Expedice Afrika 2008-2009 - Deník cesty

EGYPT

Pátek 14. listopad - neděle 16. listopad 2008

Rychle, bez jakýchkoliv obtíží jsme okolo 16 hodiny opustili libyjskou stranu. Jenže jsme ještě nevěděli, jaká byrokracie nás čeká na straně egyptské. Na začátku to šlo hladce a rychle, orazítkovat pasy a je to. Na řadu přišlo ale vyřizování záležitostí ohledně auta. Začalo běhání z jednoho místa na druhé. Na jednom místě jsme dostali jedno razítko, na druhém místě zaplatili poplatek, na třetím dostali nějaký doklad atd. Nejen že ty přičmoudlíci neumí ani potřebné celní základy anglicky, ale ani sami neví, co dělají. 100 egyptských dolarů stál jen nějaký poplatek za to, že tam sedí a čtou naše dokumenty, dalších 100 egypt. dolarů stálo pojištění auta (vůbec nezáleží, jestli na den, měsíc nebo rok - cena je stejná), tak jsme si vyštěkali 3měsíce, a dalších několik desítek dolarů byl ten ostatek. Po 4 hodinách pobíhání z místa na místo jsme ještě museli absolvovat prohlídku auta. Celníci auto prošmejdili a ani pořádně nevěděli, co hledají. Vyptávali se na různé zbraně a elektroniku. Asi je ta buzerace baví. Nakonec za šera jsme konečně vjeli mezi další Araby a rovnou to nasměrovali na Marsa Matruh. Zahnuli jsme kamsi do olivového sadu a tam přenocovali.

„Assalamu Alaikum, Egypt!“

Marsa Matruh je normální město. Plné lidí, aut a povozů tažených osly. Má ovšem také pěkný trh. Tedy pokud se nekoukáte po krajích trhu, kde se válí smetí a hnijící zbytky starého ovoce a zeleniny. Návštěvu jsme nemohli vynechat. Nakoupili jsme nějakou zeleninu a ovoce a sklidili velký úspěch. Lidé nás vítali a každý si sámi chtěl povídat. Při projíždění městem jsme narazili na obchod, pekárnu, jež měla stoly s voňavými dobrotami rozestavěné až ke krajnici ulice. Mladíci pobíhali mezi troubami a zákazníky. Nedalo nám to a zastavili jsme se i tam. Od každého lákavého pečiva jsme si vzali aspoň pár kousků na ochutnání. Pokoukli jsme se po okolí, kde jsme našli (protože byla zima) opuštěný prázdninový resort přímo na pláži, kousek od Marsa Matruh. Byl klid, nikde nikdo jen opuštění psi a tak jsme tam zůstali i přes noc. Silný noční vítr jsme naštěstí přežili ve zdraví my i stan. Jinak zde není nic moc k vidění, ani při potápění. Vrátili jsme se do města, zastavili se u našich „kamarádů“ pekařů a naplnili pytlík dobrotami pro zkrácení chvíle při nudném cestování měsíční krajinou. Jak je u arabů zvykem jejich pohostinnost, a někdy i o to víc, když se jedná o přivandrovalce z dalekých končin, pozvali nás na první egyptský čaj. Na důkladně omyté skleničky a hrnečky člověk v té chvíli může zapomenout, hold jsou arabové trochu jiní a v některých věcech nedůslední ;o). Ale i to se dá zvládnout. Výborný silný sladký čaj jsme si vychutnali s příjemnými přátelskými mladíky, kteří stejně jako spousty jiných domorodců kdekoliv na naší cestě neskrývali radost z toho, že se bez jakýchkoliv problémů a ostychů rádi připojíme k nim, že se jich nestraníme. Bohužel, jedinou nevýhodou přijetí jakéhokoliv pozvání je absolutní ztráta kontroly nad časem. Na celém africkém kontinentu se čas měří jinými „hodinami“. Přesnost a dochvilnost je pojem, který zde nemá své pravé místo. A tak také dopadl náš čajový dýchánek. Místo brzkého dopoledního odjezdu jsme vyrazili okolo oběda. Jenže nás čekalo 300 km. Rozloučili jsme se a vyjeli děsnou nezáživnou měsíční krajinou do první pouštní oázy (oáza - proláklina, lépe údolí v poušti přírodních horkých pramenů, stromů, solných jezer, obklopené dunami či horami, kde člověk zapomene na denní stres a problémy. Ne nadarmo se příjemná klidná místa pojmenovávají "oázy"). Aspoň, že ta silnice byla asfaltka.

Setmělo se a my pomalu sjížděli do cíle. Prašné silnice, tlumená oranžová světla, muži v dlouhých bílých gallabýích, pěší, na kolech nebo mopedech, poklusávající osli a prach zahalil městečko do mystického závoje. Proplétali jsme se mezi paličatými osly stojícími uprostřed ulic, Siwany na kolech a povozech, až jsme dorazili na rušné náměstí, kde se odehrával hlavní děj každodenního života místních ale i turistů. Siwa, tak se jmenuje osamocená nádherná oáza v nezkrotné poušti, obydlená již od 10 století před Kristem. Zaparkovali jsme a procházeli se po náměstí. Bylo tu pěkně rušno. Všechny krámky otevřené, na stojanech vystavené produkty místních. Olivový olej, naložené olivy, datle, výrobky z datlí, koření, podložky, koše, tašky z palmových listů, sarongy, přehozy, šály, tkané koberce a spousty dalších krásných výroků zdobily chodníky a malé krámky. Z jedné strany se linula libá vůně grilovaných dobrot z kuřecího a hovězího masa, na jiných místech na obrovských kobercích seděli bílé postavy, popíjeli čaj a kouřili šíšu (shisha – vodní dýmka oblíbená snad u každého Egypťana). To vše se odehrávalo přímo pod ruinou honosné stavby Shali.

Den byl dlouhý, sjeli jsme z hlavní cesty za nějaké ploty vyrobené z palmových větví a listů a vybalili naší tradiční ložnici.

Pondělí 17. listopad - pátek 21. listopad 2008

Jako obvykle od probuzení jsme byli atrakcí městečka. Všechny kolemjdoucí zarazilo stojící auto za rohem. Někteří přijeli i z města. Většina ovšem byla zdrženlivější, pozorovali nás z dálky a většinou hned také pokračovali v cestě. První prolomil bariéru Mahmoud a hned po pár slovech nás obdaroval olivami a datlemi. Zajeli jsme se porozhlédnout po této jedné z nejzajímavější saharské oázy, kde první osídlení sahá do 10 století před Kristem.

Původně Siwa patřila k Římskému Impériu. Křesťanství pomalu přebíralo vládu a většina chrámů se stala zcela nevyužitými. Zhroucení Římského Impéria zapříčinilo totální anarchii, která přerostla v invazy Arabů. V 8. století přišla Siwu dobýt arabská armáda a Amazigh - původním obyvatelům římského impéria dala na vybranou. Buď se připojí k nim, nebo zaplatí, nebo budou bojovat za vlastnictví půdy. Místní si vzali tři dny na rozmyšlenou, veškeré jejich drahocenné bohatství (zlato, šperky, drahé kamení atd.) ukryli a poslední den utekli na západ. V té době západ přepadla sucha, obyvatelé Amazigh se vydali v karavanách na východ hledat zeleň a vodu, až došli k Siwě. Usadili se a poslali pro své rodiny a příbuzné. Siwa se začala zalidňovat. Siwané mají svou kulturu a stejně tak jako hovoří arabsky, stále užívají svou vlastní řeč Amazigh (podkmen Berber). Název oázy byl odvozen od původního kmene Ti-Swa. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am, žije okolo 23tisíc lidí vesměs původem ze západu (Maroko, Alžírsko atd). Obydlí a veškeré budovy byli a jsou stavěny z bahna, palmových kmenů a listů. Oáza je obklopena i 20metrovými dunami světle oranžového písku.

Atmosféra téhle oázy nás pohltila a my se poflakovali po okolí, řádili v dunách, procházeli se po večerním mystickém městě a poznávali zdejší Berbery po další 4 dny. Dřeva bylo okolo dost, písečných zákoutí také, pro kempování absolutní idyla. Na pouštní lišku, gazelu a zmiji jsme štěstí neměli, společnost po večerech nám dělala jakási myš, která si s námi pohrávala a občas si přivedla i další část rodiny a za bílého dne nás lítal pozorovat Bubešír (černý pták s bílým bříškem). Při jedné procházce jsme zabloudili ke Kleopatřině lázni. Několik metrů hluboký bazén byl plný průzračné na slunci se blízkající vody, která lákala ke koupeli. Díky okolním čumilům se osvěžit skočil jen René. Pak jsme si zašli malinkým pralesem posedět na kávu do malé kavárny na břehu jezera. Tam jsme se dali do řeči s Ahmedem. Domluvil si s námi schůzku na pozdější odpoledne a seznámil nás s Helalem. Zorganizovali příjemný večer vedle solného jezera. Po egyptsku jsme na velké dece a rozprostřené rohožce z palmového listí povečeřeli klasiku, kuře, rýže a zeleninový salát. Helal a Ahmed si neopomněli s sebou vzít lahvinku jejich pálenky z datlí. Díky našemu flákání se po okolí, nám trochu uniklo, že je zde mnohem víc co vidět. Krásná oáza pár desítek kilometrů od Siwy a atd. No nic, snad není všem dnům konec.

Ovšem co dál? Vracet na nudný sever se nám nechtělo, zvolili jsme tedy okruh po oázách. Siwa je opravdu odříznutá od okolí. Od Baharyia nás dělilo dalších asi 420km. Jenže se jede pouští, není možné se jen tak sebrat a vyrazit. K přejezdu územím je prý třeba průvodce nebo doprovodné vozidlo. Sehnali jsme místního dopravce, který nám zajistil povolení. Stálo nás to 350 egyptských liber. 420km měsíční krajiny bez živé duše, kde se části asfaltové rozbité cesty střídali s hlubším pískem a cestou kamenitou se vlnilo mezi hroudami ze zkamenělin a z tisíců starých mušlí. Zhruba v polovině jsme si zastavili na oběd. Světe div se, oni pro nás měli i oběd. Hurá! Klasika ve formě pravého placatého egyptského chleba „Eesh baladi“, zelenina, cibule, tuňák, čerstvý sýr, olivy a silný čaj. Po 12hodinách úmorné cesty jsme udrncaní dorazili do oázy Bahariya, kde jsme si s dalšími dvěma cestovateli Švýcarkou a Estoncem chtěli vypít v klidu čaj případně se i navečeřet. Idylka se rozplynula po nájezdu místních plonkařů, neboli naháněčů. Sesypalo se na nás asi 10 takových a neodbytně nás tahali na jejich hotel předhánějící se ve výhodnosti nabídek. Noční můra v oázách!! Nakonec jsme je setřepali a unikli do pouště ulehnout ke spánku po náročném dni.

Sobota 22. listopad - pondělí 24. listopad 2008

Ráno jsme bleskově zmizeli z téhle proklatě podivné oblasti a vydali se na cestu napříč Černou a Bílou pouští. Pro klidnou snídani jsme našli krásné místo nedaleko silnice v Černé poušti, rovina se střídala s kopci, na kterých je stále znát, že jsou, vlastně kdysi dávno byly, sopečného původu, černá poušť není pokrytá černým pískem, jak se může zdát, základ je normální písek pokrytý černými železitými kameny různých zajímavých tvarů a prachem. Je to sopěčného původu a to co leží kolem je dolerit (bazalt - výlevná magnetická hornina). Věřte, že nám tam chutnalo. Pokračovali jsme na ještě zajímavější Bílou poušť poblíž oázy Farafra . Mezi jednotlivými oázami jsou velké vzdálenosti, které je třeba zdolat. Část cesty byla v rekonstrukci. Dělníci ovšem zapoměli dát na začátek ceduli "práce na sinici". V klidu jsme si drandili po nádherným černým asfaltu, až když jsme byli celý obalený a všude to zapáchalo, zastavili jsme a zjistili, že koberec je čerstvý a my máme celé auto zacákané. Na druhou stranu nám tím dobře zakonzervovali spodek auta. Dorazili jsme do Farafry a na první a jediné benzince si s pumpaři dohodli umytí. Hrubou práci zvládli a zbytek jsme postupně dočistili sami. Do národního parku Bílá poušť jsme díky tomu dorazili večer. Nic nemůže být víc romantické než noc mezi obrovskými houbami a zmrzlinovými kornouty. Po snídani jsme vyjeli na projížďku bělostnou částí propadliny Farafra, kde kdysi dávno bylo mělké moře. Ticho, klid, nikde ani živáček, modrá obloha, rozžhavené slunce a desítky ba i stovky bílých formací z křídy ještě více vyvolali pocit naprosté svobody. Zmateně označenými cestičkami jsme se toulali po okolí. Přes Farafru jsme pokračovali bezbřehou pustinou do další oázy Dakhla.

Úterý 25. listopad - neděle 30. listopad 2008

Přijeli jsme do města a protože, jako obvykle se stávalo, byla tma, stočili jsme se z hlavní silnice tam, kde jsme neviděli žádné světlo. I když „neviděli žádné světlo“ je v Africe dost zavádějící. I přesto, že je tma jako v pytly, nikde ani hlásek ani plamének svíčky, ráno ještě se zalepenými oči můžete klidně zjistit, že se nacházíte pár metrů od vchodu do chatrče početné rodinky a ta už vás od rána sleduje. Tady jsme měli štěstí. Zůstali jsme stát před velkou dunou a obklopeni políčky jakéhosi jetele. Ovšem hned po probuzení nás svou přítomností obšťastňoval jeden z místních mladíků. Ach jo, žádné soukromí! Za tu ranní televizní show v přímém přenosu nás vzal na koupel v přírodním cca 45° teplém pramenu. Super! Tedy jen pro Reného, na každém rohu stál pár zvědavých očí, nezakrývali zájem o podívanou a bez přestání slintavě vejrali. Komu by se pak do plavek chtělo? Podařilo se nám je vyhnat, ale stejně za křovisky byl vidět stín.

Následující 4 dny jsme sbírali novou energii, navštívili jsme starou islámskou vesnici Mut el Kharab (zřícený Mut) - El Qaser (s průvodcem za poplatek). Stále obydlená stará vesnice pojmenovaná po egyptské matce bohyni. Do dun se nám moc nechtělo, raději jsme si užívali naprosté pohody tohohle oázního městečka. I ceny tady byly normální, přízemní. Na cenu chleba jsme byli zvyklý již z předešla. Zastavili jsme se v té budce s nápisem Eesh a zařadili se do obrovské fronty. Prodavač i místní nás ovšem posílali hned k okénku. Objednali jsme si chleba za stejnou cenu jako jinde. Ovšem co prodavač vysázel na pult, pobavilo i místní. Bylo to asi 25 chlebů z tmavší mouky s otrubami. Celý zástup domorodců jsme pobavili. Tenhle chléb je dobrý jen první den, maximálně druhé ráno, déle ho nechávat je zbytečné, neb je potom jako rohožka. Počet jsme tedy zredukovali. V této oáze jako i v jiných je spousty přírodních pramenů ať už horkých nebo chladnějších. Většina jich slouží jako nádrž na zavlažování a k očistě místních. Koupel si užili v bazénu horkého pramene Bir el Gebel postaveném na pahorku, obehnaném slaměnou zástěnou.

Jedno odpoledne projíždějíc městečkem Mut jsme zareagovali na mávání chlapíka Nassera, sedícího se svým nářadím u velkého stolu na chodníku u hlavní silnice. S úsměvem od ucha k uchu a celkem zdařilou angličtinou nás uvítal ve svém rodném městě. Za rohem měl malý domek a řezbářskou dílnu, kde spolu se svými přáteli Ahmedem, Abedem a Mohamedem, vyráběl dřevěný nábytek a jiné doplňky. U plápolajícího ohně jsme s nimi strávili několik příjemných večerů u šálku čaje a opečených sladkých brambor. Dopravním prostředkem nejen tady je stará dobrá Jawa.

Využili jsme i turistickou atrakci a vydali se na den a noc dlouhý výlet na velbloudech do kamenité pouště, teda jednohrbých dromedárech s pravou beduínskou plnou penzí. Na hřbetě dvou klidných dromedárů jsme se pohupovali napříč kamenitou pustinou do neznáma. Slunce pražilo. K zastávce na oběd posloužila rozdrobená skála. Ovšem i přesto, že jsme byli doprovázeni pravými Beduíny, o pravém životě a tradicích Beduínů jsme se moc nedozvěděli. Škoda, že Beduíni mají rádi peníze, ale neradi pracují. Za to jsme se dozvěděli, že náhodou zítra mají narozeniny, a shodou okolností oba dva, ALE jsou velmi smutní, protože nemají peníze na oslavu, vlastně nyní nejsou tak smutní, protože jsme tady my a my je uděláme na jejich narozeniny šťastný. Kemp jsme rozbalili kdesi v písečných dunách. Přivezli nám teplou večeři, nějaké kuře a rýži a po nějaké té beduínské písničce u ohně jsme ulehli ke spánku. Jen tak ve spacáku pod širákem jsme poslouchali mručení dromedárů a ticho nekonečné pouště. Samotná noc byla otřesná. Kolem hlavy poletovala armáda komárů. Přikrývali jsme si obličeje čím se dalo, stejně to nepomohlo. Moc jsme toho nenaspali a Andrea měla ráno obličej jako puberťák trpící akném. Pomalu jsme se vrátili do kempu. Jízdu na velbloudu jsme cítili ve všech svalech a kloubech ještě pár dnů, není to tak jednoduché.

V Dakhle jsme plánovali zůstat ještě pár dní, neboť je tu co vidět, ale pro, jak se později ukázalo, špatnou informaci k naší "vízové politice" jsme v neděli v poledne museli vyrazit na cestu do Káhiry.

Pondělí 1. prosinec - neděle 7. prosinec 2008

Káhira – město zmatku, nebezpečné dopravy a milionů pobíhajících lidí. Podél cesty předměstím jsme potkávali spousty nahých zadků. To jen domorodci plnili svou denní potřebu. Právě podél silnice se jim to asi nejvíce líbilo. Vyhrnuté bílé galabiye zářili již na dálku. Po cestě Káhirou s děsivou až nebezpečnou dopravou jsme dorazili na místo pasového úřadu, kde jsme zjistili, že naše cesta byla zbytečná a úředníci ani neznají svá pravidla a zákony. Plán byl narušen, rozjeli jsme se tedy na poloostrov Sinai, několik let nazpět ještě izraelskou půdu, nyní ráj beduínských producentů, prodejců a uživatelů drog. Egyptský divoký západ.

Suezský kanál jsme přepluli na malé rozvrzané kocábce. Pohyb na Sinai je omezen počtem policejních kontrolních stanovišť, uzavřených a neprůjezdných silnic a oblastí prázdnoty. Sice jsme uhnuli na jednu vedlejší, která byla pokryta pěkným asfaltem, ale po několika stovkách metrů jsme narazili na obrovskou dunu, která odřízla zbytek silnice od světa. Tak zpět na hlavní. Pro turisty provozuschopné cesty jsou jen dvě. Jedna po celém pobřeží Sinai a jedna jižněji napříč mezi skalami. Nejprve jsme zvolili tu po pobřeží a pak to střihli napříč k proslulé hoře Sinai, kde Mojžíš obdržel 10 přikázání. Mouses Mountain, nebo také Gebel Musa.

Náš zvyk kempovat ve volné přírodě překazil zaprostěradlovaný chlap. Již ze silnice jsme zkontrolovali okolí, nikde ani noha, aspoň to jsme si mysleli. Zajeli jsme za skálu, aby nás nikdo ze silnice neviděl a hle, kde se vzal, tu se vzal chlap, objevil se během 5 minut po zaparkování. Vynořil se odkudsi a hned chtěl peníze a cigarety. Startovali jsme, a jak rychle jsme přijeli tak rychle jsme zase odjeli. Jeli jsme rovnou přímo do Fox desert kempu pod horou Svaté Kateřiny a Sinai. Noc byla pekelně chladná, ráno s omrzlinami na rukách jsme do sebe nalili horké čaje, pořádně se nasytili a vypravili se na vrchol Mt.Sinai 2276m.

Klasickou cestou po schodech leze masa turistů a ještě na vás skočí deset plonkařů. Využili jsme tedy dobré rady evropského Egypťana (který do Egypta z Německa přišel po vlastních doprovázen oslem, jako za starých dávných časů) a zadní strmou cestou jsme osamělý vystoupali mezi kameny a balvany k vrcholu. Najednou bylo pěkné horko, stoupání nám trvalo déle, než jsme počítali, neměli jsme ani dostatek vody. Po velbloudí stezce vycházející z jedné vesnice v rokli jsme dokonce potkali zapomenutého dromedára, který se rozhodl, že ho už nebaví tahat nějakou německou fiflenu na hřbetě, tak je opustil a vydal se dolu do vesnice sám. Beduíni s turisty byli stále dost blízko vrcholu. Posledních pár metrů nás absolutně otrávilo, jeden vedle druhého byli na sobě nalepení stánkaři se svými minikrámky plnými cetek a kýčů, předražených nápojů a občerstvení. Poslední otravu jsme utrpěli na samém vrcholu, kde vedle malého kostelíka stála také malá mešita. Na křesťanské posvátné půdě je MEŠITA!! Zkuste si něco takového dovolit třeba vedle Mekky a uvidíte, jak vás zlynčují nebo ukamenují. Křesťané jsou hloupí, a my vlastně také. Držet se svých tradic, zásad a kultury bychom měli především, měli bychom být respektováni, tak jak chtějí být respektovány jiné národnosti a náboženství. Neměli bychom se nechat prodávat a ustupovat všem. Cesta dolu po schodech byla rychlejší, hloupě jsme si nevzali baterky, tak to dole nastalo náročnější, ale zvládli jsme to a unavení dorazili na večeři do kempu.

Na základě doporučení na skvělé šnorchlování v Rudém moři cesta pokračovala přes Blue Valley (několik kamenů natřených na modro) na východní pobřeží a večerem skončila v Dahab. Přenocovali jsme na pláži Laguny. První zaparkování v Dahab v sobotu večer bylo přímo před potápěčským centrem a Andree se na mysl vrátilo přání na prohlídku podmořského světa... Bez zkušenosti se dá potopit do 12metrů s instruktorem, cena v zimním období je velmi přijatelná. Místní "prodejce" umí nasadit brouka do hlavy. Potápění nebylo přímo Reného zájem, nikdy se mu pod vodu nechtělo, ale Andrea ho přemlouvala tak dlouho, až po prolenošeném dni se šnorchlem na pláži, jsme obešli pár center a v "Adventure spot" v neděli večer začali Open water certifikát - potápěčský kurz.

Neděle 7. prosinec - úterý 16. prosinec 2008

První den, na rozdíl od evropských potápěčských center, jsme naskákali rovnou do moře. Na výběžku „Light house“ jsme začali nový adrenalinový zážitek. „Obléknout neopreny a boty, připnout závaží, připevnit kyslíkové nádoby k vestám, vyzkoušet a zkontrolovat potřebné, masky, ploutve a šnorchly a jde se na to!“ zavelel mladý domorodý instruktor Mostafa. Ve vodě s dýchacím přístrojem je to jiný než si člověk na souši dovede představit. Pro Reného to byla pohoda a pro Andreu dočasný horor. A to o to víc, když ještě na řadu přišel trénink sundavání brýlí, tak byl učinění konec. Druhý den taky nic, potápění není pro každého ;o( Andreinou vlastností, někdy vhodnou, někdy méně, je nevzdávat to co si vezme do hlavy. A protože jsme měli dobrého instruktora, sice mladý kluk, ale člověk na pravém místě, který věděl co a jak s takovými případy, souhlasil s dalšími pokusy. Další den se k nám přidala dvojice Jihoafričanek a vyjeli jsme na jiné potápěčské místo. „Three pools“ bylo to pravé. Kluci v partě už byli o něco dopředu, tak s sebou Andrea musela hodit. A povedlo se! Hned při prvním tréninkovém ponoru do 15m po zdolání potřebných úkolů měla štěstí a viděla známou rybu Napoleon cca 1metr velkou. Nakonec jsme přeci jen po teoretických zkouškách, získali certifikát do 18metrů.

Samozřejmě s jídlem rostla chuť. Následný kurzy Advanced open water - certifikát do 30metrů jsme vzali také. Na rozdíl od prvního kurzu jsou to jen ponory s navigací a podobně, bez trénování proklatých úkolů, takže jsme si pět ponorů užili jak v hloubce, tak v noci. Rudé moře je ráj na zemi. Pro potápěče jeden z nejkrásnějších míst k potápění. Jakmile k tomu jednou někdo přičichne, těžko ho to pouští. Přidali jsme si ke kurzům ještě dva ponory a zavítali jsme rovnou na špičku potápěčských míst. „El Bells" a "Blue hole“. Ke vstupu k ponoru se jde kolem skály, na které visí memoriály utonulých potápěčů. A světe div se, převážná většina z nich byla technickými potápěči, kteří měli dlouholeté zkušenosti i ve velkých hloubkách. Jenže tací asi nemají ten potřebný pud sebezáchovy a podceňují vlastní schopnosti.

Začátek ponoru byl na El Bells. Necelý metr širokou trhlinou v korálovém útesu sklouznete dolu, v hloubce cca 26metrů podplavete skalnatou klenbu a dostanete se tak na otevřené moře. Vydáte se doprava podél korálové stěny, pod vámi je dalších několik desítek až stovek metrů hluboká modř. Napravo pozorujete barevný korálový život zdobený drobnými rybkami a nalevo můžete pozorovat blížící se barakudu, žraloka, želvu a jiné větší obyvatele temně modrých vod. Plavete dál po proudu a dostanete se k nádherné proláklině. Blue Hole – Modrá díra je asi 30m široká díra v útesu, po stěnách zdobená desítkami korálů a mořských živočichů. Hloubka tohoto přírodního úkazu je 102m. A to je právě ten kámen úrazu, který memoriály zdobí přilehlou skálu. Do hloubky 100m se s běžným přístrojem nelze dostat, ovšem Modrá díra má ještě jeden východ do volného moře a ten je v 56 metrech. Povolené je maximálně 40m k ponoru, čím hlouběji se dostanete, tím kratší je doba pobytu a tím kratší je doba výdrže nádoby. Při přetažení hrozí choroba z dekomprese, která může mít fatální následky. Je tedy téměř nemožné se z díry vrátit jinou cestou než prostě tam odkud jste do ní přišli. Spousty potápěčů ze záhrobních desek nezvládlo proplavat několikametrovým výstupem v 56ti metrech a vrátit se zpět. Dodnes se na dně moře válejí zbytky jejich těl, které odolaly nájezdům dravých ryb.

Večery jsme zaplnili nejen učením, ale i posezením a zábavou s partou místních potápěčů Hesham, Mahmoud, Mohamad, Tozi, naším instruktorem Moustafou a náhodnými kolemjdoucími. Ochutnali jsme dobrůtky jako nápoj Sahlab (horký pudink s ovocem, kokosem a ořechy), pizzu po egyptsku, falafel (hrachové či fazolové karbanátky) a foul (mixované jemně pikantní fazole).

Potápění v Rudém moři je opravdu nádhera, všechny ty korálové útesy a bohatý podmořský život je relaxace pro duši i mysl. Doporučujeme Dahab a Sharm el Sheik, jedny z nejkrásnějších míst se spoustou vraků lodí, žraloků, želv, rejnoků, morén atd.

Po téměř 10 bezvadných dnech jsme vyjeli na cestu zpět do Egypta.

Středa 17. prosinec - neděle 21. prosinec 2008

A jsme opět v děsné Káhiře. Ale byrokracie je neodbouratelnou součástí cestování. Potřebovali jsme víza do Súdánu. Pro súdánská víza je potřeba kromě všeho také turistický doporučující dopis. Německá ambasáda ho Renému bez problémů vystavila, ale až po víkendu. Holanďané, Britové, Švýcaři a spousty dalších nemají nejmenší problém takovýto „Travel recommandation letter“ dostat, jen Češi si musí hrát na chytráky a dělat problémy.

Andreu z ambasády téměř vyhodili, nic prý nedostane. Mr. Ždimera, konzul či kdo to byl, svým arogantním a nevhodným chováním spíše připomínal přidavače. Svým jednáním Andree nedal téměř ani prostor ke slovu a vyjádření. Dostala výchovnou lekci, není prý jejich problém, že k získání víza do Súdánu potřebuje nějaký papír, který by ji protlačil skrz. Prý si víza měla vyřídit doma před odjezdem. Byl ovšem mimo, tento papír neslouží k protekci, ale je to běžná rutina vízové povinnosti. Pan Ždimera je mistr svého umění a ovšem také pracovník na pravém místě, o vydávání a platnosti víz je dokonale informován, takže se na něj může kdokoliv obrátit, velice rád poskytne informace a bude plně k dispozici občanům ČR!! IRONIE!!! Andreu nenechal ani domluvit a v polovině věty se sebral a odešel, po zbytek jsme byli ignorováni i těmi dvěma dámami, které seděli za sklem. (dopsáno v květnu 2009 : stejnou zkušenost a podobný problém měla i jiná cestovatelská dvojice Monika a Allan - viz naše kniha hostů. A Ministerstvo vnitra? Ti aniž by byli dohadů přítomni, klidně prohlásí, že je to naše chyba!! A to jsou placeni z našich daní!!!)

Zastavili jsme se zpět na súdánské ambasádě a vysvětlili jim, že máme na ambasádě stádo arogantních nadutců, které požadavky státu Súdán nezajímají, že tedy Andrea dopis dostat nemůže. Ujistil se, že budeme mít aspoň ten z ambasády německé a přizval nás na pondělí, že prý s tím něco určitě vymyslíme. Bleskla v nás jiskřička naděje. Černočerný dlouhán se usmál a popřál hezký víkend.

Rychle se spustili po pobřeží za Rendovo sestrou Madleen, která se svým přítelem Martinem tráví předvánoční dovolenou v hotelovém resortu Hurgada. Přivezla nám evropské dobrůtky, po kterých se nám už hodně stýskalo - pořádný chleba, salámy, vínečko atd. (Andrea už po ránu drží dietu, egyptský chleba nemůže ani vidět) .Po pár stovkách kilometrů jsme dorazili na místo určení a téměř čtyři dny jsme si užívali čistě bílé postele, horké sprchy, televize a spousty jídla (v all inclusive je jídlo od rána 7hodin do půl noci) ve 4hvězdičkovém hotelovém resortu. Není to náš oblíbený druh cestování a trávení dovolených, ale po dvou měsících v prachu a malinkém stanu jsme takový odpočinek uvítali. Jak toto? Ani se neptejte ;o) Tajemství! Odskočili jsme si i na dvě potápění z lodi, taky moc hezký (a ten instruktor, hmmm ;o)) Večer poseděli spolu s Madleen, Martinem, Adrianou a Sebastianem v baru při koktejlu a živé muzice.V neděli po posledním velkém obrovském obědě a šálku kávy jsme se rozjeli zpět do Káhiry dokončit pondělní vízovou povinnost.

Pondělí 22. prosinec - neděle 28. prosinec 2008

V Káhiře jsme zůstali dva dny, nejen kvůli vyzvednutí súdánských víz. Na ambasádu jsme zašli ráno, dali jim papíry, co jsme měli a bez jakéhokoliv úplatku jsme si pro víza mohli přijít odpoledne v 16h. Bleskové a bezproblémové vyřízení. V rušném egyptském hlavním městě jsme ale zůstali také kvůli dopravní nehodě, kterou způsobil jeden z těch bezmozkově řídících Egypťanů, v noci, bez světel. Našemu Čmelákovi se nic nestalo, opět se osvědčila Romanovo kvalitní práce, ale hošík měl pěkně pochroumaný zadní bok. Dotlačili jsme ho na policii, aspoň sepsat protokol.

Štědrý den jsme bohužel skejsli na cestě v autě, za to 1. svátek vánoční jsme si řádně užili za dobrého jídla a pití po celý den a výborné muziky, jen těch koktejlů jsme si museli dát více, abychom přežili Karaoke. Příjemně odpočatí a po vydatné snídani s plnými bříšky jsme se vydali na cestu na jih.

Dorazili jsme do El Quseir kde se nám zalíbilo. Ubytovali jsme se v příjeném klidném beduínském kempu, spali jsme zase na posteli pod hustou moskytiérou. Přes silnici byla nejen soukromá pláž, ale také potápěčské mini středisko. Jako první po vřelém doporučení jsme navštívili podmořský svět (čas pro další dávku nové drogy), k naší smůle jsme ani žraloka ani mantu neviděli. Byli jsme překvapeni příletem českého páru, který nás prosil, abychom na ně počkali a projeli s nimi nebezpečný Súdán. Přijeli dříve, než bylo očekáváno a domluveno, a o společném projetí Súdánem již nepadlo ani slovo. Hmmm! Stihli to, předjeli nás, a dostali se tak na první místo Káhira – Kapské Město. No nic. My jsme stejně ještě v Egyptě neskončili. Zůstali jsme okolo El Quseir přes víkend.

Pondělí 29. prosinec 2008 - pondělí 5. leden 2009

Po potápění a dni generální kontroly auta jsme sehnali kalamáry a zkusili štěstí v rybolovu, ze břehu nám ale moc nepřálo a na loď se nám nechtělo, finance to nedovolili. Probendili jsme spoustu háčků a návnady a taky času na plážích a večer se potulovali dalším z poklidných městeček. Při zastávce na silnici si k nám přišli popovídat dva Švýcaři Brigitte a Chris, kteří byli na jejich okružní jízdě po Egyptě v Jeep vagoneer 4x4. Shodou okolností jsou to potápěči a dlouhodobě žijí na Sinai v Sharm el Sheik. Poslední večer jsme popili čaj u Makrama v kavárně (za ceny pro Egypťany, tak jsme pozvali celou kavárnu a vyšlo nás to stejně jako bychom platili turistické ceny za dvě kávy) a popojeli o pár kilometrů dál na jih směr Marsa Alam, poslední turisticky navštěvované větší městečko.

Silvestrovsky jsme drandili kolem všech těch opuštěných turistických resortů. Ještě jednou jsme se pokusili o štěstí v rybolovu. Najivně jsme si mysleli, že bychom si mohli chytit pěknou chutnou silvestrovskou večeři nebo novoroční oběd. Představa zajímavého exempláře zdobící sváteční talíř se spoustou utrhaných háčků rozplynula jako pára nad hrncem. Mezi tím se nám ozvala Brigitte a Chris, co prý máme v plánu na silvestrovskou noc. Slovo dalo slovo a my se vydali na jih od Marsa Alam, u vysušené nafukovací ryby jsme odbočili na pláže a mezi pahorky našli rozestavěný kemp dvou dobrodruhů.

René s Chrisem se postarali o oheň, dřevo a rozprostřeli příjemné posezení egyptského stylu a Andrea s Brigitte o tu lahodnou část večera, silvestrovské menu, chlazené pivko a vodka s coca colou. Trochu nezvyklé po výborné večeři - chobotnice na česneku, zeleninový plný hrnec a salát - půlnoční přípitek bez sněhu a mrazu ;o) Protože cestování je celkem náročné, po hezkém večeru u ohně a Novoročním přípitku jsme upadli do novoročního spánku.

*** ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2009 ***

Novoroční snídaně, výborná káva a pomalu začít balit. Rozloučení s dobrodruhy, se kterými jsme strávili příjemný večer, v tu chvíli jsme si mysleli, že je to naposled, jsme vyrazili na cesty za dalším dobrodružstvím. První kilometry v roce 2009 nás zavezli do Aswanu, zjistit potřebné pro opuštění Egypta a rezervovat trajekt do Súdánu. V průvodcích toho moc není, člověk se musí spoléhat sám na sebe. Původně nám měli napsat zprávu právě dva Češi Tereza a Marek z Neratovic, kteří nás míjeli v El Quseir a přislíbili poslat zprávu s informacemi o GPS bodech kanceláře a případně spojení, ale pravděpodobně to neshledávali důležité a vhodné. Na jednu stranu jim děkujeme za pár pytlíků rýže, krupičky a vloček, které nám dovezli a dostali je i zaplacené, ale na druhou stranu poskytnutí rad a informací mezi cestovateli je nepsaným pravidlem a bývá oboustranné, což se jich asi netýká.

V sobotu z ElQuseir odjeli, neozvali se. Až ve středu nám na naši výzvu napsali zprávu, že pro informace běhají již třetí den a stále se nemohou ničeho dopídit! Nám po příjezdu stačilo pár hodin najít a obstarat vše, kompletně včetně policejního protokolu o beztrestnosti! No nic, víme pro příště, že někdy je lepší si dát pozor, s kým se člověk dělí o informace a komu pomáhá. Jsme zvědavý, jak situaci popíšou v jejich deníku! V sobotu dopoledne jsme si rezervovali loď, obstarali papír ze soudu o naší beztrestnosti a prohlédli město včetně přehrady. Nubijská kultura, architektura a řeč je odlišná od egyptské, ba i dokonce Andrey noční můra "chleba" chutná i vypadá mnohem lépe.

Při procházce městem jsme Terezu a Marka potkali a byli dost překvapení. Na jedné boční ulici na nás kdosi troubí. A hle ona to Brigitte a Chris. Nečekané opětovné setkání. Cesty se prostě kříží. Lákala nás návštěva Abu Simbel, tam se chystali i ti dva, v neděli jsme tedy v policejním konvoji vyjeli se kouknout na Ramsese a jeho bohatství. 280km dlouhá cesta suchou krajinou plnou písku a převážně kamení nás dovedla do posledního egyptského městečka na břehu uměle vytvořeného jezera Nasser, na jehož dně se ukrývají paměti a poklady nubijských vesnic, Abu Simbel. Přenocovali jsme na parkovišti pro konvoj, druhý den jsme si chtěli užít chrám za východu slunce, ale už ráno v 5h nás probudila kolona autobusů nacpaná turisty. Počkali jsme, až ta masa lidí odjede a Chris a René za 90,-EP zavítali vyfotit Ramsese. Před 3000 lety postavený chrám, který byl dlouho zakonzervován v písku a nakonec v 60 letech, kvůli stavbě přehrady Aswan, přenesen o několik metrů výš a dál, nabízí unikátní pohled na zručnost tehdejších stavitelů. Ramses miloval nejvíc sám sebe, to je také možné nejen cítit z celé stavby, ale i vidět hned u vchodu... z každé strany sedí dvě obrovské sochy. Je to právě Ramses v různých fázích jeho života a ty menší a malé postavičky okolo jeho nohou je matka, manželka a některé z jeho dětí. Po prohlídce jsme opustili zastrčené nubijské městečko.

Zhruba v polovině opuštěné cesty mezi Abu Simbel a Aswanem je odbočka směrem k jezeru, která člověka zaveze k dalším chrámům a památkám Nubijců. Po cestě nazpět jsme chtěli navštívit Chrám Amada, udělali jsme však chybu a zmínili se hlídce konvoje, zda-li je to možné. To ovšem byla chyba. Prý je to nebezpečné! Stále se odvolávali na únos turistů v Gilf Kebir. Normálně, neboť Egypťani jezdí jako šílenci, by nás všechny auta předjeli a my bychom se mohli v klidu vytratit jednou odbočkou více na jih k opuštěným chrámům, jenže takhle, když věděli naše plány, hlídali nás až několik desítek kilometrů za odbočku, pak nás předjeli. Bohužel vrátit jsme se nemohli, benzínka byla až v Aswanu a to by nám nejspíš nevyšlo. Skončili jsme tedy zpět v Asuánu a naposledy s Brigitte a Chrisem přenocovali v tajném kempu "U mrtvého velblouda".

Úterý 6. leden - sobota 10. leden 2009

Ráno jsme nabrali plnou, koupili nějaké kilo výborné svíčkové za 90,- Kč a vyrazili po Nilu po Western desert road směr Dakhla, kde jsme chtěli strávit ještě pár dní. Dalo nám trochu práci se dopídit, kde cesta napříč pouští od Nilu do oázy Kharga je. Setmělo se a okolo Luxoru je to docela husté. Policejní hlídka na jedné kontrolní stanici nás nechtěla pustit dál, nakonec však svolili. Podařilo se i najít odbočku a nabrali jsme směr 250km napříč. Opět jen sucho, kamení střídal písek, nikde ani živáčka, opuštěná měsíční krajina, jen pár policejních kontrolních míst, až do Baghdad v oáze Kharga. Přes tu jsme jen za tmy přelítli a pokračovali 180km do Dakhla. Už jsme se těšili na náš soukromí kemp na obvyklém místě "U velké duny". Ovšem v tuto dobu se počasí v poušti změnilo, přišla zima. V noci pravděpodobně bylo lehce pod nulou, měli jsme námrazu na autě a Čmelákovi se moc nechtělo startovat. Brrr!

Ráno nás čekal okruh místními památkami. Stará islámská vesnice, hrobky a mumie. Po té koupel v horkém pramenu, tak jsme si trochu přivstali. Oblíbený pramen Bir el Gebel byl v rekonstrukci, sjeli jsme tedy pěknou cestou mezi políčky a farmami přes zříceniny původních islámských vesnic, pohřebišť s velice zachovalými mumiemi zpět dolu do Dakhla - Mut. Bylo celkem teplo, nebe bylo nezvykle pokryté mráčky, byli jsme rádi, že na tom teplém pramenu nebyl nikdo, že měli polední siestu a tvrdě spali. Andrea se mohla v klidu vykoupat taky, bez opruzujících muslimských čumilů. Čerstvě vykoupaní v přírodní koupeli jsme jeli navštívit naše přátele Nassera, Abdula, Ahmeda a Mahmouda. Je to velmi příjemný pocit, když si vás i prodavači v obchodech pamatují a už z dálky s šálkem čaje zdraví (a to jsme u nich nakupovali s egyptskými cenami). Nasser dohlížel na jeden hotelový resort "Beduín oases village" s velkým ohništěm a pěknými pokoji. Strávili jsme tedy noc tam. Nassera jsme pozvali na evropskou večeři v podobě guláše, ovšem ne s knedlíkem, ale bramborem. Byl celý rozpačitý, stále říkal, že to nejde, že on nemá nic, co by nabídl nám. Ach jo, ta pohostinnost a krásná duše dobrých lidí. Zajeli jsme ještě těch pár kilometrů do města něco dokoupit a hle koho jsme tam po nějaké době neviděli? Potkali jsme pádícího Nassera, prý kamsi něco vyřídit. Vrátil se zpátky s námi, to co chtěl vyřídit, byl nákup mletého masa a nějakých drobností na egyptskou lahůdku. Na velkém ohni se vařila egyptsko-evropská večeře, silný voňavý čaj. Povídali jsme si pozdě do noci a po dlouhé době se opět vyspali na posteli v jednom z krásných pokojíků.

Po snídani jsme pomohli Nasserovi uklidit. Poslední dopoledne nás Nasser vzal na procházku políčky s arašídy, koprem, zeleninou a kořením, pomerančovníky, datlovníky a jiných pokladů oblasti. Nakonec jsme se těžce loučili, upadla i nějaká slza.
Odpoledne jsme vyrazili zpět na cestu k Nilu. Celý pátek byl dnem volna. Muslimský svátek. První na řadu přišlo Údolí králů, stovky turistů a celkem vysoké vlezné k Tutanchamonovi byl důvod, proč jsme vyměnili krále za královny a navštívili Údolí královen a chrám Hatshepsut. Posledním plánovaným místem byl Karnak. Samozřejmě vzhledem k množství kilometrů, které jsme urazili, bylo celkem pozdě a chrám byl zavřený, využili jsme nabídku na večerní zvukově-světelný program. Celkem pěkný program, není možnost vidět celý chrám, ale atmosféra ve Velké Hippostyle hale pod obrovskými sloupy s malbami z let okolo 1200 před Kristem je ohromující a za svitu měsíce, nechat prostor představivosti jak to asi bylo ve starém Egyptě za vlády faraónů bylo. Ze snění jsme skočili zpět do reality a po nákupu v jednom ze supermaketů se rozjeli k Aswanu. Policajti nás samozřejmě nepustili na cestu kolem Nilu, neboť je to prý nebezpečné. Museli jsme zajet na vedlejší a na okraji pole s cukrovou třtinou jsme přenocovali u samého břehu řeky Nil. Kolem plavaly tuny odpadků a celou noc bez ustání štěkali pomatení psi. Horší ale bylo probouzení.

Zvykem je, že Egypťané moc brzy nevstávají, aspoň to jsme si mysleli, ale tady byl opak pravdou. Už ráno za prvního hluku z mešity, v půl páté, kolem nás jezdily traktory, oslíci a poskakovali místní - krátká noc, ale aspoň jsme se do Aswanu zaplatit trajekt dostali brzy.

Neděle 11. leden - pondělí 12. leden 2009

Ten vydřiduch Salah nám z kapsy vytáhl 100 dolarů za lístky na loď a v neděli ráno nás poslal do přístavu nalodit auto. Po téměř 3hodinách čekání na nic jsme zaplatili kromě 454,50 US dolarů za auto taky 1,50 dolarů na osobu za vstup do přístavu. Ještě jsme museli projít celní prohlídkou. Mladík, který zařizoval papíry, pro ostatní cestovatele nás na toho celníka upozorňoval. Celník začal prohrabávat veškeré věci a pozastavoval se i nad malým kapesním nožíkem. Pomalu začal vytahovat znaše zavazadla. V našem vybavení nechyběla mačeta, paralyzér a jiné obranné pomůcky, nezbylo tedy nic jiného než mu těch 50 egyptských dát. Došlo na Carnet a tam byl kámen úrazu. Razítko PRÝ bylo jen na měsíc, bez jakékoliv informace, jen v arabštině. Oslizlý úředník se rozhodl zvýšit stav svého účtu a naúčtoval nám pokutu 280,- US dolarů. Nebyla možnost s ním jednat, i přesto, že si několikrát protiřečil a na otázku "ukažte nám ten zákon písemně" odpověděl, že to není jeho povinnost. Nakonec se s ním dala do křížku Andrea a to bylo polínko do ohýnku. Ženská a v arabské zemi, diskutovat s mužským! Panďulák neměl jak oponovat, tak radši diskuzi ukončil "Buď zaplatíte, nebo tady vaše auto zůstane!". Utvrdilo to jedině to, co nám o Egyptě řekli jiní a co jsme i na vlastní kůži poznali. (Mezi lidmi se vždycky dá dostat na cenu pravou egyptskou, ale u těchto není cesta. Moc dobře vědí, jak peníze z bílých turistů vytahat a pokud nechce někdo zaplatit, tak mu to znepříjemní a najdou si něco, aby zaplatil třeba i ještě více). Takže, než abychom auto nechali v přístavu a ztratili ještě palubní lístky, zaplatili jsme. SAKRA!! Shokran, Egypt!

Čekali jsme od rána až konečně ve 4hod odpoledne jsme byli propuštěni a spolu s malajskou rodinou Ghanim, Alisona a Adrianem, holandským párem Gherartem a Sandrou a nějakým Němcem s vybaveným trackem jsme sjeli k nakládacímu molu. To co tam stálo, bylo strašidelné. Podivné monstrum, zvané trajekt. Představte si kocábky z počátku minulého století ;o), jednoduše rozvrzaný vysloužilý vrak. Pomalu zaplnili veškeré prázné otvory a dutiny nějakými pytly, a pak začali nakládat auta. Rozlámané a zprohýbané přejezdy spojovaly pevnou zem a kývající se kocábku. Nakonec se povedlo a velmi podivným způsobem auta naložili. Koukali jsme na ně s otevřenými ústy a vyvalenýma očima, neboť takový způsob nakládání na trajekt jsme ještě nikde neviděli. "Kluci nubijský, klobouk dolu, že jste ještě nic neutopili". Všechna auta přivázali ze zadu i ze předu zašlými, možná i zpuchřelými lany a bylo připraveno k odplutí. S velkými obavami, zda ve Wadi Halfa naše auta najdeme, jsme se všichni vrátili zpět na cestu k hotelu - domu hrůzy. Cesta je dlouhá, je třeba doprava, ale nikde nikdo, najednou se na parkoviště postaví jeden taxík, který zneužije situace chybějící dopravy, a ještě k tomu jsme běloši, a řekne si 4x vyšší cenu než je běžná. Tak, pěkné zakončení pobytu v Egyptě. Večer jsme se s Egyptem rozloučili procházkou po městě a trhu, a toulali se po břehu Nilu, kde se houpali do rytmu větru loďky, zvané "felluca". Nakonec jsme se vrátili do hrozného hotelu, abychom se vyspali na to náročné cestování a nabrali sil na nové dobrodružství.

Ráno jsme jeli vlakem plným čmoudíků až do přístavu, opět jsme čekali. Co jiného člověka v Africe čeká, právě to čekání. Po 3hodinách nás pustili s orazítkovanými pasy na palubu, v podpalubí to smrdělo naftou (nafta je tady běžný prostředek na uklízení), zakotvili jsme všichni včetně jednoho Kanaďana, Brita, Ira, Korejce na palubě na kousku stínu. Pomalu se začala plnit celá loď, byla hlava na hlavě. Z paluby, při smažení se na úmorném slunci, jsme pozorovali dění v přístavu. Celé nákladiště bylo plné obrovských balíků. Lednice, televize, palety s potravinami, velké pytle čehosi a mezi tím vším lidé v hábitech. Všude bylo plno a pěkně rušno. Po dalších několika hodinách čekání a zmatku jsme konečně v 17:30hod opustili Aswan. Cesta ušla, horko jako v sauně, slunce pražilo a my se na palubě, bez kouska stínu pražili jak popcorn. Nocleh byl k nezaplacení, na každém kousku se kroutila nějaká zakuklená larva, která když před pátou ranní kdosi začal vyřvávat "Allah Agbar", vystřelila a s úklony se, podle toho kam se točila loď, otáčela k Mekce, jako slunečnice za sluncem. A my měli po spánku. Mr. Salah se plácl přes kapsu a každému k lístku dal i večeři. Egyptská klasika, kuře, zelenina a rýže. Docela se to i dalo jíst. A ostatní nebylo ani moc drahé, jen ta špína a bordel. V kajutách byli ještě dva motorkáři z JAR a nějaký Němci se svými čtyřkolkami. Okolo 8 hodiny jsme minuly chrám v Abu Simbel do zlatova ozářený vycházejícím sluncem a pokračovali směr Súdán.

Masalama, Egypt !!!

V posledních pár hodinách se ukázala kvalita zařízení na lodi. Velké těžké okno, pod kterým jsme hledali aspoň kousek stínu, bylo zaháknuto hákem směr dolů, byla tedy otázka času, kdy vypadne. A to se také stalo. Andrea se zvedla a praštila se do téhle masivní desky, která následně slétla dolu, na neštěstí ke straně pod oknem seděla Holanďanka Sandra, kterou roh okna sekl do hlavy. Sandra krvácela, všemi možnými prostředky, které jsme měli s sebou, jsme jí ošetřovali (když jsme viděli zdravotní vybavení na lodi, radši jsme použili naše toaleťáky a vaty). Sandra zůstala až do zakotvení ležet. Andrea měla naštěstí štěstí a ke břehu se docukala s bolestí hlavy a pěknou boulí. Dvě zranění v jedné minutě. Aspoň, že nebyly žádné mrtvoly.

Egypt? Sice to byla již třetí země, ale první, kde jsme strávili delší čas a opravdu nasákli aspoň částečně místní domorodou kulturu. Obrovská země se spoustou zajímavostí. Pro ty co milují písky a duny jsou tu nádherné pouštně a pouštní oázy, pro nás ta nej je Siwa, odstrčená oáza na západě země. Je tu spousty památek, když vám nevadí masa turistů, je na co se podívat ať na jihu plném chrámů a královských údolí, tak i na severu mezi pyramidy. Pláže sice nejsou malebné jako třeba v Karibiku, ale Rudé moře je opravdu ráj pro potápěče a šnorchlaře. Počasí je pěkné, přes den může být pěkné vedro, ovšem v noci teploty mohou spadnout pod nulu. V zimním období fouká studenější vítr, ale slunce je na obloze skoro stále, stínu moc nenajdete, je totiž již plně obsazen ;o)

Když vynecháme turistická místa, tak je Egypt levnější destinací, lidé příjemní, je ovšem nutné mít na paměti, že je to arabská země a je to patřičně znát na čistotě a pořádku, na hygieně, která je na mizerné úrovni. Spousty Evropanů i v hotelových resortech trpí střevními a žaludečními potížemi. A dalším problémem, který může znepříjemnit pobyt v Egyptě ženám a vlastně i párům je fakt, že Arabové nemají respekt k ženám a už vůbec ne k běloškám. Jelikož nechodíme zahalené jako muslimky a spousty EVROPANEK, NEJEN DO EGYPTA, SI JEZDÍ UŽÍVAT SEXUÁLNÍCH RADOVÁNEK S JIŽANY!!, jsme pro ně prostě levné bílé maso, na které si může kdokoliv kdykoliv šáhnout a to i když vedle sebe má žena partnera. Takže můžeme poděkovat všem těm "zoufalým naivním slečinkám", které svůj pobyt zde berou jako výlet za sexem. Taky by se měli zamyslet nad tím, že za tím atraktivním vzhledem JIŽANA se skrývá velmi špatná hygiena, na kterou doma nejsme zvyklý… nemytí rukou po toaletě, nepoužívání toaletního papíru a pasty na zuby a tak dále. Když toto, milé dámy ustojíte, určitě si pobyt v Egyptě užijete. Brouzdali jsme se zde 2 měsíce a určitě bychom se brouzdali dál. Kam jsme se nedostali a co bychom rádi navštívili, byl Gilf Kebir. Bohužel k takovému výletu je třeba vyhranit nejlépe 10 dní, v Káhiře je třeba zažádat o povolení, minimum jsou tuším 3 auta (nejsme si zcela jisti, jestli jen 3 nebo 5), je třeba průvodce atd. Výlet je časově a finančně dost náročný, ale zajisté stojí za to. U jednoho našeho známého jsme shlédli fotografie. Je to nádhera. Kdyby náhodou jste někdo plánoval cestu sem, tak nám dejte vědět, přidali bychom se.

Jinak se v Egyptě cestuje v pohodě neměli jsme nejmenší problémy. I policie byla příjemná a přátelská. Koupit se dá vše potřebné jak z hygieny, tak co se týče potravin. Trhy a krámky jsou plné nejen místních produktů, kterými jsou olivy, datle a podobně, ale i sýrů, masa a ovoce.

Ubytování je možné sehnat a na spousta místech se dá kempovat ve volné přírodě. Někdy je lepší se zeptat farmáře či vesničana, aby nevznikl zbytečný problém.
Všem těm, kteří se chystají ať už cestovat nebo jen potápět v této zemi přejeme krásné zážitky a spokojený pobyt.


FOTOALBUM - Egypt