Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

ZAMBIE

Sobota 2. května - neděle 10. května 2009

Od tanzánské brány až k zambijské to bylo plné otravama, kteří fakt nedají pokoj a ani odstrčení od auta je neodradí, vrátí se jako bumerang. Na každém hraničním přechodu, kromě Egypta, po návštěvnících chtějí dolary, ovšem tady na zambijské hranici chtějí zambijské kwache. Černý trh s dolary je všude výhodnější, tedy přesněji řečeno, směnárníci nabízejí výhodné kurzy, jen tady je horší i než banka (po delším uvažování nám došlo proč. Tady na hranicích jsou prodejci opatrní, jen tak nikoho podvést nemůžou, tak nejde nabízet lepší kurz. Ve městech nabízejí výhodný kurz, aby nalákali klienty, které potom svými kulišárnami perfektně oberou. Najděte toho kdo to udělal, když si jsou tak podobní ;o) Tak pozor na ně!). Chtěli nám dát opravdu špatný kurz, je pravda, že my jsme peníze nutně potřebovali, ale i přesto jsme chtěli minimálně to, co bychom dostali v bance, která by v pondělí ráno stejně otevřela. Moc turistů tu není a směnárníků je mraky. Nakonec přistoupili na náš kurz a my tak mohli zaplatit všechny poplatky (silniční daň, poplatek za auto atd) . Ostatní proběhlo naprosto rychle a v 16hodin jsme opouštěli vstupní hranice a hodinky posunuli o hoďku zpět.

Naše první zastávka byla plánovaná na severu u hranic s Kongem, zůstali jsme tedy na hlavní. Od hranic byla silnice asfaltovaná, ovšem jednou za čas a to vždy nečekaně se objevila napříč velká často dost hluboká díra. Asfaltový koberec je na krajnici useklý, mnohdy tvoří i schod. Na pěkném asfaltě se člověku pěkně jede, co ale pak, když se náhle z ničeho nic objeví taková díra. Šlápnout na to a ze 100km/h rychlosti na řekněme 30km/h je s naloženým autem sebevražda. Nedá se dělat nic jiného než snížit rychlost a nejlépe sjet z krajnice. Pak se sebe ptáte, za co vybírají tak vysoký poplatek na silnice, který mimojiné platí jen na jednu silnici. V našem případě údajně jen na silnici od hranic do Lusaky a pak k hranicím s Namibií. Kromě pár přeložených náklaďáků nikde žádné auto a rušno bylo jen okolo městeček nebo spíš vesnic, které se nijak zvlášť nelišily od těch v jižní Tanzanii. Příroda také podobná, plná vysoké tzv. Sloní trávy, nízkých keřů i vysokých stromů více méně listnatých - strom Candelábra, žlutokůrá a "pískající" akácie, sem tam nějaké cihlově červeně či šedé termitiště a velmi zřídka protkané kozami nebo jiným dobytkem. Vesnice a osady s hliněnými a dokonce i cihlovými domky zdobili čisté, krásně upravené dvorky pyšnící se rozkvetlými zahrádkami. Lidé oblečeni do bežného oděvu byli přátelští a více usměvavější. Stačilo i dospělému chlapíkovi jen zamávat a hned se v něm probudil malý šťastný klučina s pusou od ucha k uchu. Jen jsme postrádali trhovce na krajnicích. Občas někde stál stojan na kterém se cosi houpalo, nebo stůl kde bylo vyskládáno několik sladkých brambor.
Slunce zapadlo. V Africe je to jiné než u nás. Tam když zapadne slunce, tak je to jak když se vypne světlo. Během krátké doby je černočerná tma. Vždycky je dobré si hledat nocleh za světla. Tam kde jsou divoká zvířata tak na ochranu před nimi je třeba rozdělat oheň a také, aby bylo vidět, jestli člověk neparkuje někomu na zahradě, nebo dokonce před domem. Sjeli jsme z hlavní silnice a zajeli do lesíka. Byl klid, nikde ani hlásek a ani ráno nás kolemjdoucí neobtěžovali, než jsme vylezli ze stanu tak jen nesměle okukovali auto a něco si špitali, když už jsme byli v pohybu okolo, jen se zastavili pro krátký pozdrav a pokračovali po svém.

Stále jsme jeli po hlavní, konečně po několika stovkách kilometrů jsme dojeli ke křižovatce a odbočili na sever. Projížděli jsme městečkem Ndola, které je jedním z těžebních lokalit. Těží se tu ve velkém měď - Copperbelt. Nabrali jsme levnou naftu, na druhé straně od benzinky na krajnici seděla maminka s miminkem a prodávala cosi kulatého. Dozvěděli jsme se, že je z kmene Bemba a to co prodává jsou mírně sladké koblihy zvané "Flitas". Poprvé jsme ochutnali něco takového. Rozloučili se a pokračovali na sever do plánovaného cíle. Kousek za Ndole po obou stranách hlavní silnice jsou postavené jednoduché stánky ve kterých domorodci kmene Bemba prodávají suvenýry vlastnoručně vyrobené z mědi, obrazy z různých druhů trav, bobulí a listí, ze dřeva vyřezávané masky od malých až po dvoumetrové obry. Druhý den odpoledne jsme dorazili do města Chingola a hned za ním jsme odbočili k šimpanzímu sirotčinci. Na procházku bylo pozdě, chvilku jsme si povídali se Sylvií a pak se jeli dolu k malé říčce ubytovat. Mezitím jsme zjistili, že máme nejspíš píchlé kolo. S naším bezvadným kompresorem jsme se pokoušeli kolo napumpovat, šlo to, ale trvalo to věčnost. Jo jo, nejsme tak bohatí abychom kupovali levné věci. Kompresor z Kelly je k ničemu. V kempu byl gril, sprcha, která se ohřívala pomocí rozdělaného ohně a děsně přátelská kočka. Hned se uvelebila v kabině auta na sedadle řidiče. Jelikož jsme nocovali u řeky, bylo dost vlhko, v noci také chladno a spousty komárů. Reného to nemusí zatěžovat, protože Andrea je jeho spolehlivý repelent. On nic, Andrea stovky kousanců kolikrát i přes repelent a oblečení. Povečeřeli jsme, v křesílkách si užívali krásný západ slunce. Příjemný klid narušený jen zpěvem nočního ptactva a hlasem divočiny, ale i za odporného bzučení komárů.

Budíček byl časný, neboť na nás čekalo 5 uličníků. Jakých? Kdo jsou Ti uličníci? V Peponi resortu v Tanzánii jsme se seznámili se starším německým párem, jež po Africe cestuje již několik let, doporučili nám návštěvu tohoto sirotčince. Chimfunchi project. Starají se tu o více než 140 šimpanzů odebraných od pytláků, nelegálních obchodníků a nevhodných majitelů z celého světa a nejvíce z Konga a centrální Afriky. Někteří rozumí portugalsky, jiní anglicky, španělsky, Bemba atd. To není žert, tak to je! Kromě šimpanzů jsme v sirotčinci našli také husy, krůty, ale i starší línou hrošici Billy, ovšem u té jsme si museli dávat pozor, aby nás na své cestě ze soukromého bazénku ke krmítku nepřeválcovala, drzé kočkodany a papoušek "Grey parrot". No a to nejhezčí nakonec. Podnikli jsme 2hodinovou procházku lesem a hraní se čtyřmi opičáky Dominik 3 roky, Dee Dee 4 roky, Carla 5 let a Cindy 12 let. Byl to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se pořád upřednostňovala, zamilovala se do Reného, Cindy se s Andreou i o výtečnou dobře rozžvýkanou trávu dělila, Dee Dee skotačila a favorit Dominik vydal za všechny a vyváděl spoustu lumpáren. To, že jsou to nepřekonatelní kleptomani není třeba připomínat. Nesměli jsme si vzít s sebou ani foťák, neboť ten by se jim líbil ze všeho nejvíce. Carla chtěla seškrábat Renému tetování děsně jí rozčílilo, že to nemůže ukrást a jednu mu ubalila, a Dominik nenápadná ruka šmátralka zkoumala, co má Andrea pod kombinézou, v kapsách a co to žvýká. A když nikde nic nenašel, zkoušel alespoň stáhnout starou gumičku z vlasů ;o). Ještě jsme se Sylvií šli nakrmit problémové šimpanze. Jsou většinou starší a bohužel problémový. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je rozdělit a zavřít do odděleně. Andree jeden projevoval svou nálkonost, pořád jí sledoval, házel na ní banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele dostal k večeři, mezi tím ještě přihodil neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Ještě že byl za silnými mřížemi! Užili jsme si pěkný den a pomalu se vydali zpět do Lusaky.

Před západem slunce jsme se dostali téměř k Ndola, kousek od prodejců suvenýrů byla nějaká lesní cesta a hned z ní další, jež byla paralelní s hlavní silnicí. Popojeli jsme kousek a rozložili stan. Díky obrovské sloní trávě jsme byli dokonale maskovaní. V noci nás nikdo nerušil a ráno hned po snídani jsme se zastavili u Likalata z kmene Luvali a koupili si dvě masky. S Afričany se dobře mění, v autě mezi nářadím jsme našli dláto. Likalatovi se na řezbařinu hodilo víc než nám na cestování. Chtěli jsme mu ho dát a on nám za to na oplátku dal jednu z jeho masek.
Po cestě do hlavního města jsme projeli několika policejními bloky, bez problémů a navečer kemp rozbalili na boční cestě v korytu potoka, kde nás nikdo nezaregistroval a jestli ano, tak nám to nedali znát.

Hlavní město Lusaka působilo klidně, pohodově. Dobře se nám tam orientovalo. Tady jsme měli v plánu vyřídit víza do Namibie a Botswany pro Andreu (Němci nepotřebují) a do Zimbabwe pro oba. Na namibijské ambasádě jsme nechali pas a odpoledne vyrazili směr severovýchod od města do národního parku Kafue. Jako obvykle jsme uhnuli z hlavní silnice, ani tady jsme neporušili heslo je "off the beaten track" (neprovařenými cestami) a téměř 100km prašné cesty projížděli vesničkami se spoustou příjemných lidí. Tady v Zambii už to s nakupováním na okraji cest a trzích není tak vzrušující jako v Keni. Co jsme viděli na stolcích a v kýblech, byly převážně brambory, sladké brambory, nějaká cibule, flitas (koblihy) a podobně.

Asi v polovině cesty ke Kafue parku jsme si všimli oprýskané cedule "Národní park Blue Lagoon" a ještě k tomu poznámka "v úpravě". Slovo dalo slovo a my jeli dle značení dvoukolejnou pistou. Třeba uvidíme něco zajímavého. Stejně jsme pomalu začali hledat místo ke spánku. Dorazili jsme na pláň a na cestě rozbalili naší postel na střeše. Krajina v Zambii momentálně není tak suchá, neboť vydatně pršelo, je období dešťů. Některá místa jsou neprůjezdná. Nikde ani noha, jak je v Zambii zvykem. Jen v noci někde v dáli halekání hyeny. Vzhledem k tomu, že jsme neměli info co za zvěř v parku je, proběhla krátká studená večeře v autě a rovnou do postele. Příjemné ranní probuzení za zpěvu ptactva a bručení antilop, udělali jsme si snídani a jeli se projet po parku. Pláň měla barvu do zelena, posázená hnědými kopečky a obehnána křovím a stromy, cesta vedla přesně prostředkem, na jedné straně se páslo velké stádo Impal a na druhé straně se močálem procházeli volavky a jiné vodní ptactvo. Kromě jiného jsme zahlédli hejno supů, Orla jasnohlavého a spousty jiného ptactva. Po několika kilometrech jsme dorazili k nedostavěnému kempu, otočili jsme se, vyjeli z parku a pokračovali k bráně Kafue národního parku.

Než se vůbec člověk dostane do národního parku, musí projet bránou na které si ho zapíšou a pokud se chce zdržet v parku tak musí zaplatit vstup, nebo zůstane na hlavní a to znamená, že jede jen transit a platit nemusí. Na druhé straně si ho také zapíší a pak pravděpodobně papíry kontrolují ;o). A proč vlastně tam ta brána je? Kafue NP se rozkládá po obou stranách silnice na jih i na sever směr hranice s Angolou, pro těch pár návštěvníků stavět bránu na každé cestě která vede z asfaltky do parku by bylo zbytečné, postavili tedy jednu tady a mají vše pod kontrolou. Park okolo silnice je velmi hustě zarostlý, na spousta místech jsou mokřiny, některé cesty jsou pro velké množství vody neprůjezdné, flora je hustá, zelená a vysoká. Zvěř je rozuteklá po celém parku o celkové rozloze 22500km2. Někde zhruba 100km od silnice severní části je údajně největší Baobab v Africe, měli jsme čas a rádi bychom se tam podívali, ale ... Protože je období dešťů, spousta cest v parku je neprůjezdná a pohyb značně omezen. Vjeli jsme do severní části s tím, že pokud to nepůjde pokračovat, vrátíme se. Zastavili jsme pozorovat jednoho zábavného slona, který používal všech možných způsobů a všem dostupných prostředků, aby se pořádně podrbal. Všude bylo dost dřeva, rozdělali jsme oheň a rovnou se naobědvali. Akorát jsme dojedli a ze severního směru se přivalilo auto... jízdu k baobabu nám rozmlouvali. V parku nikdo není ani v kempech a ubytovacích zařízeních, cesty jsou uzavřené a v tuto roční dobu se vydávat 100km sami není nejlepší nápad! Pomalu zapadalo slunce, vrátili jsme se kousek zpět a sjeli mezi buš, rozdělali oheň a připravili se ke spánku. Ráno jsme vyrazili na safari po okolí a celý den se brouzdali otevřenými a povolenými cestami. Moc štěstí jsme neměli, mezi akáciemi, baobaby, lekníny a jinou flórou jsme potkali jen 2 slony, 2 buvoli, ale nesčetné množství antilop Impala a Grants gazel, prasat bradavičnatých a ráno kdesi v dáli toulavou lvici přebíhající hlavní silnici. Na noc jsme se vrátili na stejné místo jako den předcházející. Byli jsme zastrčeni za křovisky kousíček do malé pisty kamsi do buše. Teoreticky nás vidět nikdo nemohl, aspoň né z té cesty. V noci se ozvalo hlučné šramocení, oba nás to probudilo. Otevřeli jsme stan a společně pozorovali skupinku několika slonů, kteří se pokoušeli prorazit si cestu ze silnice hustým roštím. Auto jim ani nepřekáželo a ani jinak nezajímalo. Ráno jsme v prachu objevili stopy hrocha a spoustu velkých otisků sloních "tlapiček".

Nedělní safari bylo mnohem úspěšnější. Nejprve jsme vyjeli z parku doplnit naftu do nejbližšího městečka vzdáleného asi 80km na západ, tam asi turisty nejspíš nikdy neviděli, napovídal tomu výraz v obličeji, anglicky jim to moc nešlo, ale i přesto nadšeně mávali s pusou od ucha k uchu. I přesto, že turistu asi moc nevídají, ví co znamená světlá kůže a cena za flitas rázem vyskočila na dvojnásobek ceny obvyklé. S poděkováním jsme odmítli a jeli k pumpě. Natankovali jsme plnou a vrátili se do parku. Už po cestě jsme zaznamenávali známé, ale i nové tváře divočiny. Dali jsme si okruh na jih. Více než stovka buvolů včetně vytřeštěných mláďat přebíhající cestu, Roan antilopy, Impaly, prasata bradavičnatá a další a další. Na konci safari, před výjezdem na hlavní silnici jsme potkali večeřící stádo slonů včetně několika slůňat. Po vydařeném víkendu jsme se po stejné cestě vrátili k Lusace.

Pondělí 11. května - sobota 16. května 2009

V Lusace na ambasádě Botswany jsme zjistili, že přeci jen můžeme narazit na arogantního blbce. Chtěli jsme víza. René žádná nepotřebuje (stará písnička) a Andrea musí žádat dopředu. K vyřízení chtěl panáček zpáteční letenku, nedokázel pochopit, že ne všichni do Botswany létají. Chtěl přesný itinerář cestování v zemi, zarezervované veškeré parky, které jsme měli v plánu navštívit a k tomu ubytování do poslední minuty pobytu v zemi. Lhůtu na vyřízení chtěl jeden týden a že samozřejmě není zárukou, že víza dostanu. Byl neoblomný a nepříjemný. Rozhodli jsme se, že peníze za víza radši necháme někde jinde a odešli jsme.

Okolí Lusaky je plně obydleno, jeli jsme tedy přímo do kempu Eureka asi 12km na jih od města. Příjemný prostorný kemp s horkou sprchou, bazénem, restaurací a dokonce i svobodně se po kempu procházející divokou zvěří. Byl plný cestovatelských overland-náklaďáků se spoustou lidí (převážně britských SPZ). Vybrali jsme si místo s elektrickými zásuvkami a rondavelem. Rozložili se a rozdělali gril, abychom si na něm k večeři mohli ugrilovat nejlevnější maso v Zambii, kuřecí prsíčka. K tomu jsme si uvařili zeleninový hrnec. Usedli jsme pod slaměnou stříšku a před usnutím pozorovali místní antilopy, které se nerušeně promenádovali po kempu. V noci se pěkně ochladilo, teploměr spadnul na 12stupňů. Turisté v obrovských náklaďácích nás vzbudili už okolo 5h, pomalu jsme posnídali a po 8h se vrátili do Lusaky vyzvednout víza do Namibie. Projeli jsme se po městě a vyměnili zambijské peníze za dolary potřebné do Zimbabwe. Po obědě se vrátili do kempu, čekalo nás praní a údržba auta. René po cestě na bar potkal skupinku zeber, jen tak se poflakujících a pasoucích po kempu. Úžasné! Člověk se mohl přiblížit až na 3metry a pozorovat je. Dospělé zebry se vůbec nebáli a spokojeně hryzaly už takhle krátkou trávu. Po náročném odpoledni jsme otevřeli lahvinku růžového jihoafrického vína a pochutnali si na kuřecím bbq. Společnost nám stále dělala malinká, pěkně vypasená fenka, kterou jsme pojmenovali Šarlotka.

Další den dopoledne jsme dosušili věci a pakovali, mezitím se René při placení seznámil s Colinem, starší farmář-běloch ze Zimbabwe stále žijící kousek od Harare, kterému mimojiné ten prasák Mugabe také sebral farmu. Byl velmi přátelský a děsně upovídaný. Vzhledem k tomu, že jsme ve městě vyřizovali záležitosti až do tmy, vrátili jsme se opět do kempu. Bylo opět plno. Colin byl velmi rád, nenechal se odbýt a vytáhl nás na večeři s celkem dobrým zambijským pivem Mosi. Vyprávěl spoustu zajímavostí o Zimbabwe, dal nám nějaké typy co, kam, kde a jak, včetně kontaktů na jeho rodinu v Harare, kterou prý bezpodmínečně musíme navštívit. Pěkně jsme si popovídali a po příjemném večeru s plnými bříšky a hlavičkou, tak trochu pod vlivem alkoholu, v té chladné noci usnuli.

Ve čtvrtek odpoledne Čmelák uháněl směr Chirundu a k přenocování zaparkoval na odbočce směr roklina Kafue. Tam jsme se nedostali, vjezd omezen přes povolení. Ach jo, knižní turističtí průvodci jsou k ničemu, buď jsou informace neúplné nebo neplatné.
Ještě jsme, před opuštěním Zambie, utratili nějaké poslední kwacha za ovoce a zeleninu a když jsme projížděli posledním městem Kafue, upoutali nás rozestavěné krásné dřevěné žirafky, mladíci seděli ve stínu stromu a zručně vytvářeli další žirafy, slony, hrochy apod. Zaujala nás stolička s nohou tvaru slona, kterou nám prodali za fakt super cenu.... Tady je GPS point S 15°45.384´ E 028°10.927´, na levé straně po cestě k zimbabwským hranicím Chirundu cca 50km z Lusaky. Jeďte se tam podívat a určitě si u Brightona vyberete pěkný kousek z ebenového či růžového dřeva. Jsou opravdu šikovný a zvířata vypadají jako pravá, ne jako někde slon se žirafíma nohama atd ;o)

Poslední zastávkou v Zambii byla přehrada Kariba. Po cestě jsme nakoukli na obrovský baobab přibližně 50let starý podivného tvaru - Zambijské světové dědictví. A pokračovali k uměle vytvořenému jezeru s velkou elektrárnou, jež zásobuje elektrikou Zambii i Zimbabwe. Přenocovali na zarostlém prostranství vedle hlavní silnice (není jako u nás, za celý večer projelo asi 5 aut a prošlo asi 10 pěších domoroců), uvařili vše co měli připraveno do zásoby a ráno v poklidu vyrazili na hranice jedné, jak píší média, z nejchudších a nejnebezpečnějších zemí východního pobřeží. Nechali si orazítkovat Carnet, ještě se vrátili do města utratit poslední kwacha a hurá na zimbabwský přechod. Celkově nám výstup ze Zambie ubral jen cca 10minut času... překvapivě rychlý servis.

Zambie je osmou zemí na cestě Africkým kontinentem.
Moc informací jsme o ní neměli a tak jsme ani pořádně nevěděli co nás čeká. Není nijak zvlášť navštěvovaná a turismus není na vzestupu, vyjma Livingstone a Viktor.vodopádů a maximálně spolu s národním parkem Jižní Luangwa. Až na tu skupinu otrapů byl průběh papírování na hranicích v pohodě a i stím pobíháním od okénka k okénku rychlý, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních zemí, jsou tu trochu jiná pravidla, bylo by to ještě rychlejší. Silnice, alespoň ty hlavní, asfaltované, ale po středu plné nebezpečných obrovských děr, velmi malý provoz. Může se stát, že na silnici budete třeba až hodinu sami bez jiného vozidla, samozřejmě okolo velkých měst je situace jiná. Obyvatel pomálu, což je pochopitelné při rozloze zhruba 752tisíc km2 jen 11miliónů. Člověk se cítí volně, včetně soukromí. Kempovali jsme volně v buši, kolemjdoucí jen zdravili a popřáli hezký den, nikdo neměl ani v nejmenším tendence se zastavovat a nedej bůh otravovat. Jsou to lidé příjemní s úsměvem na tváři, největší kmeny Bemba a Tonga spolu s dalšími desítkami jiných.
Co se týče paliva, tak je téměř všude, bankomaty v každém větším městečku a nakupování? Podobné jako všude jinde. Supermarkety jsou naprané dovozovým zbožím, možná až za dvojnásobně vyšší ceny než u nás, nejvýhodněji se nakoupí na okraji silnic a na trzích, kde se dá o ceně i smlouvat. Mají výbornou čerstvou (když je ještě vlažná) koblihu "flitas", chleba tousťák jako již od Keni, a dobré pivko "Mosi". Projeli jsme od Tanzánie přes sever Chingola až do Kafue NP, pak přes Lusaku na jezero Kariba. Zambie je pěkná země s příjemnými lidmi a pěknými národními parky (nejsou komerční jako Maasai Mara či Serengeti a to je dělá přitažlivějšími), která není převálcovaná turisty a to jí také dělá takovou jaká je se vší svou přirozeností.
Kafue Národní park a Blue Lagoon národní park jsou divoké parky, se spoustou zvěře (s hrochy, krokodýly, slony, gazelami, antilopami, buvoly, prasaty, lvy, gepardy, spoustou ptactva i vodního a ryb, největší baobaby, dále akácie, candelábry, lekníny a další). Lusaka je běžné město nic zvláštního. Šimpanzíci byli naši favorité. Někomu by se mohlo zdát, že jsme jen navštívili turistickou atrakci, tak je na omylu. Návštěvou a hlavně právě tou procházkou jsme výrazně pomohli Chimpfunshi sirotčinci pro jejich existenci. Tak jako by mohl pomoci každý jiný, kdo Zambii navštíví.

Mínusem je ovšem problém korupce. S policií jsme měli nejhorší zkušenosti ze všech zemí, které jsme projeli. Jak jsme zjistili, kontrolují a účtují jen bílé řidiče a turisty. Čekají i si nepřímo řeknou o úplatek. Diskuze vůbec nemají šanci. Když se s nimi už dáte do řešení, nemáte nárok říct ani slovo, jediné na co máte nárok je poslouchat a platit. Zase diskriminace, což Ti, co Afriku nenavštívili nebo přijeli s cestovkou zajisté nepoznali a nepoznejí. Nejlepší je se nedohadovat, tím člověk stejně nic nezíská, naopak spoustu ztratí, myslet si něco o hlupácích a v klidu si počkat až pánové vychladnou. Důležité je mít dostatek času. Na opravení silnic nemají peníze, to chtějí dotace z Evropy, obírají turisty o poplatek 30 USD za jednu cestu a když dojde k poškození vašeho auta zapřičiněného stavem silnice za který jste platili, nikdo není zodpovědný a hlavně "nemají na to peníze", načež před kancelářema jim stojí zaparkované nové modely Toyot Hilux a Landcruiser a kanceláře vybavené moderním nábytkem, notebookama a luxusnější kancelářskou technikou, včetně ledniček a mikrovlnek. Za rohem domorodec nemá boty a co je "lednice", nikdy neslyšel. Na otázku, proč si pořizují tak drahé vozy, když nemají dost peněz a musí žádat bělochy, jsme dostali odpověď "pro naší práci nemůžeme používat mickey mouse auta...(myšleno staré 4x4 nebo sedany)." Jejich práce je odvalit svá "vyžraná" břicha z koženého křesla kanceláře do kožené sedačky obývacího pokoje v centru Lusaky. Pán z kanceláře nás děsně pobavil.
Jo jo, korupce. To je jedna ze špatných stránek Zambie a druhá je "pytláctví", které jsme odhalili až v Zimbabwe (a věřte, nejsou to jen "jedna pani povídala", když každou noc slyšíte střelbu a řev zvířat, nemyslíte si, že si jen děti hrají na vojáky! ). Spousty slonů zemře jen pro slonovinu, ale bohužel kvůli nám bělochům pro chtíč luxusu a exotiky.
Ale to je jedno z dalších velmi důležitých témat, bohužel je to v takové fázi rozvoje, že to už asi nebude nikdo schopen zastavit, pokud se vše nevezme za jiný konec.


FOTOALBUM - Zambie