Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

NAMIBIE

Neděle 7. června - Neděle 14.června 2009

Botswanu jsme tedy museli vynechat, museli jsme se vydat přes přechod Sesheke do Namibie. Ale co, aspoň máme víc času na nádhernou zemi oranžových dun a červených lidí.
Ve 12:30 jsme asi po 10minutách hraniční byrokracie vystřelili na 500km dlouhou asfaltovou silnici téměř nikoho, jen krásné buše, slonů a pár vesnic s hliněnými domky podobnými těm v Zambii. Projížděli jsme pásmem zvané Caprivi strip s několika přírodními rezervacemi Mudumu národní park, Caprivi game reserve a Mahango game reserve, ráj a domov velkých stád slonů. Žádné ploty, žádné ohrady. A my sami s neobratnou plechovkou. Nikde nikdo, jen tu a tam na nás zpoza buše vykoukla tichá vesnice. Na krajnicích v prosekaných průchodech se tu a tam objevily něco na prodej. Ale moc to nebylo, pár kousků nějaké zeleniny a nějaký suvenýr. Mysleli jsme si, že je to klid před bouří, ale Namibie při své rozloze má jen přibližně 2miliony obyvatel, takže nebyl. Čas letí ukrutnou rychlostí, zase se blíží noc. Jako všude, jak zapadne slunce a v minutě tma, jako kdyby zhasli žárovku. Pod elektrickým vedením byl buš vysekaný kvůli drátům, nabízel se tak útulný kempingspot. Restovaný krokodýl se sadzou (hustá kukuřičná kaše patřící na jídelní lístek téměř v každé africké zemi, jen pod jiným názvem) nám dodalo ještě větší pocit exotiky. Na talíři vypadá fakt lépe, než číhající někde v řece, je to lahůdka! S nacpanými břichy jsme si vlezli klepat se do stanu. Blížili jsme se více a více jihu a na teploměru to bylo znát, jeli jsme přeci jen do studeného ročního období - zimy. Přes den to jde, v noci teplota mírně klesá, záleží na tom, kde člověk zrovna je. Teď máme jen 8 stupňů. Klepat jsme se přestali až při snídani u miniaturního ohně. Takové chladno není na romantickou snídani, spakovali jsme se a pokračovali vstříc dobrodružství v poloprázdné zemi.

Asi po dvou hodinách jízdy po asfaltu jsme překročili řeku Okavango, projeli hustě osídlenou oblast a po dotankování ve městě Rundu pokračovali po asfaltce na západ, směr národní park Etosha. Namibie je rodná zem Křováků. Dodnes jich tu žije spousty a některé stále svým tradičním životem. Pro tentokrát jsme si ale vybrali zvířata a jiné etnika. Sever Namibie je nejhustěji osídlený, z celého počtu téměř 2miliony, jen zde žije zhruba milionová směsice lidí všech asi 12 etnických skupin.
Prošli jsme pár kontrolami respektive očistami od nemoci "foot and mouth" ( nemoc dobytka s děleným kopytem ). "Očista" znamená, že vám čímsi ostříkají všechny kola a trochu podvozek, skočíte v botech co právě máte na noze do nádoby s vodou a čímsi na desinfekci a můžete pokračovat dál. Ještě Vám někdy zkontrolují lednici, jestli nepašujete syrové maso, jež by mohlo být nakažené.

Na jedné policejně-veterinární kontrole převážených potravin cca 100km od Rundu, kde kontrolují i jestli do oblasti nepřivážíte tepelně neupravené maso z jakéhokoliv zvířete ze skupiny na seznamu, jsme ve frontě stáli za novozélandsko-švédským párem Louisou a Milanem ze Švýcarska, kteří do Namibie dorazili po západní straně Afriky. Prodrbali jsme s nima půl odpoledne. Do Namibie přijeli po sedmi měsících cestování po západním pobřeží Afriky a tady po jihu Afriky se toulají dalších sedm měsíců. V pozdní odpoledne jsme rychle hnali k bráně národního parku Etosha.

Jen ještě než se naplno oddáme residentům Etoshi, museli jsme najít nějakou banku s funkčním bankomatem. Přeci jen měna, kterou jsme přitáhli ze Zambie už byla ta tam. Malinko jsme se zdrželi zastávkou v prvním větším městě Grootfontein. Potřebovali jsme mít přehled o tom, co zdejší trh nabízí a v jakých cenách, abychom si připravili rozpočet. Překvapení nás čekalo hned v prvním obchodě! Konečně jiný chléb, tmavý, světlý, malý, velký, ne jen ten toustový drolivý hnus. Obchody jsou přeplněné vším možným za dostupnější ceny. Masny jsou plné masa z divoké zvěře. "...Je libo steak z antilopy nebo kousek na gulášek z prasete bradavičnatého? Dokonce tu máme i nějakou zebří svíčkovou. Jen si račte vybrat!..." zní z úst řezníka ve voňavém obchůdku. Po zebřím steaku je také potřeba napsat domu nebo kámošům, co jsme to vlastně snědli, kdyby jsme se náhodou už neozvali a zahynuli na otravu masem třeba z hyeny, takže internet je na pravém místě, benzinky na každém rohu, téměř vše, na co si člověk vzpomene. Jednoduše, dorazili jsme do civilizovaného světa, aspoň tedy více civilizovaného, než země předchozí. No vždyť to táhli zásadoví Němci, tak aby to nefungovalo! Super! Z Grootfontein jsme vyjížděli zadní, delší cestou přes Tsumeb směr Von Lindequist gate - východní brána národního parku. Všude a vše oplocené, každý centimetr jsou farmy či plantáže. Ale není vidět ani živáčka. Nebyl žádný provoz, tak jsme naostro zaparkovali mezi farmami před zrezilvělou bránou zjevně nepoužívaného vjezdu na pozemek. Na takových místech se oheň dělat nedal, chovali jsme se tiše a něco k snědku rychle vytvořili na plynovém vařiči. Tentokrát to bylo pštrosí maso na přírodno. Sníst, rozbalit stan, rychlá očista a spát. V noci byla zase zima, jen 10 stupňů. Usínali jsme plni očekávání, jaká je Etosha - park se 102letou tradicí, 114 druhy savců a 340 druhů ptactva.

Ráno jsme si přivstali, spořádali něco na posilněnou a na zahřátí, snídaně už nejsou jako obvykle vychutnávání kávičky v křesílku při východu slunce, je to rychlé zahřátí čímkoliv horkým s chlebem. U brány parku jsme byli jako první, natěšený na to, co všechno za zvěř uvidíme, jsme čekali na otevření. A hle, kdo nestojí za námi? Louisa a Milan. To je náhoda. Včera se cesty rozdělily a dnes po cca 250km zase sešly ;o) Oni vyjeli přes park o rozloze cca 22.912 km2 vrchem směr Chudob a my spodem k Rietfontein.

Míjeli jsme první pláň, tam to ovládali šakali čabrakový a pakoně. Pokračovali jsme po bělostné cestě vyprahlou krajinou kolem obrovské bílé pláně. Najednou se z jedné strany s ledovým klidem přeloudala přes cestu krásná lvice a za ní si to hrdě mašíroval jeden samec s obrovskou hřívou. To ale bylo naše první setkání se lvy ve volné přírodě a pěkně z blízka. Vůbec jsme je nezajímali. Pokračovali v loudání od napajedla. Další tři samci se líně váleli u dalšího napajedla Goas, kam kromě nich se přišli napít i impaly a antilopy. Nic se ale ndělo, lvi jsou na pozorování celkem nudní, žádná akce, ani píjící antilopy je nerozházely. Povalovali se tam bez známek nějakého pohybu.

Při brázdění bělostných cest Etoshi okolo obrovské vyschlé solné páne, se člověk cítil nerušen, neb ani moc turistů nepotkal. Slunce pražilo, obloha byla bez jediného mráčku a my si nerušeně užívali oficiální safari. Mezi pláněmi, napajedly, křovisky a akáciemi, jsme zahlédli spoustu zvěře. Zebry, žirafy, sloni, šakali, pakoně, gazely, antilopy, psi a spousty dalších, se pomalu scházeli k napajedlům, aby schladili od ostrého slunce vyprahlá hrdla. Kolem poletovali a švitořili Mandelíci i dravci. Být v Etoshe a nejet se podívat dál hlouběji do pánve by byl hřích. Není úplně vyschlá. Na ploše 4.730km2 se stále ještě najdou louže slané vody i když je nejsušší období roku. Bývalé jezero, jež vyschlo před zhruba 120 miliony let. Dnes už to není jezero, v době sucha je vyprahlé a v období dešťů je sice voda rozlitá na velkou plochu, ale hloubka je jen pár desítek centimetrů. V každém období - dešťů i sucha - má park své osobité kouzlo, vypadá jinak. Jednou je zelený, zvěř se všude rozuteče neb je po celém parku dostatek vody... pak je zase vyprahlé, pokryté vrstvou bílého prachu a zvěř se koncetruje okolo několika přírodně i uměle vytvořených napajedel a louží.

Pomalu jsme se měli vracet k bráně, ale nedalo nám to a vyjeli jsme na poslední okruh, na boční cestě jsme opět potkali Louisu a Milana. Domluvili jsme se, že se sejdeme v kempu vedle Etoshi a posedíme u táboráku a chlazeného pivka. Než jsme dokončili poslední safari, protože právě navečer je toho vidět mnohem víc, neb příroda ožívá, slunce zapadlo. A to je doba, kdy v parku obyčejný smrtelník nemá co dělat, park je pro veřejnost uzavřen. Jenže to je to jsou ty zlaté hodiny pro milovníky přírody. Nic se nedalo dělat, museli jsme ven. Za 30minut po hlavní asfaltované silnici, která vedla k bráně jsme napočítali neuvěřitelných 40 žiraf, 5 slonů, 2 hyeny, 8 lišek zvaných "Bat-eared fox"- správný název je pes ušatý (nevím co to má se psem společného, ale budiž), 5 šakalů a desítky pakoňů, zeber, antilop a jiné zvěrstvo promenádující se po a okolo silnice. Se staženými půlkami jsme dorazili na bránu a od správců si vyslechli pravidla a povinnosti návštěvníků parku. Naštěstí bez pokuty jsme vyjeli ven. My víme, se omlouváme, ale stane se.

Hned kousek za bránou Etoshi byl napravo vjezd do areálu soukromé rezervace. Projeli jsme divočinou a dojeli k bráně, za kterou byl kemp, před kolama nám pořád skákala osamělá lvice, z okolí do tmy ostře svítili oči antilop. Tu železnou bránu do samotného kempu jsme si museli otevřít sami, tedy René ji musel otevřít a zavřít sám. Konal jako kdyby nic. Jen jsme dorazili pár metrů do kempu, vyskočili z auta a v tu chvíli jsme slyšeli hluboké, pronikavé mručení lva, které šlo právě od té brány, kterou jsme museli projet. Bylo to mručení ze selhání zdatného lovce nebo upozornění, aby jsme si jeho revír nepletli se Stromovkou? No, lepší je si myslet to druhé ;o)
V kempu moc lidí nebylo, umývárky byly krásné, takové africky zdobené... no bodejť, vždyť je to soukromé a ještě to vlastní běloch. U Louise a Milana už hořel oheň, oranžově oslňoval okolí. Pro nás to bylo tajemství a překvapení k snídani, neb jako už mnohokrát jsme rozbalovali kemp za černočerné tmy. Ono v Africe když už je tma, tak to je opravdová tma. V lednici se chladilo vínko a pivo, pár lahvinek pivka jsme tam taky hodili z naší lednice Engel, na kterou si opravdu nemůžeme stěžovat. Nikde nás nenechala, dobře se starala o svěřené potraviny ať už to byl jogurt, maso nebo dokonce nezapomenutelná mangová zmrzlina mami Khadjy ze Súdánu. Lednici nám stále okupuje maso z krokodýla, už jsme ho měli na 101 způsobů, teď to bylo na stodruhý. Ani Louise ani Milana jsme nepřesvědčili, aby ochutnali tuhletu železitou rybo-kuřecí pochoutku, prý zůstanou u "Boerewors" (stejné jako Bratwurst). Zátka povolila, zlatavý mok zapěnil a zasyčel ve vyprahlém hrdle... Po horkém dni v Etoše chlazené pivko bodlo. Není nad posezení u praskajícího ohně a k tomu patří i "táborákové historky z buše". Záhadným způsobem přes všechny elektrické ploty, které lemovaly hranice soukromé rezervace, se do kempu dostal i šakal (věrný návštěvník všech obydlených kempů) a nastřídačku poposedával tu zleva a tu zase zprava ohně. Právě šakal je Andreiným favoritem ;o). Poposedával asi dle toho, jakým směrem vítr unášel vůni večeří. Nejspíš jemu zavoněla naše dřevěná obracečka, kterou jsme přes noc zapomněli s veškerým neumytým nádobím u ohně a tak ji prostě ukradl. Už i v Mana Pools nás poučili, že je chyba nechávat cokoliv co má co společného s jídlem přes noc venku. Nejen, že se zvěř naučí chodit příliš blízko k lidem, ale také si zvykne na to, že to ono na těch dvou nohách pro něj něco k snědku bude mít, když příroda selže.

Ráno jsme si dali, jak už dlouho ne, snídani pěkně v klidu. Aby ne, nebyli jsme sami a tak toho Renda zneužil a ranní seanci si prodloužil. S mixovaným párem jsme se rozloučili, nejspíš napořád a vrátili se do parku. Nejlepší doba v parku jsou zlaté hodiny... od 6-8h ráno a od 4-6 večer, zvěř je ještě nebo už zase relativně čilá a africké slunce hází na krajinu nádherný zlatavý shine. Prošvihli jsme to, přijeli jsme až po 8h, predátoři si už pomalu hledali místo k odpočinku před neúprosným sluncem. Poslední den v Etoshi jsme měli štěstí na dva líné lvy s obrovskou hřívou u napajedla Chudob, před kterými se natřásalo jedno prase bradavičnaté. Uvelebili jsme se na malém parkovišti kousek od napajedla a jako vždycky čekali, jestli se něco bude dít. Asi nejnudnější je pzorovat lvi. Z celého dne prospí zhruba 16-20hodin a ty 4 hodiny si stoprocentně vyšetří na noc, kdy je park nedostupný.
Popojeli jsme k Salvadoře. Napajedlo oblíbené zebrami. Zrovna louže vody okupovalo velké stádo.

Odpoledne jsme pomalu vyjeli severní bránou směr angolské hranice a oblast Oshikoto a Oshana. Tato část parku je mnohem prorostlejší křovisky a bušem, není tak jednoduché zaznamenat pohyb zvěře a možná, že jí tam ani v tuto dobu moc, krom nějakého Kudu, není. Pár kilometrů za bránou se táhla velká pláň a na konci, kousek od první vesnice, přerostla v háj čehosi trnitého. Ostatně jako všude v Africe, celá Afrika je porostlá spíše trnitými stromy a bušem. Tam jsme zakotvili. Nikdo neobtěžoval nás, my také neobtěžovali nikoho. Zase další chladná noc. Zabalený ve spacáku vzpomínáme na krásné vlahé věčery v rovníkové Africe a na odkopané noci v Súdánu... Zase 8 stupňů!

Asfaltová silnice nás přes města Odangwa a Oshakati svedla až k hraničnímu přechodu Ruacana. Po cestě bylo mnohem více vesnic a měst, také mnohem více lidí. Namibie na nás vrhla obraz svých obyvatel. Tu a tam Herero, které asi každý pozná, neboť mají honosné plné sukně viktoriánského střihu a na hlavě podivné turbany, jež vypadají jak kdyby v předu zapomněly ramínko. Mezi Herero se objevilo i pár zatoulaných Himbek. Což nás překvapilo, mysleli jsme si, že patří jen nahoru do Kaokolandu. No a zbytek, převážná většina domorodců byla vzorně ustrojena do evropského oblečení, takže nebylo poznat k jakému kmeni vůbec patří. Přijeli jsme k Ruacana, kde měli být vodopády. Byly tam, ale téměř mrtvé, neproudila tam žádná voda. Vystavěná vodní elektrárna zlikvidovala jeden z přírodních úkazů. Ale naším cílem byly vodopády Epupa, tak nás kvalita a velikost zdejších vodopádů ani nerozházela.

Stáli jsme na rozcestí a přemýšleli, kterou z cest se vydat do Himbalandu. Buď po asfaltu nebo neznámou cestou kolem hranic s Angolou. Naše GPS ukazovala nejasnou čáru, označení bylo "neověřeno". Máme čtyřkolku, asfalt je pro dovolenkáře a nás stejně vždycky lákají nějaké zapadlé kouty a nejisté cesty. I zvolili jsme tu po břehu řeky Kunene a přes pohoří Zebraberge. Ze začátku se cesta nejevila jako náročná nebo dokonce tragická. Kličkovala mezi usedlostmi, podél řeky, písečnými kolejemi, mezi nebeskými palmami s podivnými ořechy. Všemu přihlíželi jen kozy, krávy a kdesi z koruny stromů vodní ptáci. Nikdo si nás nevšímal, jen potřásl hlavou a pokračoval v nicnedělání a pasení dobytka. Po několika kilometrech se ale písek vytratil a my začali stoupat po balvanech a malých kamenech někam vhůru a dál od řeky. Pak zase dolů, protočit motor v hlubokém písku a opět nahoru. Kameny z cesty bylo potřeba také někdy vyházet, případně postavit přejezd. Pak zase dolů a tenhle had nás svezl až k řece. Jo přesně tak, k jednomu rameni řeky, kterou jsme museli projet. První pořádný brod. Ale nakonec to nebylo hlouběji jak k podběhům. 100km kamenité a písčité cesty trvalo téměř 8hodin času. A to jsme ještě ani nebyli v cíli. Už se stmívalo a my toho drkotání měli dost. Nebylo pořádně vidět co kde je. Unavení z drkotavé a náročné cesty jsme vyjeli po hladké skále hlouběji do malé rokle za křoviska. Schovat se před místními tady a s takovým autem nelze, tak jsme se tím ani nezabývali a rozdělali oheň. Nikoho jsme nevzrušovali. Jednoho z nás přepadli zažívací potíže, zdaleka ne s takovým průběhem jako v Súdánu. Dle všech chytrých knížek co jsme v autě našli, to vypadalo na choleru... Ale každý ví, že jakmile začne surfovat po netu příznaky svých drobných obtíží, stane se naopak těžce nemocným ;o) Očkovaní proti choleře jsme, máme dokonce dvojitu dávku, tak by neměl být problém. Protilátky si s tím sajrajtem v těle určitě poradí.

Nebylo by divu, to co nám zkušenější radili a před čím nás varovali, jsme s radostí, nebo spíš s požitkem, porušovali kde se dalo. Už vlastně od Tunisu. Pořád nakupujeme na krajnicích a trzích i to co se nedá vařit a loupat, dost často využíváme služeb pouličních občerstvení... Ona taková nádherná vůně linoucí se z půlky kuřete grilovaného na grilu, vyrobeného z rozpůleného barelu od oleje, je neodolatelná a úsměv na tváři ušmudlaného domorodce je povzbuzení v horkém dni.... No a nekupte to... i když výsledek může být i tragický... vždyť naše rozmazlená evropská tělíčka se s nějakou špinavou vodou nepoperou ;o) V našem případě jsme v týmu nasadili radikální kůru na závažnější onemocnění. Noc byla klidná a kupodivu, díky bohu, teplá.

Lidí co jakýmkoliv způsobem brázdí cesty černého kontinentu je velká spousta... Po krátké svačině na břehu řeky Kunene nás předjeli tři motorkáři z JAR na KTM. Pro dvě kola je tahle stezka jednodušší než pro čtyři. Někde plavete jemným pískem, někde se protáčíte mezi stromy a jinde se zase škrábete úzkou stezkou do kopce přes kameny a kořeny stromů, a dost často spousty těch kamenů musíte odvalit, a nebo cestu jinak upravit. Někde také brodíte říčky a potoky. Prostě tak, jak by to v Africe mělo být (aspoň dle představ dobrodruhů).

Teprve odpoledne jsme dorazili k vodopádům Epupa. 35m hluboká roklina do níž padá modrozelená voda řeky Kunene s břehy obrostlými baobaby, Makalani, divokými fíkovníky a akáciemi. Mezi kameny vymleté bazénky přímo zvou ke svlažení. Udělali jsme pár fotek a ze břehu se kochali pohledem nejen na proud vody tříštící se o kameny, ale i pozorováním místních, kteří si v jezírkách dávali běžnou denní očistu a prali prádlo. Šňůry plné vypraného prádla zavěšené z jedné palmy na druhou podtrhují tu typickou pravou africkou atmosféru. Náhlédli jsme i do nabídky zdejšího trhu se suvenýry a dali se do řeči s Victorem (sirotek původem z Angoly, adoptovaný Himba rodinou), který se ometal kolem. Viktor toho o kmeni Himba věděl dost, nabídl nám, že nás trochu seznámí s životem v jedné malinké vesničce. No jo, trochu jako turistická atrakce (teď se potírejte hlinkou, teď podojte kozu a teď skákejte přes býky...), ale ono to dnes ani asi jinak nejde. A jak jsme poznali už i v Súdánu, někde to prostě bez průvodce nejde. Aby se člověk něco dozvěděl a neudělal nějakou kulturní chybu, vyplatí se vzít místní. A zrovna třeba toto je naše podpora a pomoc v těchto "chudých" zemích. Raději si vezmeme klučinu od vedle, než organizovanou exkurzi, kdy ani z jedné třetiny vybrané peníze nejdou do kasy výstavované vesnice. S Victorem jsme se domluvili na druhý den. Dlouho jsme žádný kmen nenavštívili a trochu nových poznatků je potřeba.

Tak a zase hledat místo kam složit hlavu. Jako každý den, už asi 8 měsíců jedno a totéž. Téměř každý večer hledat nové a nové bydlení. Cestování je náročné práce ;o) Chtělo by to nějakou dovolenou. Kam se tedy schovat, aby jsme se v klidu vyspali? Odjeli jsme od Epupy pár kilometrů dolů směr Opuwo, vydrápali se na kopec a tam se uvelebili. Místní kolemjdoucí nás viděli, co jiného, vždyť porost tady v okolí nedosahuje trnkového keře. Konečně teplo. Kdesi v dáli šuměli vodopády. Vstávali jsme brzy, abychom přijeli na smluvené místo včas. Naložili Victora, tentokrát Andrea vyhrála čestné místo mezi sedačkami na trezoru. Koupili balík kukuřičné mouky a cukr jako dar, nebo spíš jako vstupenku do domu a vyjeli do blízké vesnice kmene Himba, kde žije Maria se svým německým manželem Uwem a pěti dětmi. Ano, čtete dobře, s německým partnerem. Tak nevím, v hliněné chýši, bez vody, s nemytou Himbkou to přeci nemůže být normální. Zvrhlost, to je nejspíš ten pravý výraz pro Himba Němce. V malé vesnici bylo jen pár dětí a asi 30ti letá Maria. NěmcoHimba byl asi v Evropě pro nějakou tu korunu. Victor nás provedl po vesnici a staveních, vysvětlil nám rozložení vesnice, co kde v chýši je, jak a na co se co používá, jaký je denní pogram a jiné zajímavosti o životě, kultuře a lidech tohoto turisty proslaveného kmene (např.jsou to kočovníci, domy stavějí z větví spojených palmovými listy a uplácané směsí hlíny a kravských lejn, Himba ženy se nikdy nemyjí, jako očistu používají saunění pod kravskou kůží při pálení bylinek, denně se však potírají směsí hlíny a hovězího loje proti slunci i jako ochrana proti komárům, lůj dnes mění za klasickou vazelínu; muž může mít několik žen a jakákoliv z jeho manželek se po jeho smrti může znovu vdát, což třeba u Maasajů nelze, a hlavně - nesmrdí tak děsně jak se o nich povídá ;o), to co je cítit je směs mléka, másla a kouře...na ozdoby také používají korálky pocházející z České republiky stejně jako v Etiopii, Keni a jinde...).

Okolo poledního jsme se rozloučili, zaplatili jsme domluvených 80,- namibijských dolarů za oba za průvodcovství a spokojeni z pěkného výletu po divokém severu jsme opustili vodopády Epupa, nejsevernější Kaokoland a vyrazili na jih.

V prvním městečku Otjanjasemo jsme chtěli dotankovat, ale nebyla nafta. To je největší problém na cestách odlehými krajinami. Člověk je odkázán na spolehlivě zásobené benzinky, kde si může dotankovat zásobu, pokud nemá přídavné nádrže. Podle této skutečnosti se také potom plánují výlety a další itinerář. My jsme měli naplánovaný výlet náročným přejezdem Van Zyl´s pass na pláň Marienfluss v pohoří Hartmann, kde se volně bez plotů a bez omezení prohánějí zebry, žirafy, pakoně, antilopy, sloni, lvi a spousty jiné zvěře. Dle slov cestovatelů a kolemjedoucích je toto prý naprosto úžasná krajina, nepřeválcovaná turisty, hodiny a hodiny nepotkáte nikoho, jedinečná divočina pořád ještě neposkvrněná hloupou bezohlednou civilizací a nevyjedená nenasytnými domorodci. Mimojiné Van Zyl's pass je jedním z nejhezčích a nejdobrodružnějších přejezdů vysokých hor v Namibii. Je ale také pro svou strmost a velikosti kamenů, spíše balvanů, nejnáročnější. Jenže nafta nebyla a těžko říct, kdy zase bude. Může to být druhý den, ale může to být také za týden.

Jenže jen tak jsme se vzdát nechtěli. Vydali jsme se alespoň na 200km okruh neposkvrněnou kopcovitou krajinou se zhruba pěti většími vesnicemi po trase, hřbitovem vesničanů s velkým množstvím kravských rohů, aspoň tak to ukazovala naše GPSka. Při úmrtí je tělo pohřbeno, bez oficiálního pohřbu, přesně rok po té se k hrobu vrátí a uspořádají úmrtní seremonii, k uctění nebožtíka, zabijí krávu a rohy zavěsí nad hrob... Kamenitá cesta se vlnila přes pohoří a podél vyprahlé řeky Hoarusib. Jednou nahoře, jednou dole, mezi keři a stromy, po kamenech, pískem, okolo hliněných chýší... Kaokoland je jednou z nejhezčích krajin a Namibie má jedny z nejkrásnějších treků a pist. Super, nádhera, bomba. Jedna z nejkrásnějších cest, které jsme podnikli. Průměrná rychlost něco mezi 20-40km/hod, kamenitý povrh se střídal s písčitým a balvanovitým povrchem. Nocovali jsme kdesi za nejhorším kamenitým klesáním a před drastickým balvanovitým stoupáním. I tentokrát bylo třeba cestu trochu upravit a pár balvanů z trasy odvalit, aby jsme zbytečně nepoškodili podvozek. Zvěř v téhle kamenité oblasti není zrovna lehké spatřit, pláň Marienfluss je prý lepší "supermarket". Nebylo pochyby, že jsme vnikli do teritoria nejhůře objevitelného leoparda. Čím víc jsme se blížili k městu, tím nudnější byla krajina. Divokou scenérii vystřídala měsíční krajina se základy na novou cestu. Ručička nádrže křičela z plných plic, že jí dochází dech a pokud se nechceme nadobro stát ztroskotanci, je třeba zamířit přímo k pumpě. No jo, ale k pumpě to bylo ještě dobrých 70km a na budíku byla už oranžová. Moc jsme prosili boha pist, aby nám nadělil nějakou lepší, která nám nevypije tolik nafty. Nakonec jsme to zvládli, na poslední výpary doskákali k pumpě ve městě Opuwo. Ten spěch a dostatek nafty si vzaly jinou daň. Proraženou pneumatiku. V Namibii první proraženou pneu, což byl docela úspěch. Jenže v Africe se člověk neztratí, na každém rohu stojí menší či větší bouda zbouchaná z prken a velký nápisem Tyre repair (pneuservis), štěstí pro nás. Při čekání a po očku kontrolování mechaniků, jsme pozorovali kontrasty honosně oblečených žen kmene Herero a téměř nahých žen kmene Himba. Courali jsme se po městě a na trhu jsme si koupili grilované kozí maso a místní něco jako koblihy (jako v Zambii flitas). Po krátké pauze a opravě pneu jsme opustili Opuwo a vydali na jih.

Pondělí 15. června - neděle 21. června 2009

Po štěrkovce jsme se dostali jižněji k Sesfontein. Už několik cestovatelů mluvilo o této oblasti jako o ráji na zemi. Klid, teplo, což také všude v Namibii v toto roční období není, krásné zlatavé pláně mezi labyrintem kopců a všude volně pobíhající zvěř. Namibie je prostě nádherná. Na doporučení jedněch Rakušanů jsme si udělali malý asi 60kilometrový výlet po okolí Sefontein. Celá severozápadní strana je propletená bezvadnými stezkami s jedinečnou krajinou, tradičními zapomenutými vesnicemi a divokou, ale spokojenou zvěří. Od řeky Kunene se dá jet středem, všemi těmi trasami přímo dolu, zadem okolo Sesfontein až téměř k bráně Pobřeží koster. Jenže zase, musíte mít dostatečné zásoby nafty a vody. Pořád ta stejná písnička - voda, nafta, voda, nafta atd dokola. Tak s vodou nemáme problémy, ale nafty máme jen 130 litrů. Můžeme jet jen dle naší nádrže. Jeli jsme tedy jen po blízkém okolí. Vyschlými, tedy téměř vyschlými koryty řek, mezi skalisky a pláněmi po kterých se proháněla stáda zeber a antilop. V písku zanechali stopy kolem se poflakující hyeny, lvi a toulající se stáda slonů.

U jednoho opuštěného kempu zvaného "Elephant song village" jsme našli spoustymalých kočičích stop, nejspíš lvíčat. Směřovali kamsi korytem řeky za roh. I vydali jsme se tím korytem řeky... jenže jsme podcenili svoje schopnosti a stav koryta... bezmyšlenkovitě jsme pomalu (vždyť jsme hledali zvířata ;o) ) vjeli do kolejí, které tam již nějaké auto zanechalo. A ups, zůstali jsme viset. Zapadli jsme do pěkně promočeného dna řeky Hoanib. Sakra!! Rychlost nebyla taková, jaká by měla na jízdu korytem být a pod krustou ze soli ztvrdlého písku byl pozůstatek z období deštů. Zadek zůstal viset a po zastavení si pomalu pěkně sedával hlouběji. Ani dvě lopaty nestačili, voda se vracela ze všech míst a plnila díry. s plechama to bylo naštěstí neočekávaně rychlé. Napodruhé jsme to radši vzali po ověřené koleji.

Časově a hlavně naftově jsme to nezvládali jet až k vodní nádrži, kam po ránu směřují kroky veškerého zvěrstva. Co je na téhle cestě nejhezčí je to, že všechno je volná příroda, žádný národní park, žádné oplocení, vstupné ani jiná omezení. Klidná krajina plání se světle žlutou trávou, kamenito-písčitými koryty řek, mírným kopcovitým terénem, kde si zvířata užívají veškeré volnosti až k pobřeží a člověk se cítí jak v opravdové Africe, tak jak je tomu ve filmech a knížkách ;o). Vzdali jsme stopování lvů, okruhem jsme se pomalu vrátili na hlavní a pokračovali dolů k odbočce na Pobřeží koster do parku Skeleton Coast.

Po silnici jsme míjeli konsesi Palmwag. Silnice je sice hlavní, ale asfalt na ní nenajdete. Je plná drobných a i větších kamenů a říčních kotlin, před kterými je potřeba fakt brzdit. Ale okolí stojí za projížďku. Mezi červenými kopci se rozprostírá savana posetá pobíhajícími zebrami, antilopami a osamnělým a permanentně nabroušeným slonem. Úroda z jízdy? Za posledním městem jsme odhalili dvě proražené pneumatiky! S Opuwem jsou to tedy dohromady tři! Není špatné skóre, vždy to byla naše chyba. Pneu nebyly nahuštěné na tu správnou hustotu a rychlost jsme nepřizpůsobili terénu. Součástí výbavy byl i set na opravu pneumatik. Jenže už v jižní Etiopii jsme zjistili, že to co se ve velké většině prodává v Čechách je opravdu čínský krám. Tenhle set jsme dokonce pořídili u maníka, který se věnuje offroadům, hlavně Patrolům. Možná, že materiál by mohl být v pohodě, ale nářadí určené k instalaci správkové hmoty nevydrží pomalu ani vyndání z obalu. Tak letělo do popelnice! Ještě pořád ale máme v zásobě dvě rezervní pneumatiky. Rychlovkou jsme je přehodili, a jelikož se stmívalo pokračovali hledat nocleh. A našli, na odbočce k parku, v korytu malé říčky. Klid a pohoda, nikde nikdo. V noci na cestě zápasily zebry, na pláni ňafali šakali a okolo auta čmuchaly hyeny, aspoň tomu napovídaly stopy.

Ráno jsme si přivstali, jako je víceméně častým zvykem předešlých devíti měsíců. Bránou parku jsme projížděli hned po otevření jako první. Už několik kilometrů před bránou se postupně ochlazovalo až teplota spadla na 11 stupňů, vegetace se ztrácela, až se to změnilo jen v písek a kamení. V mlhavém svítání se natřásali pštrosi, tu a tam šakal a stáda přímorožců, kterým suché drsné oblasti více než vyhovují. Celé pobřeží koster je jen pustina. Dramatická krajina, silný vítr, toulavá zvířena jako jsou hyeny, divocí psi a šakali a sucho (takže i kdyby se pasažéři ztroskotaných lodí zachránili, stejně by přežít v těchto nehostinných podmínkách nemohli). Polovina pobřeží je pro turisty uzavřená, na severu jsou dva vraky, ten nejsevernější je možno vidět jen při leteckém safari, dva vraky Suiderkus z r.1976 a Henrieta Spashetti z r.1968 jsou na trase z Torra do Terrace Bay. Ty jsme neviděli, k vjezdu směr Torra Bay je potřeba povolení a bez něj jsme si netroufli. Moc toho k vidění není. Tu a tam ve vhodných místech se plazí po vyprahlé zemi Licchia. Po cestě jsme ale zjistili, že ráfek poškozený ze Zambie není schopný provozu, kolo neustále ztrácí vzduch. Po roletě jaká byla i na pobřežní cestě se ztrácel ještě rychleji. Každou chvilku jsme stavěli a kolo dofukovali. Vítr neustával, ale aspoň bylo slunečno. Počasí tedy dovolilo a my jsme mohli vidět vraky South West Seal z r.1976, Winston z r.1970 a pár metrů vzdálený Old wreck o kterém nejsou žádné informace a zhruba rok starý Die Vale (ilegální vyvezení lodi z Namibie do Nigerie se nevyplatilo).

Každých 50km maximálně jsme museli zastavovat a dofoukávat to poškozené kolo. Dojeli jsme až ke staré skřípající ropné věži "Old oil rig". Dali jsme si krátkou pauzu na kávu, polévku z pytlíku a dohuštění pneu a tam se projevil další krám - kompresor vypověděl službu a kola měla dost pod normál. René ho po pár hodinách hraní s drátkama nějakým způsobem dal dohromady, aby alespoň nějak fungoval, což bylo štěstí, protože na téhle trase je provoz opravdu minimální, přesněji řečeno v tuhle roční dobu téměř žádný, za celé 4 hodiny, co nám krátká pauza u ropné věže trvala, neprojelo žádné auto. Park je park, nejbližší civilizace je od pobřeží 150km na východ, 250km na jih a na sever nic jen pustina s kdesi na severu se tulajícími pouštními lvy.

Hurá! Podařilo se nám napěchovat kolo vzduchem! Už by to ale chtělo další jídlo. Jenže v 16h se park zavírá a my musíme být venku. Ujeli jsme dalších několik kilometrů a hledali odbočku k vraku Winston. Náhle jsme zahlédli kdesi v dáli dva človíčky. Vypadalo to, jakoby se procházeli po pláži, jak jsme si původně mysleli. Po odbočení a dojetí 2,5km úseku k pláži jsme zjistili, že ty dva človíčkové se neprochází, ale vyšli hledat pomoc. Jejich auto, sedan z autopůjčovny, bylo předními koly zahrabáno pěkně hluboko do měkkého písku. Vrátili jsme se pro ně, dva mladí Španělé Laura a Juan z Madridu opravdu vypadali, že jsou šťastný, že nějaké auto kolem jelo, byli tu jen na dvoutýdenní dovolené a jen zde strávili 3hodiny. Tahat je na pevnější půdu jen popruhem se ukázalo jako nemožné, předek byl dost hluboko a tím tlakem jsme se zahrabávali i my. Opět se osvědčil pomocník - naviják, zařadili jsme ho tedy na seznam smysluplných potřeb. Jednou v Etiopii jsme ho využili pro záchranu našeho auta, pak dlouho nic a teď aspoň zachrání někoho, kdo to potřebuje stejně, možná i víc než tenkrát my. Na opuštěném místě, kilometry od lidí, bez pitné vody s pískem a silným větrem okolo. Po nějaké době se podařilo a Juan se s autem dostal na pevnou cestu. My nafoukali pneu, domluvili jsme se na setkání v Long Beach u Walvis Bay a pokračovalo se v cestování. Vítr na pobřeží je dost silný, propočítané množství nafty nám nestačilo, Čmelák si vzal o dost více.

Díky zážitkům jsme se dostali jen do Henties Bay a to za tmy, jediná oáza na pobřeží s veškerými potřebnostmi jako je supermarket, nafta a oprava pneu, zaparkovali jsme na benzince a dospali do rána. Ráno nechali opravit pneu, do samoobslužné prádelny dali prát prádlo a vrátili se na "Cape Cross", skalnatý výběžek západního pobřeží o nějž se tříští vlny věčně rozbouřeného Atlantského oceánu a který obývá obrovská tulení kolonie "Cape fur seals" s více než 100tisíci tuleni. Jako celé pobřeží, i tohle místo působí tak nějak depresivně a opuštěně. Větrná měsíční krajina okořeněná silným zápachem uhynulých tuleňů, převážně mláďat, mezi tím vším pobíhají hladoví šakali, divocí psi a hyeny, poletuje mořské ptactvo, a uprostřed toho všeho pár turistů pozorujících ruch okolí a hlučné nárazy vln tříštících se o skaliska. Krátká návštěva stačí. Nasbírali jsme pár fotografií včetně jakéhosi prašivého psa, vyčetli pár zajímavostí a vrátili se do Henties Bay vyzvednout vaprané prádlo. Zhruba v polovině cesty do další destinace jsme se zastavili na vraku z loňského roku Die Valle, stále zachovalý.

Odpoledne jsme konečně přijeli do Swakopmundu. Jeli jsme rovnou ke Štefanovi a jeho rodině, kterého jsme na doporučení Thomase měli navštívit. Moc jsme se nezdrželi, jen odstrojili auto, aby si ho někdo nespletl s vánočním stromečkem a jeli na Long Beach u Walvis Bay na setkání s Laurou a Juanem, druhý den plánovali odjezd ze Swakopmundu. Původně vyhlédnutý báreček na dřevěných sloupech vystavěný nad hladinou Atlantiku byl zavřen, museli jsme se spokojit s chladnou restaurací na pláži. Povečeřeli jsme jeden z typických burgerů s hranolky a zeleninou, který v Namibii najdete v kterékoliv restauraci či baru, popili dobré namibijské pivko, popovídali si a okolo půlnoci jeli zpět do Swakopmundu. Jsou stejně okouzlený Afrikou jako spousty jiných, kdo ji navštíví ;o)

Auto kromě opravy pneu potřebuje i jiné ošetření, uklidili jsme ho od všeho toho vtíravého prachu, který se dostane opravdu všude (sice je to zbytečné, po pár kilometrech je zpět, ale pro ten pocit) a poopravili nějaké drobnosti. Večer jsme si se Štefanem a jeho ženou Anelie udělali bbq s jihoafrickým vínem. Renda se Štefanem popíjeli do 4hodin, Andrea už v 1 hodinu odpadla.
Následný den byl po propařené noci velmi náročný ;o( Reného Andrea vyhnala s postele hned před sedmou, aby mazal s autem ke klempíři. Bylo potřeba zavařit část karoserie, kde byl vyrvaný šroub spojující karoserii a chassis. Až odpoledne bylo hotové, tak jsme dopoledne vzali jako spací relaxaci a fakt jsme to potřebovali, nejen po předešlé noci.
V sobotu dopoledne jsme si prohlédli Swakopmund, ochutnali sušené maso zvané "biltong" z antilopy Kudu, Oryxe a antilopy skákavé - Springboka a po poledni se vrátili zpět dokončit zbylou práci na autě. Z Namib Naukluft národního parku se do Swakopmundu vrátila Louisa a Milan (již podruhé nám zkřížili cestu) s jejich kamarádem Nickem, chtěli se sejít na bárečku, ale mi byli děsně lenivý. Na neděli si naplánovali "jízdu v dunách na quadu" a nalákali nás taky. Nejprve jsme to zavrhli, ale proč si nezařádit s nima. 2hodiny jízdy v písku od Swakop k Walvis a zpět bylo prima, pak jsme setkání ukončili v hospůdce Light house při dobré večeři a vínku.

Pondělí 22. června - neděle 29. června 2009

Ještě pár dní jsme pobyli okolo pobřeží, vyřídili jsme si povolení na rekreační rybaření a na pláži s místními zkusili trochu štěstí. Oceán byl nezkrotitelný, do toho silný vítr... výsledek? Jen Renda měl štěstí s malým úlovkem. K večeři by to nestačilo, prolezli jsme okolní útesy a nasbírali si ještě černé mušle. Když už jsme byli skoro ve Walvis Bay, tak jsme se podívali po okolí i tady. I na zdejších plážích se brouzdají celé kolonie plameňáků. A na výběžku zase sídlí spousty pelikánů. Ty si ale necháme na příště. Teď jsme se vydali jen kousek po tomto výběžku, jen tak smočit kola. Na jižní hranici Walvis Bay je velká solná továrna. Těží zde bělavé zlato ve velkém. Navečer jsme se vrátili zpět do Swakopmundu, přenocovali jsme za velkou dunou směr Windhoek a ráno vyrazili doplnit zásoby. Oba jsme vstávali zadkem napřed, nálada i po snídani byla šedivá, prostě taková ponorková. Radši jsme se potichu věnovali nákupům. Jak jsme tak projížděli městem, narazili jsme na zastrčenou masnu. Téměř v každé masně nabízejí masa různých antilop. Pro nás Evropany je to exotika, ale v některých afrických zemích je to více než běžné, jako hovězí. Zrovna měli super nabídku, "Today special", steaky z antilopy skákavé za 60,-Kč kilo. Tak za tolik u nás nekoupíme ani kuře. Nakoupili jsme pár kousků a sjeli k nákupnímu centru pro nějakou zeleninu a ovoce. Balíky a dobroty jsme naskládali do krabice od banánů a sunuli se k autu. A hle kdopak vedle nás nezaparkoval? Páreček Čechů v červeném Patrolu, které jsme měli tu čest poznat po emailu, když nás prosili o pomoc v přípravách na cestu po Africe a které jsme měli čest potkat v Egyptě (původně nám přislíbili pomoc s najitím kontaktu na trajekt do Súdánu, ale nějak jim to nevyšlo, prý běhají a bezvýsledku hledají tu kancelář...). Ale je dobře, že už ji našli a dostali se nakonec až sem na jih Afriky ;o). Tentokrát se jim nejspíš nelíbilo naše rybářské oblečení, že se ani nezastavili na kus řeči ;o) Nebo jsou to zbabělci. Ono přeci povídat si s někým, kdo má trapný a nudný deník jde velice těžko, viď Máro! Uvidíme jakou verzi o tomto setkání napíšou do jejich deníku, možná to bude v "delší verzi". Pro nás pro to plyne ponaučení, že je třeba si dávat pozor s kým se dělit o intimnosti (intimnosti = potřeby, důležitosti a "vychytávky" při přípravě takto náročné cesty). Škoda, že každý to pojímá jinak a tak daleko od domova se setká s takovým chováním. Nemá smysl se o zkušenosti s tímto párem rozepisovat, nikdo u toho nebyl.

Po nákupu jsme ještě naposledy zkusili štěstí na nějakou hoďku s rybářským prutem v ruce. Zase nic! Vítr byl stále dost silný, ale i přesto sousedé rybáři byli dost úspěšní. Radši jsme se projeli zadem okolo dun a sjeli přespat naposledy na břeh vyschlé řeky. Brzy ráno, jak jinak, když se někam vydáváme, jsme se po silnici, pardon gravelce C 28 nasměrovali na Windhoek. Přes tzv. měsíční krajinu jsme se dostali až k pláním s antilopami, liškami a drobnou zvěří. Přenocovali jsme kdesi u vedlejší cesty v severní části Namib Naukluft. Druhý den při výjezdu z parku jsme se ještě chtěli podívat kousek hloubš do buše a na pláně, vybrali jsme si dvokolejnou pistu podél plotu. Najednou se splašilo stádo antilop skákavých. Všechny se rozutekly dozadu po pláni, jen jedna se zmateně rozběhla přímo k nám. Chtěla přeběhnout pistu, která ale vedla podél plotu, po které jsme jeli. Nejspíš jí nedošlo, že je třeba skočit výš a přeskočit plot. Přímo před našima očima, v plné rychlosti nalítla do pletiva. Zůstala ležet zapletená do drátů. Zastavili jsme, vyprostili ji, vypadalo to jen na nějaké tržné rány, mysleli jsme, že je v pohodě, ale nebyla schopná se postavit a ani hýbat zadníma nohama, na zádech se jí zvětšovala boule okolo páteře. Usoudili jsme, že má poraněnou páteř a zavolali rangera. Přijeli si pro ni, bohužel ji budou muset střelit. Masem pak krmí zvěř v parku (supy, šakaly atd.). I když si moc jistí nejsme, možná to manželka večer uvaří rodině.

My pokračovali do hlavního města. Za parkem se krajina mění. Zlatavá tráva mizí, povrch hrubne a začíná se pěkně vlnit. Kompce a kameny nás doprovázeli po celou dobu. Zhruba 100km od Windhoek je pěkný stoupáček do výše téměř 1900m - Bosua Pass s výhledem na široké okolí. Mezi farmami a ploty, čím je Namibie věhlasná, můžete občas objevit velkou opuštěnou vilu v německém stylu. Vzdálenost mezi Swakopmund a hlavním městem Namibie, Windhoek, je několik stovek kilometrů. Cesta se ještě protáhne díky stavu silnice. Žádný asfalt, jen gravel. Až několik desítek kilometrů před městem položili asfalt. Zase se stmívalo, před Windhoek jsme odbočili kamsi k nějakému dolu, a po planině za křoviska až na vrcholek kopce. Místní si sem asi také jezdí oddechnout. (Je tady dost bordelu). Není ale divu, když je tma, nepořádek vidět není a je odsud nádherný výhled na celé město. Do tiché noci občas zaňafali či zavyli šakali, těch je v Namibii a sousední Botswaně spousty, jinak báječný klid.

V sobotu dopoledne se ve Windhoek konal velikánský roční výprodej kožešin, kůží a všeho co má dočinění se zdejším farmařením. I my jsme si koupili něco pro radost. Obchody jsou otevřené jen dopoledne, jestli vůbec. Prošli jsme si jen centrum města, Post street se všemi obchůdky, v obchodech zjistili, že jsme opravdu v hlavním městě a radši se vrátili na naše klidné místo s výhledem na město, kde jsme zůstali až do pondělka relaxovat, dát do kupy nejen sebe, ale i naše auto. Z kempinkového křesílka jsme pozorovali okolní drobný svět. Brouky různých velikostí a barev. V lednici se nám stále ještě mrazili steaky z antilopy... udělali jsme si jen tak akorát s bramborem a zeleninou. Velice chutné, jemné, libové masíčko! Kdo se chystá do Namibie, doporučujeme ochutnat jakékoliv maso ze zdejší divoké zvěře. I tuto noc jsme usínali za komorního koncertu šakalího orchestru.

Pondělí 29. června - Neděle 5. července 2009

... Museli jsme čekat až do pondělí, neboť v pondělí jsou úřední hodiny i tady v Africe. Potřebovali jsme nějaká povolení a certifikáty k té radosti, kterou jsme si koupili o víkendu. Našimi oblíbenými obchody jsou Fruit and Veg city, nakoupili jsme si ovoce a zeleninu a něco málo na zub a konečně vyrazili navštívit okouzlující oranžové duny do národního parku Namib Naukluft.

Z Windhoek je to zhruba 350km, žádná asfaltka, opět jen štěrková cesta. Tahleta byla aspoň upravená, zrovna před námi ji stahovala obrovská rolba. Od kopcovitého Rehobothu proplujete mezi, jak jinak než oplocenými, farmami až k pouštní savaně a národnímu parku. Tmavou cestu svírají rozlehlé pláně zlatavé trávy, z nich vykukují rudé a hnědavé kopce a skaliska. Tu a tam se prohání stádo zeber, oryxů či jiných antilop, ba i kráva. Nebo peláší do bezpečí pštros. Oáza pro duši a nádhera pro oko. Kousek před průjezdem brankou národního parku jsme si udělali krátkou pauzu. Petrified dunes - zkamenělé duny, tak se jmenuje krátký oddychový trek malebnou krajinou kolem zkamenělých přibližně 23mil.let starých dun, mezi flórou a faunou typickou pro toto údolí. Pár desítek metrů před průjezdem do parku náš Čmelák přetočil číslice na budíku, jedničku vyměnil za dvojku. Slaví 200tisící kilometr a po 8 měsících a 10 dnech 45tisící kilometr na africké půdě. Congratulation!!

Po více než 300km projedete vjezdem parku Namib Naukluft. Nikdo ho nehlídá, nikdo ho nezamyká. Namib Naukluft - 50tisíc km2 rozlehlý park se vším všudy. Štěrkové pláně, písečné moře, písečné duny dosahující výšky až 380m, kamenná pohoří a (v době našeho deníku) vyshlé pánve a řeky pojmenované domorodci v jazyce Nama před 101 roky. Jediné městečko nebo spíš usedlost Solitaire, nebízí vše co cestovatel a turista potřebuje. Je Vaše nádrž vyschlá? Tu najdete benzinku. Nebo je snad Vaše hrdlo vyprahlé? Tak k tomu tay máme obchůdek. No a kdyby to nestačilo, byli jste pohodlní nebo se bojíte nocovat v buši za vytí hyen, tak tady máme i nějaké to luxusnější ubytování. A co ty zrezivělé vraky aut? To nic, to jsou jen pozůstatky po turistech, kteří neuposlechli rad místních a vydali se do pouště bez dostatku vody a paliva. Neeee, žertuju. Ty zrezlé vraky veteránů jsou ozdobou poslední zastávky před nekonečnem. Ale ta naše historka není daleko od pravdy. Zrovna na severu okolo Sesfontein je velké riziko, že takhle někde někdo může zůstat, ať to bylo zapříčiněno závadou na autě, nebo dokonce vznícením auta. Smějete se? To není žert. Motor je při jízdě v takovém terénu v plném zápřahu, je tedy pěkně "rozpálen", myslím horký... s takovým autem si to pěkně 20-40km/h rychlostí sunete po pláních s pěkně vyschlou tou zlatavou trávou, občas se někde něco zašprajcne a máme na ohýnek zaděláno. Není to samozřejmé pravidlo, ale i taková nepříjemnost se nějakému návštěvníkovi Namibie a Botswany stala. Dokonce i Maps4Africa o tom píšou jako jedna z jejich warnings! Z Botswany se toho moc nedozvíte... tolik lidí tam není a kudy všudy cestovatelé a turisté jezdí se nikomu ani nesní. Není potom divu, že je nikdo nenajde a nikdo o nich, o těch ztroskotancích, ani neví. Dotankovali jsme doplna a jeli na hlavní bránu parku.

Oficiální brána parku Namib Naukluft má dvě branky. Jedna, ta venkovní se otevírá v 7h a ta druhá, vnitřní se otevírá již před východem slunce. Rádi by jste si užili východ slunce na Sossusvlei? Tak si připravte 60euro nebo dokonce víc a přespěte ve vlastním stanu v lodžii za první bránou parku. Východ slunce je prostě pro protekčňáky z lodge. My jsme ale NWRO (Namibian wildlife rip off) podporovat tolik nechtěli. Zaplatili jsme normální vstup. Uprostřed zlaté pláně se vlní černá asfaltová silnice. Z každé strany jako ostraha se tyčí honosné duny sytě oranžového písku. Šedesátkou jsme uháněli až na konec téhle hlaďounké asfaltky. Tam je velké parkoviště, dál můžou jen auta s náhonem na všechny čtyři kola. Nejprve jsme nevěděli proč, ale za zatáčkou nám to bylo jasné. Ale to že máte 4x4 neznamená, že máte vyhráno. Právě za zatáčkou a pak ještě párkrát po cestě až k Sossusvlei pár odvážlivců bylo zaryto až k břichu auta. No, my taky nejsme žádní znalci, ale těch pár zkušebních jízd v saharských dunách nám aspoň malinko pomohlo. Se zapnutou 4x4 a motorem ve vysokých otáčkách jsme se dovrávorali k nejznámější Sossusvlei (vyschlé solné pánvy) u které se tyčí jedna z toho velkého množství dun pouště Namib, 325m vysoká. Po hraně jsme stoupali nahoru. Dostat se až na vrchol dalo trochu práce, a když potom přehlédnete ty zástupy turistů, tak výhled je nádhera. Poseděli jsme, udělali pár fotek a jako poslední z duny sjeli dolů. Smrákalo se a začala se objevovat místní - antilopy, šakali, Oryx a spousty ptactva.

I my jsme si ale chtěli užít východ slunce nad Sossusvlei. Jenže náš rozpočet nám ani zdaleka nenašeptával, že bychom mohli nocovat v luxusním kempu za 60reuro na noc ve vlestním autě. I nedalo se dělat nic jiného než trochu obalamutit správu parku. Prostě jsme zapadli a tak jsme si museli rozdělat nocleh tam, kde naše auto "vypovědělo službu" ;o) . Zůstali jsme kempovat mezi dunami na cestě pro 4x4, rozdělali oheň a nasávali pohodu a klid téhle opuštěné krajiny. Bylo nádherně teploučko a k usínání nám skřehotali jakýsi ptáci a opakovaně ňafáli a vyli šakali. To se opakovalo až dlouho do noci, kdy důkladně kontrolovali případné zapomenuté věci okolo auta. Ráno kolem auta bylo na sto malých psích stop a otisky malinkých tlapiček pouštních myší. Škoda, že kempy v parcích jsou tak nepochopitelně předražené, bývali bychom přenocovali právě v tom na bráně, který je pověstný přátelskými šakali, jež si v pohodě přisednou k vám a k rozdělanému ohni a poslušně čekají. Na co? Turisti je nejspíš krmí, takže na nějakou tu kostičku. A když nedáte, tak si vezmou sami, třeba z vedle auta zapomenuté krabice či chladícího boxu.
Otevíračka je při východu slunce a zavíračka při západu, tak se nepodaří vyfotit si Sossusvlei ani při východu ani při západu slunce. Jedině se buď ubytujete v kempu za 60euro na noc, nebo se nějak "ztratíte" v okolí cesty zpět. Pro nás 60eur za spaní ve stanu je dost, tak jsme zvolili druhou variantu.

Ráno jsme radši vstali dost brzy, už dlouho před východem slunce jsme v dálce slyšeli auta safari agentur. Zapojili jsme se do závěsu a dobrodili se zpět k Sossusvlei. Vyškrábali jsme se nahoru a v klidu počkali na východ slunce. Jedna vyschlá pánev pod námi a kolem jen a jen moře písku s nekonečným vlnobitím masivních dun. Pomalu jsme se vraceli zpět a z parku nakonec vyjížděli se zajížďkou do momentálně vyschlé rokliny Sesriem.

Okolo hranic parku Namib Naukluft jsme pokračovali jižněji. Částečně jsme projížděli i soukromou rezervaci namib Rand. Vrátili jsme se zpět do ráje. Kamenitou silnici obklopovala oslňivě žluťounká tráva obehnaná kamenitými rudými pahorkami. Ani zebry a přímorožci si užívali kousek pohodového ráje na zemi. Nikde nikdo. Žádná chýše, žádná lodge. Naší další zastávkou je Luderitz. Bývalé německé diamantové přístavní město. Kousek od něj směrem do centra ještě stále stojí zachovalé "Město duchů" Kolmanskop. Dobové německé vily již dávno opuštěné dnes nabízejí útočiště obyvatelům horké pouště (hadům, škorpionům atd.). zasypané budovyjsou výborně konzervovány a také jsou motivem k focení všech milovníků architektury. Ještě než jsme se dostali na pobřeží míjeli jsme usedlosti Garub. Okolí je domovem divokých koní, spíše zdivočelých koní (na počátku 20století kdy území bylo stále kolonializováno Němci, koně byli transportovány z Jižní Afriky a Evropy do Luederitz, z důvodu tenkrát neoplocených pozemků převážná většina koní utekla a ztratila se), napočítali jsme jich něco přes 40 z celkově možných asi 90. Nachvilku jsme zůstali u napajedla a užívali si tu krásu a nespoutannost těch svobodných krasavců. Škoda, že jejich počet klesá... Slabší kusy nejsou schopni přežít drsné období sucha a mláďata jsou perfektním terčem lvů, hyen a jiných predátorů. Luederitz sám o sobě možná jednou byl lukrativní přístav na úrovni, dnes vypadá jak zapomenuté město v měsíční krajině. Sucho, kamení a občas písek, prach a nuda. Ceny dvojnásobné a alespoň pro nás nic zajímavého. Projeli jsme se k Diazovu bodu a velkému zálivu a po asfaltce se vrátili k Aus. Do setmění jsme poskočili blíže hranici s Jižní Afrikou. V Keetmanshoop jsme dotankovali, koupili otřesný chleba a město radši opustili. Je plné takových podivných lidí. Spousty jich vypadá jak nějakým způsobem postižení s podivným chováním, podobně jako Luederitz. Stejně už jejich tváře nejsou takové ty typicky africké, přibližují se více Asiatům, přesněji Malaysanům, kam kořeny některých rasových skupin sahají. Za Keetmanshoop jsme se zastavili podívat v "The Quiver tree forest", les s kamenitým a balvanovitým povrchem a vysokými stromy Aloe Dichotoma (viz foto v albu) - které jsou typické pro velmi horké a suché oblasti jako je Kalahári a podobně, dorůstají do výše 9metrů a dožívají se 200-300 let. Křováci používali kůru z těchto stromů na výrobu tuby (omlouváme se, nevzpomínáme se na správný název) nebo kontejneru na šípy. Mezi květenou stromů poletovala spousta ptactva a na kamenech se slunily "Hyrax" místní hlodavec (viz Foto). Za ním hned "Giants playground", krajina posetá nastavěnými balvany ( viz foto) - původně na místě byla sopka, kameny jsou magma, které nikdy nevyrazilo na povrch. Povrch sopky erodoval a na místě zůstalo ochlazené magma, které procesem chlazení a tuhnutí popraskalo, i za pomoci počasí.

Po klidné procházce mezi stromy a balvany jsme se opět zavřeli zpátky do plechového domečku a upalovali směr Mata Mata - hranice s JAR. Žádný asfalt, stejná cesta jako všude. Opuštěná bělostná cesta rovná jako lať se vlnila nahoru a dolu mezi tradičními, jak jinak než ploty. Bylo znát, že se blížíme ke Kalahari, neboť mezi křovisky a drny trávy začal vykukovat temně oranžový písek. S Namibií jsme se rozloučili kempováním u vyschlého koryta řeky Auob s oranžovým pískem a v dáli se zápachem uhynulého dikobraza.
V neděli ráno jsme s prokřehlými prsty, námrazou na autě a neutuchajícím pocitem nádhery, vyjeli k nově otevřenému hraničnímu přechodu Mata Mata. V noci jen 3°C, pěkná zima. Brr! Po orazítkování pasů jsme pro tentokrát opustili desátou zemi Afriky.

Namibie je druhý "highlight" na celé naší trase, co se přírody a lidnatosti týče je to jedna z nejkrásnějších zemí, kterou jsme doposud navštívili. Obyvatel, jak jsme již psali, je při té obrovské rozloze jen cca 2miliony a převážně žijí okolo řeky Kunene a poblíž měst, převážně severní část Namibie. To také dělá zemi tak krásnou a atraktivní. Perfektní pro "bushcamp" kdekoliv - na pláži, na pláni, mezi kopci, u vyschlého koryta řek, na 100km cestě nikoho atd.
Krajina a příroda jsou dech beroucí, savana střídá pouště a polopouště či suché kamenité pohoří, divoké drsné pobřeží oddělené písečnými dunami či kamenitou pustinou v pásu téměř 100km širokém, kde volně pobíhají hyeny, šakali, divocí psi a spoustu drobotiny. Sytě oranžové písky porostlé zlatavou trávou, kde volně bez oplocení se motají sloni, antilopy, predátoři a jiná zvěř. Velké vzdálenosti mezi jednotlivými místy které jsme chtěli navštívit a navštívili nejsou nudné.
Sedíte v autě, projíždíte rozlehlou prosluněnou krajinou, kolem vás ubíhá nádherné oranžovo-zlatá pláně či zářivě oranžové duny, cítíte tu svobodu a volnost. Zastavíte kdekoliv vás napadne a v naprostém nerušení si všemi smysly vychutnáváte tu nádheru za zpěvu ptactva a volání divočiny. Večer rozbalíte svůj kempink na místě dle vašich představ, u plápolajícího ohně povečeříte a usínáte za různých zvuků zvěře.
Strávili jsme tu 28dní a věřte, že je to možná jako 28hodin. Viděli jsme minimum co se dá vidět. Namibie nabízí několik desítek tisíc km offroad cest k navštívení a prozkoumání, kde jste závislý jen sami na sobě, kde potřebujete dostatečné zásoby nafty a vody a vlastně i znalostí přírody.
Co se týče domorodců, moc jsme s nimi do styku nepřišli, potkali jsme jen spousty lidí kmene Himba a navštívili jsme i jednu nekomerční vesničku, neboť Himba neodmyslitelně k Namibii patří a poznat kulturu a život domorodců, si myslíme, je absolutní součástí cestování po každé zemi o to více zemi exotické.
Co můžeme napsat závěrem? Jen doporučení tuto zemi navštívit.


FOTOALBUM - Namibie