Deník cesty divokou Afrikou

NAMIBIE

Pátek 11. června - neděle 20. června 2010

I na téhle straně padlo razítko do pasu a kromě toho i zaplacení zdražené silniční daně, z loňských 150 NAD na 200,- NAD. 30minut úředničiny a jsme v Namibii.
Jeli jsme přímo do Windhoek, v okolí Gobabis jsme se naplánovali zdržovat, více času chceme strávit na severu a v Etoshe NP.
Z pátka na sobotu jsme nocovali na našem místečku z loňského roku s pěkným výhledem na Windhoek. Ráno nás překvapila totálně vybitá baterie. Záhada! Ovšem sehnat někoho v těhle končinách je problém, v sobotu ráno silnice do Swakopmund tolik používaná není a když, tak malými osobáky se slabými bateriemi. Už jsme mysleli, že tady zůstanem do pondělka, nakonec René dole na hlavní stopl cyklisty a ty přivolali na pomoc manželku s 4x4kou, ty nám zachránili krk. Bylo ale již po poledni, tak jsme si objeli co bylo potřeba a zaklesli jsme na noc v Backpackeru Unit, kde za kemping chtěli 50,- baks (namibijský dolar). Poklidné místo, málo lidí, majitel si s kamarádem Brianem grilovali, přidali jsme se k nim s našimi steaky z Impaly. Nakonec jsme se zapovídali do půlnoci a za opět těsně nad nulou se šli klepat do stanu.

Ve Windhoek jsme zůstali až do pondělka, konečně jsme po dlouhé době doplnili deník. Na nedělní noc jsme se přesunuli do Chameleon Backpackeru, o něco dražší včetně snídaně a podstatně nabitější. Jihoafričani mají tentokrát 6 týdnů dlouhé prázdniny a všichni utíkají před World Cupem někam do přírody. Bylo tedy plno a kvůli spoustě dětí pěkně rušno. Někdy je zajímavé, jak se cesty cestovatelů kříží. V Transfrontier NP na botswanské straně jsme na půli cesty potkali 67letou Italku Giulianu směřující z Botswany do JAR, my opačným směrem a hle, kdo stojí na parkovišti Chameleonu? Guiliana se svou obytnou Toyotou. Vrátila se do Windhoek, neboť po vloni prodělané malárii potřebuje nějaké testy.
Tenhle backpacker není špatný, jen málo prostorný, pro stany je tu místo možná 10x10m, ty kdož chtějí nocovat na střeše svého auta, je to ještě horší, parkoviště je nalajnované, místo maximálně na zpoloviny otevřené dveře, aspoň si bez zvedání hlasu můžete tiše pokecat se sousedy ;o(( . Kuchyň velká, prostorná, když tam nejsou čuněcí návštěvníci, tak je i celkem čistá, bazén, bar, TV, internet za rozumnou cenu a ráno celkem velká snídaně formou bufetu. Nepředstavujte si 5 druhů sýrů, šunčičky, ovoce a zeleninu, to musíte do hotelu, ale cereálie, jogurt, toast, džem, arašídové máslo či sirup, džus, káva a čaj je dost a v ceně kempu. Spokojenost. Není to žádné tajné místo, je to provařený backpacker kousek od centra.

V pondělí jsme si nakoupili nějaké namibijské dobroty, pořádný chléb a vyrazili směr národní park Namib Naukluft. Do večera jsme se dostali po silnici C26 přes pohoří okolo zkamenělých dun k hranicím národního parku Namib Naukluft, zvedl se vítr, zaparkovali jsme na jedné z vyhlídkových 4x4 tras, kterou jsme znali z loňska a chladnou větrnou noc přečkali mezi akáciemi. Ráno byl vítr ještě silnější, na bráně nás upozornili, že je slabá písečná bouře na Sossusvlei a že i v případě, že nic neuvidíme, nemáme nárok na vrácení peněz. Dvě policejní kontroly - měřění rychlosti a jsme v parku. Létající písek navozuje mystickou atmosféru, i antilopy a ostatní zvířena je někde poschovávaná. Objeli jsme parkoviště na konci asfaltovky a písečnou cestou pro 4x4, jsme dojeli na konec.
Vloni všichni turisté lezli na velkou dunu nad Sossusvlei, letos jsme se rozhodli vynechat tuhle provařenou a jít na tzv. Deadvlei a Hiddenvlei. Zákon schválnosti nezklamal, lidé z toho množství aut zaparkovaných na parkovišti se vydali také na Deadvlei, tentokrát nikoho Sossusvlei nezajímala!
Deadvlei, neboli Mrtvá pánev je krásná, velký kontrast bílé vyschlé pánve, oranžové masy písku a tmavých mrtvých suchých stromů. K našemu štěstí, všichni turisté zmizeli. Možností a témat na krásné fotky je na těchto místech dost, zapoměli jsme se tam na celou více než hodinu. I přesto, že všude lítali vrstvy písku, tady v písečném údolí to nebylo až tak hrozné. Rychle jsme poobjedvali lehké jídlo s mezi zuby vrzajícím pískem a vraceli se ven z parku. V Solitare dotankovali a po silnici, tedy štěrkovce C14 jeli směr Walvis Bay.

Spěchali jsme, abychom se do tmy dostali někam, kde nejsou kolem cest a silnic ploty. Namibie a JAR je ploty posetá. Stovky kilometrů po levé i pravé straně vidíte ploty a nic než ploty. Severo-západ - Kaokoveld je veselejší. Už za tmy jsme dorazili na hranice parku Namib Naukluft. Vítr byl stále dost silný a nikde ani stromek. Noc jsme přežili my i stan, ale ani ráno silný, studený vítr neustal. Nasměrovali jsme se rovnou do Walvis Bay.
Vše jako v loňském roce, žádná změna jen více novostaveb i v Langstrand ( Dlouhá zátoka).
Ve Walvis jsme se zajeli podívat na obrovská hejna plameňáků v přilehlé zátoce a přes Dlouhou pláž, kde jsme si nasbírali k večeři černé mušle jsme po poledni dorazili do Swakopmund. Nechali jsme si dobít baterii, která trochu zlobí a první kroky vedly do obchodu se sušeným masem tzv. Biltong, kromě hovězího mají také maso z antilop, které jak jsme již psali, běžně chovají na farmách, tak jako v Evropě kozy, krávy a ovce. V masně jsme si koupili Oryxe na guláš a v zelenině čerstvé mléko, ovoce a zeleninu a čerstvě namixovaný ovocný džus. René se zastavil za Štefanem, kterého jsme poznali právě před rokem.
Ubytovali jsme se v kempu Youth hostel na ulici Anton Lubowski S 22°40'55.4" E014°31'29.8", není to oficiální kemp, je to spíš hostel, ale mají velký prostorný plac kde se dá kempovat a to za pouhých 20,- NAD to je i s horkou sprchou a možností ohně, uprostřed města. Opět je znát, že to spravuje stát, sprchy a toalety potřebují rekonstrukci. Pro nenáročné vřele doporučujeme. Celý večer jsme vařili 2 igelitky mušlí. Dokonce se objevil i Brian, kterého jsme poznali v Backpackeru Unit ve Windhoek, u ohně jsme si dali pivko a okolo půlnoci zalehli. Místní očekávali východní vítr, prý nic moc příjemného a v noci jsme poznali proč. Sice teplý, ale silný vítr s sebou přinesl mírnou písečnou bouři. V očích, mezi zuby, v uších a na všem nánosy písku, tlak větru tlačil zlatavý písek každou skulinou do auta i do stanu. Město bylo zahaleno do mlhavého písečného oparu, nikde nikdo, jen pár aut. Okolo poledního nehostinný východní vítr ustal a nastoupil západní, tentokrát slabý. Slunce pražilo, zastavili se v prádelně, ze servisu vyzvedli baterii a jeli se slunit na pláž. Večer jsme se vrátili zpět do stejného kempu.
René šel na pivko se Šefanem probrat jistou záležitost, Andrea mohla aspoň porelaxovat. K ránu se opět zvedl vítr, tentokrát slabší a únosnější. Sbalili jsme se, na cestu si udělali výborný ovocný salát z dostupného ovoce, oříšků a kokosu. A vyrazili jsme přes Henties Bay na Pobřeží koster. Počasí jsme měli, oproti minulému roku se silným větrem a zimou, pěkné, slabý větřík, slunečno a celkem teplo. Dojeli jsme na bránu parku a tam zjistili, že vjet do parku se dá jen do 15hodin, chtěli jsme kempovat venku, ale vrátný nás poslal dovnitř za bránu a na ochranu proti větru nás nasměroval mezi stěny, dokonce jsme měli i elektriku, když běžel generátor. Povečeřeli jsme vlastnoručně nalovené mušle v sojovo-česnekové omáčce s rýží a šli spát.
Po snídani jsme si vyzvedli povolení k vjezdu a směrovali nahoru k Terra Bay. Tentokrát se nám Skeleton Coast zdál mnohem příjemnější než vloni. Asi také proto, že jsme měli dostatek vody a nafty, bylo slunečno a vlídné počasí. Stroskotanci ze všech těch zámořských lodí určitě takové pocity neměli. Převážnou většinu roku nehostinné pobřeží, kde do nedávna na pásu téměř 1000km na délku a 40km na šířku bylo možno potkat jen predátory jako jsou leopardi, lvi, hyeny, také sloni a šakali. Pitná voda na pár místech byla někdy téměř nedostupná. Stroskotanci dobře věděli, že záchranou ze stroskotané lodi ještě nic nekončí, ale teprve bohužel začíná skutečný boj o přežití.
Po poledni jsme severní bránou Springbokwasser vyjeli z parku ven. Konečně se krajina změnila. Z měsíční krajiny jsme se vrátili na zlatou trávu, červené kopce, nízkou dřevinu včetně zkrslých malých baobabů. Přes vyshlá koryta řek po stěrkové cestě jsme přejeli první veterinární kontrolu a pomyslnou bránou vjeli do země Himbů, Owambo,Herero a dalších kmenů.

Z Palmwag jsme pokračovali na sever k městečku Sesfontein, kde jsme vloni podnikli krásné projížďky vyschlými koryty řek, zlatavou trávou, mezi kopci a divokou zvěří. Ovšem tentokrát jsme potkávali jen hovězí antilopy a kozí gazely (krávy a kozy). Letos měli vydatnější deště, spousta divoké zvěře se toulá dál od lidí a vesnic. Vydali jsme se na stejnou projížďku jako vloni, dojeli jsme k vloni vyschlé letos vlhké a rozbahněné řece Hoanib, nebylo možno toto místo ani objet ani nějak jinak projet, vrátili jsme se tedy zpět.

V mapě a v GPSce jsme našli boční cestu 3705 vedoucí přes osady a vesnici Kaoko Otavi, přes které jsme se chtěli dostat do posledního relativně civilizovaného města Opuwo, města Himbů. Ze štěrkové cesty jsme sjeli do dvoukolejové, přes louky a kamenitou krajinu posetou nízkými dřevinami a zakrslými baobaby, občas se kolem prohnalo stádo antilop skákavých. Ujeli jsme cca 50km a dvoukolejka zmizela, před námi byla jen cestička vyšlapaná od dobytka a oslů. Na GPS byla poznámka Robbie's pass (pass je pojmenování přejezdu přes hory). Pár hlubokých a úzkých koryt vyschlých potoků a říček není taková tragédie, proč bychom nepokračovali dál, i když, měli jsme štěstí, že máme krátký model, pro dlouhý model Patrola by projetí bylo dost složité. Ovšem po 3-4km se vše změnilo. GPS ukazovala cestu dolu, právě korytem řeky mezi kopci.
Přes obrovské kameny jsme se převalili dolu do koryta, z křoví se vyloupl mladý domorodec na oslu a z jeho pohledu bylo znát velké překvapení. Zřejmě nemohl pochopit, co tu s tou plechovou krabicí chceme dělat. Po chvíli nám došlo proč! Okolo nás kopce a roští a pod kolama a nohama jen balvany a kamení. Pomalu jsme se posunovali kupředu, domorodec nás následoval a dobře se bavil. Zjistit od něj, jak cesta vypadá bylo nemožné, neboť neuměl ani anglicky a ani psát. Bylo pozdě, zaparkovali jsme a šli kus cesty okouknout, co jsme viděli nás trochu opařilo. Rozloučili jsme se s mladíkem, povečeřeli a skočili do stanu nabrat sílu na následující náročný den.

Pondělí 21. června - neděle 27. června 2010

V noci se zvedl silný vítr, lomcovalo to se stanem i autem. Dožili jsme rána, posilnili se v malém závětří a začali tvrdá. Děsná kamenitá cesta necesta byla noční můrou. Odklízeli jsme spousty kamenů na průjezd, okolo velkých neodkliditelných stavěli přejezdy a objezdy, sunuli se úzkými průjezdy. Projet 1,5km touhle atraktivní cestou trvalo 4 hodiny, ale nevzdávali jsme to, když už jsme se dostali až sem, auta nám upřímně bylo líto. Zastavila nás hromada obrovských balvanů. Radši jsme šli další cestu prohlédnout. Prošli jsme cca 1,5km, cesta se zúžila, kameny zvětšily a nakonec přišlo na řadu 40% stoupání na drolivém podkladu a drobném kamení.
Slunce pražilo a my toho měli dost, zvažovali jsme všechna pro a proti a usoudili, že to nestojí za tu tvrdou práci a nejistotu co přijde následně. Auto si určitě takový masakr nezaslouží. Otočili jsme se a stejnou cestou, připravenou již z příjezdu, jsme se vrátili směr Sesfontein. Škoda, k cíli nám chybělo jen pár kilometrů, ale cesta byla opravdu nezvladatelná. Nebyl náhodou tenhle přejezd pojmenován po Mugabem? Stejná nepřemožitelná hrůza. V Namibii je pověstný jako nejnáročnější a nejhorší Van Zyll's pass na severu, my ale klidně můžeme Van Zylla posunout až na druhé místo. Prvenství si svou nepřemožitelností jasně získává Robbie's pass!!
Pod jedním kamenem jsme potkali škorpióna, vzali jsme si ho jako společníka do auta a pojmenovali jsme ho Robert M. Co je ovšem nepochopitelné, jak mohli tuto cestu necestu označit stejně, stejnou číslicí jako hlavní cestu třeba do osady Purros. Touhle tragédií možná ani nikdo nikdy nejel, nebo aspoň neprojel až dokonce! V GPSce máme mapy Tracks 4 Africa a moc by nás zajímalo, jakým způsobem ty mapy dělají!? Vloni jsme měli několik let starou verzi a byla téměř bezchybná, ovšem tato, nejnovější je plná nedostatků a chyb! To bude jasná reklamace!!!

Díky této zajížďce jsme projeli naftu, která by normálně vystačila až do Opuwa. V Sesfontein na jediné čerpací stanici již několik dní neměli naftu. Pro nás nastal problém, první čerpačka na sever byla 145km, na jih 110km, na západ a východ nic. My ale měli naftu jen maximálně na 100km, nedalo se dělat nic jiného než čekat na dodávku. Našli jsme pěkné místo na kempování v závětří mězi stromy a kopci a zůstali tam celý den, ve středu jsme ale usoudili, že čekat nemůžeme, neboť není jisté, kdy palivo přivezou. Sjeli jsme zpět do osady k benzince, nabrali jsme vodu a mezi tím přijela skupinka Jihoafričanů, kteří přijeli trasu ze severu přes Van Zyll's pass, pláň Marienfluss a Purros, která je nejen i pro 4x4 náročná, ale nádherná a plná divoké zvěře včetně domorodých divokých vesnic kmene OvaHimba, OvaTjimba a Ovahaka-ono. Zbyla jim nějaká nafta, tak nám ji prodali a my po ochlazujícím pivku mohli zdárně pokračovat na sever do Opuwa.
Mezizastávka byla pro nocleh v polovině cesty, našli jsme drobné úlomky zeleného polodrahokamu, který se nachází právě jen v této oblasti (správný název zjistíme a doplníme). Do Opuwa jsme dorazili okolo oběda a hned první naše kroky vedly na trh na grilované kozí maso s Vet koek (kobliha). Porozhlédli jsme se po městečku, koupili nějaké drobnosti a sledovali místní domorodce. Herero, Ovahaka-ona, OvaZemba nebo Owamba domorodce běloši moc nezajímali, ovšem Himba nezapřeli původ svého jména. Nejen, že nepřetržitě hypnotizují, ale spousty jich jde rovnou k věci " 1,5 nebo 10 dolarů " "10 dolarů za fotku" "kup mi pivo" atd. Himba totiž znamená "Žebrák". Toto jméno dostali v době, kdy velké sucho rozdělilo kmen Herero na dvě části, Herero se posunuli více do vnitrozemí, kde si je vzali do rukou němečtí misionáři, jež jim změnili víru i oblečení. Druhá část, dnešní Himba, utekla do Angoly, kde žebrala o jídlo a půdu. Z původního OvaTjimba (což znamená "Divoké prase", neboť svou obživu hledali v hlíně, mezi kořínky) byli přejmenováni na OvaHimba "Žebráci". Ova - znamená větší množství osob.
Přilepil se na nás Moses, prý Himba s německým dědečkem. Nabídl se, že nám představí Himba a Herero vesnici. Dohodli jsme se na pravidlech a co máme do vesnice koupit a vyjeli. Nasliboval spousty zajímavostí a tradičních akcí. Vesnice uprostřed pláně, stavěná do polokruhu, uprostřed tzv. kraal, ( kruhová obora s hustým plotem, kde na noc zavírají dobytek. Ženy a děti nás vítají "Kora! Peri Naua", ukázaly nám rozestavění chatrčí, jak se připravuje kukuřičná mouka (nejprve se na velkém plochém kameni zrna rozdrtí a pak se na dalším kameni spolu s menším kamenem drť tře do jemna), z které vaří 2x denně hustou kaši. Děti se samozřejmě předváděli a k tomu nám i zatancovali tradiční tanec - Ondjongo, který tančí pro všechny příležitosti. Večer si každá žena před svoou chatrčí rozdělala oheň a vařila kukuřičnou kaši. Chtěli jsme spát jako vždy ve stanu, ale ženy nás uvedli do jedné chatrče, že můžeme spát tam. Proč to nezkusit, jak spí domorodci. Na kravskou kůži jsme si dali deku a další připravili na přikrytí. I my jsme si rozdělali oheň a uvařili čaj a polévku. "Huenda" (Dobrou noc).
Noc na kožešině byla tvrdá, ale zkušenost zajímavá. Chatrč uvnitř kupodivu voněla popelem, kouřem, máslem a mlékem, venku bučel a mečel dobytek, všude bylo ticho. Ráno bylo studené a voňavé. Ranní hygiena nemožná, ve vesnici nenajdete ani záchod ani moc vody. Na toaletu se prý chodí všude okolo, hned ráno jsme viděli jak se to dělá - jedno dítko z vedlejší chatrče usedlo provést svou potřebu přímo za chatrč. Hygiena Himbů je pro nás Evropany nepochopitelná, Himba ženy se vůbec nemyjí, jen se každé ráno znovu a znovu potírají směsí hlíny a másla a občas se saunují pod kravskou kůží. O zubech a nechtech není třeba mluvit. Vždycky je všude ucítíte ;o)
Obě přítomné ženy se natřeli směsí hlíny, ukázali nám i svatební oděv a šly dojit krávy. Udělali jsme si ještě pár fotek okolí a šli balit. Jaké překvapení? Auto opět nestartovalo! Co s tím v odlehlé vesnici, už jsme přemýšleli jak zapřáhneme právě podojené krávy, ale nakonec jsme zapojili vesničany, aby nás roztlačili. Aspoň mají o čem luvit večer u ohně ;o)

Lháře Mosese jsme hodili do města. Pokud někdo navštíví Opuwo, určitě stojí za to podívat se do vesnice Himbů, nejlepší je vzít si místního průvodce, nestojí to moc a můžete zůstat déle. V agentuře, nebo hotelu to stojí desetinásobek, čas je omezen na 1-3 hodiny a návštěva vypadá jako návštěva ZOO. S místními je ale třeba si předem ujasnit pravidla a očekávání. Černoši vždycky chtějí víc a pak ještě víc a za nic. Na Mosese pozor, naslibuje hory doly, velké seremonie a akce a pak ani není schopen nic o tradici kmene říct. Taky se vyvarujte vyptávání ve vesnicích či městečkách, spousty domorodců "odpovídání", třeba na směr cesty či kdy a kde e trh, berou jako svou výdělečnou činnost a tak si za to účtují poplatky, od turistů! ;o)))
Ve městě jsme museli vyřešit problém s baterií, dali jsme pro jistotu obě nabít do servisu Kunene Fitment centre, použili jsme i jejich elektriku k nabití baterií a telefonu a provozu lednice. Vzali jsme foťák a šli na místní trh, mezi obchůdky a posnídat grilované kozí maso. Na trhu se prodávali nejen použité oblečení a obuv, ale i trocha zeleniny, bylinky na parfém, červěná hlína "okr", grilovaná a vařená masa, sušené housenky Caterpillar a spousta domácího alkoholu. Jedním z nich bylo pivo vyráběné z kukuřice či čiroku zvané Ndambula nebo Tombo, potom také tvrdý alkohol zvaný Okandjembo, na jehož výrobu se používá i cukrová třtina. Tahle část trhu byla nejnavštěvovanější. Herero, Himba, OvaZemba i ostatní ženy i muži již okolo poledního byli značně posíleni alkoholem. Himba ženy dokonce za piva nabízeli i jejich ošacení.
Stejně plno a veselo bylo i v místních hospodách. Dali jsme si jedno pivo i my, hospoda byla vedle z naší návštěvy.
V Opuwo jsme zůstali až do neděle. Jak málo stačí k tomu, aby vás celé městečko znalo a již zdálky vás zdravilo. Na věčné otázky na peníze jsme už jen odpovídali "Pro dnešek je limit vyčerpán, přijď zítra ráno...".
V neděli před odjezdem z města nás oslovil náčelník Kavari z osady Kaoko Otavi, dal nám své telefonní číslo, až prý příště přijedeme, tak nám poví o historii a kultuře oblasti Kaokoveld.
Odjeli jsme směr Kaoko Otavi a Sesfontein. Kaoko Otavi se nám nelíbilo hned od začátku a to proto, že podél cesty od samého kraje stáli děti každého věku s nataženou rukou a žebrali peníze, pero a sladkosti. JAK HROZNÉ JSOU NÁSLEDKY HLOUPÝCH TURISTŮ, KTEŘÍ Z OTEVŘENÉHO OKNA PRONAJATÝCH OFFROADŮ ČI ZÁJEZĎÁKŮ DÁVAJÍ MÍSTNÍM SLADKOSTI, PENÍZE A JINÉ VĚCI! Určitě nikdo nikoho nezachrání tím, že mu jen tak za nic dá cokoliv, učí je jen natahovat ruce, a nejen to. 5 bonbónů pro 15 dětí vyvolá mezi nimi jen násilí a nenávist! Pro ty kdo rádi cestují do zaostalých oblastí a právě čtou tyto řádky "Prosím, nerozdávejte za nic jen tak z oken svých aut sladkosti a peníze, kazíte tím nejen charakter místních, ale značně znepříjemňujete cestování ostatním, kteří na místo přijedou po vás!! Místní si musí zvyknout na to že BÍLÁ KŮŽE NEZNAMENÁ CHODÍCÍ BANKOMAT!! Děkujeme.
Z Kaoko Otavi jsme přímou cestou jeli zpět do Sesfontein. Kde jsme také zjistili, že náš batoh zůstal v prádelně ve Swakopmund. Naštěstí do Swakopmund zrovna jel Brian (piano muž, kterého jsme poznali v backpackeru ve Windhoek, poprosili jsme ho, jestli by nám ho nepřivezl do Windhoek, až tam zase pojede.

Pondělí 28. června - neděle 4. července 2010

Ráno jsme si nejprve udělali okružní jízdu směr Purros, pláň Giribes a pak koryty řek Hoanib a Ganamub zpět po Purros cestě do Sesfontein. Nejprve kamenitá cesta přešla do treku místy i hlubokým pískem, mezi skalami, kopci a zlatavými pláněmi na kterých bylo možno vidět několik druhů divoké zvěře - žirafa, Přímorožec, Antilopa skákvá, stopy slonů a spousty ptactva. Okruh nás svedl zpět do Sesfontein. Ještě to samé odpoledne jsme pokračovali do Palmwag. Silnice, u nás by to byla štěrkovka, ale Namibie a nejen ta má spousty silnic v takovém stavu, byla o něco lepší než ta z Opuwa do Sesfontein. Okolní krajina je nádherná, kontrast nečervenalých kopců a zlatavé až bílé trávy doplňuje divočina ve formě zeber, antilop, žiraf, občas i slonů, šakalů i lvů. Potkali jsme je i na cestě. Nejen proto, že v Namibii nebylo všechno zvěrstvo vyvražděno africkými pytláky či snědeno domorodci, ale také proto, že okolo osady Palmwag je neoplocená rezervace, volný pohyb zvěře kam se jim zachce, kde nejsou utiskováni domorodci a jejich dobytkem.
Už bylo pozdě, sjeli jsme ze silnice a rychle rozdělali oheň, mezitím se kolem prošlo pár šakalů a někde v dáli halekala hyena. Jen co jsme ulehli do stanu, ozvalo se z druhé strany silnice řev asi 4 lvů, ze vzdálenosti (typujeme) asi 1 km. Celkem rušnou noc, kdy z jedné strany vyli šakali, z druhé strany svolávali svou smečku lvi, v pozadí se proslýchalo volání opuštěné hyeny, do toho všeho si pěkně hluboce prozpěvoval černý pták Hornbill a cvrkaly cikády, jsme ve zdraví přežili.
Palmwag concession (rezervace) vypadala zajímavě, otevřeno od 7-19h a brána byla kousek, rozhodli jsme se jí navštívit. Vstup byl v pohodě 5,-USD na osobu, ovšem šokovali nás poplatkem za auto, to bylo celých 15,-USD. Prý na podporu cest a domorodců (kteří se nadále budou válet pod stromem a čekat až co přivezou běloši. A cesty? Velké i malé kameny, objezdy atd, maximální rychlost nanejvýš 30km/h. Ach jo! NWR - v angličtině znamená Namibian Wildlife Resort, ovšem správně, trefně a všemi běžně užívané, zkratka NWR znamená Namibian Wildlife Rip off (Namibijská přírodní zlodějina). Nakonec jsme do rezervace vjeli, lákalo nás i to, že není tak navštěvovaná jako vyhlášené parky, tak nebude kolem jednoho lva 10 aut. Je menší a vhodná jen pro offroady. Projeli jsme se po kamenitých a lehce travnatých pláních, přejeli koryta řek Uniab, Aub a kolem koryta řeky Barab. Pozorovali jsme horské zebry, Přímorožce, Kudu, Antilopy skákavé, Šakaly čabrakové atd. Skoro za tmy jsme vyjeli ven.
Po projížďce jsme přes Palmwag a Kamandjab jeli na jeden zátah k jižní bráně národního parku Etosha - Okaukuejo. Díky tomu, že Namibie není přelidněná, je možno kempovat na spousta místech, třeba na jedné z vedlejších cest, tedy u jedné z vedlejších cest. Nocovali jsme na okraji jedné z nich, jen asi 40km od brány parku. Etosha nemá rozmanitou krajinu, obrovskou pánev obklopují holé travnaté pláně i nízkokřovina. Má ale spoustu napajedel, která v zimním období sucha, kdy denní teplota vyskočí vysoko a slunce praží, nejlépe v srpnu a září zvěří přímo praskají ve švech. Veškěrá zvířena se soustřeďuje okolo napajedel, to umožňuje opravdu skvělé zážitky a podívanou, je třeba už jen trochu trpělivosti a lva, geparda či leoparda na lovu je možné zachytit v té nejúžasnější chvíli. Některá napajedla jsou oblíbená převážně jedním druhe zvěřě, sloni mají své napajedlo, zebry také.

Brzy ráno jsme vjeli do parku, hned za bránou vás oslní první divočina. Špinavá, osada plná lidí, smetí a ne moc příjemného vzduchu. Co to je a proč jsou tady v parku nevíme, ale zeptáme se! V Okaukuejo jsme opět potkali Italku Giulianu (již potřetí), vyjeli jsme na západ parku. U obrovského napajedla Okondeka na hranici pánve Etosha jsme u jedné louže zahlédli hlavu lvice, okolo ovšem bylo více tmavých fleků, určitě to ale nebude antilopa popíjející společně se lvem. Ne, byla to obrovská smečka 18 lvů (3 samci, 9 samic a 6 lvíčat). Povalovali se tam, muchlovali a hráli. Po 2 hodinách odkráčeli se válet o sto metrů dál. Z povzdálí je sledovala stáda antilop, pštrosů a pakoňů, tiše čekali až se budou moci také napít. Celý den jsme strávili v oblasti Okaukuejo, před odjezdem jsme ještě zkontrolovali smečku u napajedla Okondeka a večer jsme z parku vyjeli ven. Na bráně se Andrea ptá vrátné, co je to za vesnici - township tady v parku? Vrátná odpověděla "...hm... to jsou Křováci..." a na otázku, jestli v parku pracují, když mají osadu v parku, odpověděla "... jeden nebo dva...". Hmmm... To by bylo dobré, kdyby jsme také v Evropě dostali od zaměstnavatele bydlení přímo u podniku a mohli přivézt celou rodinu ;o)))
Do parku jsme se vrátili ještě následující den, včerejší smečka u napajedla Okondeka nebyla, byl tam klid. Vydali jsme se na východ směr napajedlo Salvadore. Těsně před Salvadora, ve vyschlé prohlubni pospávala smečka 9 lvů, spokojeně se váleli ani nezvedli hlavu. Čekali jsme několik hodin zda-li se něco bude dít, ale žádná akce neproběhla. Museli jsme opustit park do 17:35hod. Nocovali kousek od brány a další den přejeli cca 400km dolů do hlavního města Windhoek s malou zastávkou v černošském městě Okahandja, kde jsme si koupili zásoby sušeného masa Biltong. Přenocovali jsme na našem obvyklém místě s pěkným výhledem na hlavní město.

V sobotu jsme ve Windhoek navštívili náš oblíbený prodej, dali si oběd - německý bratwurst a pivo a jeli do Chameleon backpacker. Bylo celkem plno omladinou, zaparkovali jsme na miniaturním parkovišti hned vedle obytné Toyoty francouzského staršího páru Bernadette a Michel s jejich štěnětem-nalezencem Papaie, kterou našli při jejich cestě z Francie po západním pobřeží do Namibie. Pokračují do Jižní Ameriky. Když už jsme byli v kempu, tak jsme toho chtěli využít a uklidit auto od centrimetrových nánosů jemného prachu jež jsme nasbírali po cestě v Namibii a vyměnili oleje v převodovce a diferenciálu. Úklidové práce na 2 dny i s vysavačem. Mezitím se zastavil i Brian, zlatý to člověk, přinesl nám batoh i se všemi koupacími oděvy, který jsme zapoměli v prádelné ve Swakopmund, jen škoda, že se nechtěl zdržet na pivko a na braai.
Bernadette a Michel jsou děsně fajn lidi, takže jsme se s nima vždy na půl dne zapovídali.
Využili jsme vybavení kuchyně a v troubě jsme si zapekli kuřecí maso na houbách s bramborem.

Pondělí 5. července - pátek 9. července 2010

Shodou všech okolností, kromě nefungující baterie (nechce se jí startovat) také vypověděl službu pár měsíců starý notebook. Do p.....! Všechny fotky a doplněné webovky jsou v háji! Prostě se mu celou neděli a pondělí ráno nechtělo komunikovat.
Ke všemu neštěstí jsme ale měli štěstí, Michel s počítačema umí, tak po náročné dřině a několikahodinách zkoumání ho zprovoznili aspoň provizorně, rychle jsme vše uložili na hard disc. A na netu aktualizovali webovky a album. Nakonec se notebook sám od sebe umoudřil a začal pracovat.
V neděli odpoledne přijelo překvapení - Giuliana opět se svou Toyotou, již po čtvrté. Máme na ní štěstí, shodou okolností Giulianu zná i Bernadette a Michel již z Maroka.
Jeden večer jsme si společně s Giulianou, Bernadette a Michelem udělali grilované maso tzv. braai se zapečenými brambory, zeleninovými saláty a chlazeným namibijským pivem Black Label.
Ráno nastal problém, baterie opět nebyla schopná nastartovat auto. Do města jsme jeli pro nějaké povolení a do servisu zkontrolovat baterii. Výsledek neuspokojivý, prý to vypadá na novou baterii.
Vrátili jsme se zpět a náladu si vylepšili opět společnou internacionální večeří, tentokrát spaghetti bolognese s whisky aperitivem. Odpoledne přijeli Švýcaři Sabrina a její přítel s obytně upraveným WV Bully, přijeli po východním pobřeží. kuchyně se mezinárodně zaplnila. Byl tu mlaďas z Ghany se svou asijskou partnerkou, Belgičan Berth, spousty Američanů a Němců jež přicestovali dobrovolně zdarma pracovat kde se dá, několik Britů, holandský a francouský pár individuálních turistů a mladý pár z Izraele, kteří přicestovali stopem již z Etiopie atd, taky několik psů jež dělalo společnost místnímu chundeláčovi Blackymu.
Pobyt v Chameleonu jsme si prodloužili až do čtvrtka, neboť důležité bylo vyřešit problém s bateriemi a elektrikou. Majitelce Chameleonu jsme sdělili naše stížnosti především na personál, k čemuž se připojili i jiní kempaři, rozloučili se s našimi milými sousedy ze slunné Francie, Itálie a Švýcarska, již po několikáté potřásli rukou s Brianem a jeli řešit elektriku s tím, že ještě týž den vyrazíme do Botswany. Nejprve jsme dokoupili potřebné zásoby jídla, Botswana je totiž podstatně dražší, v Fruit and Veg city jsme narazili na Bernadette a Michela. Máme to ale štěstí. Na doporučení jsme jeli ještě do jednoho servisu zkontrolovat baterii a elektriku. Elektrikáři a doporučení bateriáři ze Super Tyres na North Industrial zone (doporučujeme v případě potřeby, jsou to skvělý a nápomocní chlapíci!) přezkoušeli obě baterie, servisní baterie byla vybitá a startovací v naprostém pořádku (kdybychom dali na ty hlupáky v Bosh diesel servisu, tak už jsme měli další výdaje, a to zbytečné). Druhou baterii jsme tam nechali a vrátili se do backpackeru. Giuliana byla pryč, Bernardette a Michel byli rádi. Ostatní byli překvapeni, že jsme z té Botswany tak brzy zpět.
Dneska už ale opravdu pojedem. Po velké snídani jsme připravili trestní oznámení pro Keňskou ambasádu, odeslali dokumenty k naší dopravní nehodě v Johannesburgu a jeli vyzvednout baterii. Baterie je plně dobitá, přezkoušeli celé zapojení a zjistili, že alternátor je na sklonku svého života. Jeden máme v zásobě, chtěli jsme ho vyměnit, jenže průměr kardanky, která pohání olejové čerpadlo byla větší než jsme potřebovali. (Zapoměli jsme, že ten kousek železa, co byl u náhradního alternátoru, bylo právě to čerpadlo, což jsme zjistili pozdě, takže jsme toto nevyměnili). Povyměňovali jsme aspoň co jsme mohli a narazili na uhlíky, kde jeden ze dvou byl, vlastně nebyl, koupili jsme tedy aspoň nové uhlíky za asi 17 euro. A ještě ten den vyrazili směr hraniční přechod Buitepos. Za tmy jsme dojeli za Gobabis a přenocovali vedle plotu u cesty. Ráno jeli dokoupit zásoby do Gobabis a pokračovali na hranice. 20km před hranicema jsme narazili na ceduli Zelda farm, kde mají 3 gepardy. Kempink v příjemném farmářském protředí plném slepic, koz, kachen, ptactva a zeleně, plácek mezi stromy se stolkem a židlemi, včetně elektriky, světlem a s bazénem nabízejí za 50 NAD a k tomu ještě spestření, večer je možné sledovat třeba i krmení gepardů a leoparda. K tomu všemu jsme objevili Porcupine Petra, Genet, Emu, velkého zeleného papouška, Elanda, Kudu a spousty jiné zvěře. (Při cestě do nebo z Botswany se tady klidně můžete zastavit a pozorovat nejen tyhle krásné kočky pěkně z blízka).
Po poklidné snídani jsme pokračovali na hranice Buitepos. Hraniční transakce proběhli rychle, včetně kontroly a orazítkování vyvezených věcí. Okolo oběda opouštíme Namibii.

FOTOALBUM - Namibie