štěstí, ale možná je to právě jinak než nám líčí media, jež své informace přizpůsobují potřebám politiků, velkých podniků a různých jiných zvířat. Určitě stojí za to Súdán navštívit, pro jeho poklady minulosti, které i když nejsou opečovávané tak jako v Egyptě, přeci jen jsou krásné. Pouště s panenskými oázami, údolí Nilu a právě černočerný jih a západ stojí za návštěvu, stojí za to vědět víc o lidech a kmenech, žijících v téhle odstrkávané oblasti. Možná za to stojí víc, než komerční Maasajové či Himbové. Přemýšlejte ...


FOTOALBUM - Súdán