Deník cesty divokou Afrikou

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

27. dubna - 2. května 2010

V odpoledních hodinách jsme přistáli v Johannesburgu. Na letišti nás čekalo překvapení, Norma a Bill, i když chudák nemohl moc chodit kvůli bolestem v zádech, nás přijeli vyzvednout.
Měli jsme toho za ty dva dny cestování dost, příště si radši vezmeme přímou linku. Druhý den přijeli i Lyn a Colin, Zimbabwané, kteří byli na dovolené v Durbanu a zrovna byli na cestě zpět do Harare. Po dlouhé době pravý jihoafrický braai, vlastně zimbabwský, neb účastníci byli původem ze Zimbabwe.

V pátek ráno nás hodili do Johannesburgu na autbusové nádraží a my se spoustou černochů jsme se drkocali do Polokwane. Jihaofrické autobusy nezklamali a alespoň jednou jsme museli přesedat. Závada na motoru. Odpoledne, po 7 hodinách jízdy, jsme byli na místě a hurá pro auto. Colin nás vyzvedl a dopravil k Neelsovi a Altě, kteří byli tak hodní a autíčko nám po celou dobu střežili. Po 8 měsících nicnedělání jsme byli zvědavý, jak se mu bude chtít startovat. A zrovna nastartovat se mu moc nechtělo. Po dlouhých pokusech jsme ho roztáhli a za chvilinku běžel jako hodinky. Za tmy nejezdíme, tak jsme přenocovali v Polokwane v kempu v jedné rezervaci.
V sobotu ráno jsme se zastavili pozdravit Lizelle a Jannieho, které jsme poznali vloni v kempu v národním parku Kgalagadi Transfrontier. Mají malý ráj hned vedle nějaké soukromé rezervace, Lizelle kromě dvou synů má také jedno Bushbaby a spousty jiných domácích zvířat. Takovou malou farmičku vedle města. Jannie bohužel doma nebyl, byl někde zajíždět nové syncro na offroad tůře. Popovídali jsme si, probrali jaký byl návrat domů po tak dlouhé a záživné cestě a kam vyrážíme nyní. Káva se trochu protáhla, ale i tak jsme vyrazili na severovýchod. Měli jsme v plánu ještě dnes v sobotu vstoupit do Krugerova Národního parku horní severní bránou. Z Polokwane jsme projížděli mezi vesničkami a městečky oblasti Limpopo a již za tmy jsme se dostali k cíli. K bráně Punda Maria. Bylo už zavřeno a dovnitř nás nepustili. Byla to silnice slepá, okolo jen buš, inu rozbalili jsme stan přímo před bránou na asfaltce. Vrátný nás varoval jen před hady, kteří v noci rádi padají ze stromu, pod kterým jsme stáli. Jenže nebylo kam jinam popojet, tak jsme to riskli. Alespoň jsme ráno byli hnedle první.

Jenže nám to moc k ničemu nebylo. I tady je sever odlišný od jižnější části. Není tu taková šance spatřit něco zajímavého jako na jihu. Nevím, jestli to je díky pytlákům, že tu nic na návštěvníky nezbylo, nebo se tu zvěři moc nelíbí a nebo je tu také ta varianta, že zvěř není možné tak lehce spatřit, protože je krajina více prorostlá. Budeme si myslet, že poslední varianta je ta správná, abychom nebyli zdrcení. Pomalu jsme sjížděli na jih parku. Letošní léto bylo mnohem vlhčí, spadlo dost srážek a je to znát na přírodě. Vše je stále krásně zelené a vody je všude dost. Zvěř nemusí táhnout až ke vzdáleným napajedlům. Kromě krásného ptactva a klasiky v podobě Impala a pár slonů se nám nepodařilo zahlédnout více. Přenocovali jsme v přelidněném kempu Satara. Noc ale, na to, že jsme byli ve středu parku, přímo v centru dění, byla nezvykle klidná. Nezaslechli jsme ani šakaly či hyeny.

Pondělí 3. května - 9. května 2010

Andrea Reného, jako obvykle, vykopala ze stanu okolo páté, na ranní safari. "Golden hours", tak nazývají milovníci safari dobu od 6 do 8h ráno a od 16 do 18h večer. V této době jsou predátoři ještě nebo už zase aktivní a je možné se přichomýtnout k nějaké nezapomenutelné akci. Když už tak mluvíme o nezapomenutelné akci, tak zrovna o líných lvech se to říct nedá. Většinu času se proválí někde na pahorku, u napajedla nebo ve stínu stromů. Chytit je v akci je zapotřebí i trochu štěstí. Nicméně tady už to bylo lepší než na severu, zahlédli jsme nějaké stádo pakoňů, zeber, občas žirafu, nakonec jsme dál od silnice zahlédli, jak jinak než spícího lva a lvici a jednu dost unavenou lvici převalující se zase hned vedle silnice. Je to ale moooc komerční národní park, vypadá to takové sterilní a když někde nějaký zajímavý objekt odpočívá nebo se pohybuje, stojí kolem desítky aut. Má to tu východu, že člověku skoro nic neunikne, ale ... je to vůbec ohleduplné vůči zvířatům. Východní bránou jsme ještě ten den vyjeli z parku ven. Odtud rovnou do Benoni. Po cestě se nám podařilo získat slepici perličku "Guineafowl", oškubali ji a uschovali v lednici. Jinak nám se krajina v této oblasti moc nelíbí.

V Sabie nás přepadla tma a hustota osídlení nás donutila přenocovat v kempu přímo v Sabie. Velice pěkný, čistý a dobře vybavený kemp "Sabie River Kemp" leží přímo na řece, kromě místa na kempování má i vybavené kuchyňky, bazén, čisťounké sprchy a toalety, nebo je k mání i vybavený stan či chatky. Společnost vám můžou dělat hravá koťata. Cena je sice malinko vyšší, ale klid, čistota a vybavení tomu plně odpovídá. Vřele doporučujeme. V noci pršelo, rozbalili jsme tedy normální stan na zemi, neboť ten na autě je jen pro slunečné noci ;o). Majitel byl překvapený, proč nespíme na autě, tak jsme mu vysvětlili situaci. Docela jsme ho pobavili... se stanem na slunečné období. Ale jako spousty Jihoafričanů nezapře svůj původ, ráno přišel s nádobou ve které měl impregnační směs na stany. Ukázal jak to funguje a množství potřebné na natření stanu nám věnoval. Za což mu velice děkujeme, nejen, že nás potěšil, ale i nás zbavil probdělých nocí ve stanovém bazénu.

V úterý odpoledne jsme se dostali do Benoni k Normě a Billovi. Ve středu ráno začala mise zvaná "víza". Jako obvykle, René téměř žádné nepotřebuje a Andrea si o namibijské i botswanské musí žádat dopředu. Namibie je v pohodě, jako obvykle milý černý úředník je připravil na druhý den. Ovšem Botswana je honba za pokladem. Navymýšlejí si spousty věcí, tou hlavní je rezervace ubytování v Botswaně po celou dobu pobytu (jak člověk může vědět, kde se mu bude líbit?). Hlavně, že když Botswaniec přijede do Evropy, víza nepotřebuje a díky tomu, že neexistují hraniční kontroly, v klidu může navštívit i Česko. My ale, aby se nám nezkrátili žíly, musíme prokazovat pomalu i osobní velikost prádla. Tak je vidět, jak naše pány ministry zajímá spolupráce a jak se zajímá o blaho svých občanů, za naše peníze. ;o) Nejhorší je, že pokud chcete cokoliv rezervovat, černouškům trvá hodně dlouho, než vám odpoví.

V pátek vzal René auto do parády. Po loňském výletě zadek auta víc než trochu klesl. Péra, i když byli označné jako Heavy duty do náročného terénu, tak moc nevydrželi. Tak nevím co nám pan Dajbych z Plzeňské Toyoty prodal! V Africe si poradí se vším a mají spousty zajímavých úprav a vybavení. Listová péra jsme dali k úpravě k Dionovi - "East rand springworks" v Benoni (pokud potřebujete, písneme vám kontakt), upravili i předek a do zadu přidali jeden list. René opečovával svou lásku, vyměnil všechny tekutiny, které byli potřeba, vyčistil vše včetně chladiče a za o 7cm zvýšenou kastli byl šťastný. (aspoň se dá víc nakupovat ;o)) ). O víkendu jsme vše v autě přebrali, uklidili, naložili, natřeli stan a nakonec jsme dostali i odpovědi na naše rezervace kempů v Botswaně. Nedělní večer jsme s Normou a Billem jeli trávit za další vysokou bránu s elektrickým plotem. Lindsay a Tim připravili výborný braai s klasickým boerewurstem ( farmářská klobása) a jihoafrickým vínem. Elektrické ploty v Africe... to je běžná rutina a zde v Johannesburgu o to spíš. Je to jako ve vězení, zavřená okénka auta, zamčené dveře, vysoké elektrické ploty s ostnatými dráty, mříže na oknech i dveřích. Noci probdělé s pistolí pod polštářem. Je to vůbec plnohodnotný život? Je to vůbec fér, aby ve 21 století platil životem za to, že má bílou kůži?

Pondělí 10. května - neděle 16. května 2010

V pondělí ráno jsme vyzvedli víza do Namibie a zajeli zažádat o víza do Botswany, všechno jsme měli pohromadě, žádost přijali a tak jsme konečně mohli vyrazit směr Swazijska. Jeli jsme napříč provincií Mpumalanga. Vesnice a města střídají průmyslové zóny a silnice lemují obrovské lány cukrové třtiny nebo kukuřice. Těch pár stovek kilometrů ale trvá věčnost. Silnice je samá díra (tzv. Potholes), takže se nedá jet rachleji než 70km/h. V polovině cesty se stav silnice zlepšil a zatímco se klikatila mezi uměle vytvořenými průmyslovými lesy eukalyptů. Naštěstí jsme to zvládli a ještě týž den později odpoledne překročili hranice do Swazijska přes hraniční přechod Oshoek. Absolutně rychlé odbavení, zaplatili jsme 50 Randů silniční daň a byli jsme zase na cestě. Dojeli jsme až do hlavního města Mbabane a zkoušeli najít caravan park, ale ten byl zrušen již před dvěma lety (pak se můžete spoléhat na průvodce Lonely Planet), nakonec jsme mohli přenocovat na klidným plácku v Bombaso's Backpackeru na Pine Valley road.

Ráno rychlá snídaně pečlivě sledovaná ochrankou a jeli jsme do Ezulwini. Nic moc zajímavého zde nenajdete, jen hned u silnice je obrovský trh se suvenýry, prodávají zde obrazy, slaměné výrobky, dřevěné sošky, bonsae, sarongy a spousty dalších lákadel pro turisy. Zastavili jsme se i tady a koupili si malý obrázek. Je pravdou, že člověk dneska ani neví, jestli to co se na trhu nebo v curio shopech prodává je opravdu tradiční umění místních kmenů. Mnohokrát jsme viděli stejné věci na trhu v Keni, to samé potom v Tanzánii a nakonec i v JAR a Swazijsku. Lepší je ukecat nějakou vesničanku nebo vesničana, aby nám prodal to co zrovna používají. A´t je to židle, mísa nebo šťouchadlo. Nablýskané suvenýry jsou bez duše. Pokračovali jsme do Manzini. Tohle město jsme si oblíbili již vloni, je tu velký nepořádek ale také velký trh se zeleninou, ovocem a kořením. Dokonce tu mají na prodej i slepice, nevypadaly špatně, v kleci s tím peřím i docela masitě, ale po loňské zkušenosti z Tanzanie, jsme se zlákat nenechali. Dobře se tu nakupuje a my potřebvali doplnit zásoby zeleniny a ovoce. Avokádo, které tolik milujeme tady stojí 100,-Kč, tedy abychom o upřesnili, kýbl avokáda stojí 100,-Kč. Je jich tam asi 30 možná i víc. Pak také ořechy Macadamia 3kg za 70,-Kč, ty jsou v Evropě sakra drahé. A rajčata, papriky, sladké brambory, pomeranče atd atd. Zadní péra klesla pod náloží vitamínů a my uháněli do Národního parku Mkhaya. Jediné co jsme měli v plánu v Swazilandu podniknout byl nákup na trhu, navštívit národní park Mkhaya a poohlédnout se po nějaké domorodé vesničce, jestli neobjevíme domorodce v tradičním oblečení.
S parkem Mkhaya jsme trochu zaváhali. Zde to nefunguje jako v každém jiném parku, není běžně otevřen, návštěvu je nutné si objednat dopředu. Pak v 10h ráno Vás vyzvedne ranger a doprovodí do parku. Jenže po 10h se nejzajímavější zvířata již poohlížejí kam se ukryly před zákeřným poledním slunce, tak jsme si návštěvu rozmysleli. V přírodní rezervaci Nisali lodge, jsme našli příjemný kemp s velkou restaurací včetně internetu zdarma, pěknými místy pro kempování. Jen je znát, kdože je manager podniku, nějak to postrádá údržbu.

Ráno jsme odbočili z hlavní asfaltové silnice obklopené lány cukrové třtiny na západ a po prašných cestách jsme se coourali přes domorodé vesnice k hraničnímu přechodu Salitje. Dostali jsme se zpátky do pravé Afriky. Kamenitá cesta, typická africká kulatá hliněná stavení se slaměnou střechou, políčka kukuřice, kozy a pěšky pobíhající přívětivý domorodci. Jen to tradiční divoké oblečení jsme jaksi postrádali. Myslím, že pokud by si člověk rád užil tradiční kulturu, nemáme na mysli tu nacvičenou pro turisty, tak se musí jet podívat do Keni, jižní Etiopie, Súdánu a severní Namibie. Tam i třeba v supermarketu v Nairobi potkáte tradičně oblečeného Masaje nebo již na dálku ucítíte Himbačku, kterým se do oblečení vespělé civilizace ještě moc nechce. A dojeli jsme na hranice.

Na hraniční proceduru Swazijsko-JAR si nikdy stěžovat nemůžeme. Bez problémů, bez zdržování, bez pruzení.
Na vedlejší jsme zůstali a přes město Pongola se houpali až k parku Ithala, do kterého jsme chtěli nakouknout. Cestu jsme si opravdu užívali. Krajina od hranic byla podobná té v Keni, taková typicky africká, plno akácií, oranžová půda, krásná savana. Minuli jsme krokodýlí farmu a postupně se dostali do vyšších poloh, kde akácie vyměnily velké travnaté pláně s nízkou dřevinou. Po poledni jsme se dorazili do Ithala game reserve. Jelikož cena jejich kempu byla astronomická, (neměli jsme v plánu kemp koupit nýbrž jen přenocovat ;o), udělali jsme si jen asi 30km safari na okružních pistách. Spatřili jsme pohodové zebry, žirafy, buvoli a antilopy. Ještě to samé odpoledne jsme z rezervace vyjeli a zkratkou pokračovali k nádrži Jozini a přírodní rezervaci Phongholo. Rezervace Phongholo, je menší park, obepíná uměle vytvořenou nádrž Pongolo a nemá žádné predátory. Lidé sem za safari moc nejezdí, návštěvníci jsou spíš rybáři. Na břehu nádrže je příjemný kemp, neoplocený a nádherně dekorovaný typickými akáciemi. Pod jednou jsme se uvelebili a po večeři upadli do komatu. V noci se kolem potulovali zebry, antilopy, pravděpodobně i nějaký šakal a prase bradavičnaté. kdesi v buši ňafali šakali, cvrkali cikády a pělo noční ptactvo.

Ráno jsme dostali ostrý budíček řvoucích ibisů a vyjících šakalů. Aspoň jsme nepromeškali ranní safari. Hned v 6hod jsme vyrazili. Část parku pro veřejnost je malá, ale projížďka příjemná. Nemuseli jsme se vyhýbat žádnému autu, zvířata byla stále plachá, africkou krajinu zdobila vyprahlá zlatavá táva, akácie a kosodřeviny. Všude pobíhali mraky prasat bradavičnatých, impal, pakoňů a vodního ptactva. Tu a tam na uschlém kmeni trčícím z vody seděl orel zvaný Fisheagle. Po snídani, kterou jsme si dali na břehu přehrady pod obrovskou akácií, jsme jeli projet ty cesty, které jsme nenavštívili před snídaní a okolo poledního vyjeli z parku pryč. Predátory jsme žádné nepotkali, ale hned na začátku nás překvapil miliskující se pár prasete bradavičnatého, pak také skupina nosorožců tuponosých, tzv. bílých (White Rhino).

Od parku je to kousek k hraničnímu přechodu se Swazijskem, a odtud na hlavní je taková lákavá zastávka. Po okolí se rozkládá obrovská soukromá rezervace Phongola a u každé brány mají malý obchůdek s vlastními produkty. A ceny ještě nižší než třeba vepřové v supermarketu. Tak například jsme si koupili steak z impaly za 60,-Kč, na grilování maso z prasete bradavičnatého za 45,-Kč a spousty biltongu. O této lahůdce jsme určitě psali i vloni. Biltong je sušené maso kořeněné speciálním kořením, nebo někdy i pikantní, často z hovězího, ale v některých oblastech převážně z masa různých antilop. Je výýýýborné a nedá se jentak přestat se tím cpát. Nakoupili jsme si pár pytlíků s tím, že budeme mít něco na zub na Sodwaně po potápění... ha ha ha. (jistě Vás napadlo, jak to vůbec nakonec dopadlo ;o) ). Jeli jsme směr Hluhluhwe a za Joziny jsme odbočili na východ. Krajina byla pořád taková ta hezká africká, vesnice s kulatými staveními a slaměnou střechou, ale domorodci již nebyli tak usměvavý. Do nosu nás klepla cedule "Border cave". Nikdy jsme o ní neslyšeli a ani nikde nečetli, tak jsme tam odbočili.

Trochu drastická kamenitá cesta nás dovedla na kopec, nebo spíše skálu, ze které byl bezvadný výhled na lány cukrové třtiny ve Swazijsku. Jedna vesnická slečna z kmene Zulu nám otevřela mini muzeum a spolu se dvěma zulskými dívkami nás doprovodila 300m po skalním útesu do jeskyně, kde našli, dle slov psaných v minimuzeu, nejstarší kostru Homo Sapiens, zhruba 100 tisíc let starou. Tělo před pohřbem natřeli okrovou hlínou a vložili do hrobu ozdobeným mušlemi. Kostra byla objevena v roce 1942 s červenými skvrnami a mušlemi v jejím okolí.

Blížili jsme se k mozambickým hranicím až jsme dorazili na Kosi bay. V této oblasti se striktně nedoporučuje pohybovat se někde sami, bez oznámení kam má člověk namířeno a už vůbec né za tmy. Bandité tu mají svůj ráj. Je dost Jihoafričanů, a nejen těch, kteří přišli o své auto a nebo aspoň peníze a vybavení. Na Kosi bay je ale krásný "pralesní" kemp. Nepřtržitě zde pějí ptáci a cikády, je tam klid a hezky to voní. Ráno jsme se chtěli projet po okolí, ale vzhledem k tomu, že jsme byli jen jedno auto, nebylo nám to doporučeno. Cesta je převážně hluboký písek a právě na této pobřežní trase Kosi bay - Sodwana již několik aut bylo přepadeno a odcizeno pohraničními bandity z Mozambiku. Tak tedy zpět na asfaltku a hurá na Sodwanu.

V pátek i v sobotu jsme dali odpočinek, počasí stejně nebylo tak hezké a potřebovali jsme udělat něco na autě. V sobotu se sjeli do kempu účastníci rybářského závodu, tak bylo veselo. Na neděli jsme si domluvili po dlouhé době první dva ponory.
Korálový útes na Sodwaně je jeden z nejkrásnějších. Potápí se z gumového motorového člunu. Kupodivu nebylo moc lidí, na vodě měli jen 5 člunů v jeden den. Vybrali jsme si na 2 míli místo zvané "Caves and overhangs" (jeskyně a převisy) hloubka asi 13m s nádherným barevným světem. Kromě menších ryb jsme viděli želvy a tzv. "Potato bass" ryby cca 1,5m, morény cca 2,5m. Nejsou to klasické jeskyně, korály svým růstem tvoří klenby, převisy a malé jeskyňky. Druhý byl "Stringer" (Provázek) . Podmořský život podobný. Ceny ponorů tady na Sodwaně s potápěčským centrem Coral Divers jsou velmi přijatelné, ponor stojí 150 Rand a kompletní vybavení na den 175 Rand.

Pondělí 17. května - 23. května 2010

Nedělní potápění jsme si protáhli i do pondělka, následně postupně přidávali po dvou ponorech denně až byl čtvrtek a my si připsali 10 ponorů do Log booků. Každý den jsme dopoledne podnikli dva ponory na různých místech 2, 5 a 9 mílích a odpoledne z toho všeho odpočívali, nabírali sílu na další den a zápasili s kočkodany (Vervet monkey) o jídlo. Místní kočkodani jsou děsně oprsklé opice, jen se člověk otočí a už je tam jedna z nich, radostně ukořistí chleba, ananas či zelí a slavnostně to chroustá na větvi přímo nad vámi. Prak ani klacky je neodradí. A což teprve, když se dostanou do některého stanu, to je vidět jen chvějící se stěny a vybíhající opice s balíčky čipsů, housek či bonbónů nebo čokolád.

Sodwana má, jak jsme již psali, nádherný korálový útes a každý den je možné vidět něco jiného, jedno místo vypadá každý den jinak. V úterý se nám podařilo u útesu na 9 mílích vidět pět Grey reef shark (žraloků), rejnoky, morény, želvy a jiné a plavat s delfíny, ve středu byly ponory celkem obyčejné, jen při prvním nás minula ryba zvaná "Remora" u útesu na 5 mílích, která je vždy v přítomnosti kreatury větších rozměrů, mezi něž také patří žralok bílý, tygří nebo zambezi (3 nejagrasivnější žraloci), nevěděli jsme o tom a tudíž se po ničem nerozhlíželi, což bylo asi lepší. Jinak bylo moře velmi klidné, taková neděle v malém městě, ale když jsme se vraceli z druhého ponoru, skipper Jerry nás naložil na člun a uháněl na místo, kde zahlédl Žraloka velrybího (Whaleshark). Je celkem možné žraloka živícího se planktonem na pobřeží v JAR i v Mozambiku vidět, ale není to pravidlo. Někdo se potápí mnoho let a takové štěstí nemá, a takový Ti dovolenkáři s cestovní kanceláří mají víc štěstí než rozumu. Ale tentokrát i nám se poštěstilo. 5metrů dlouhý mladý žralok si poklidně proplouval a my byli jsme kolem něj jako čistící komando (ryby které doprovázejí velké potvory a čistí je). Klidně si tam s námi plaval, občas otevřel tu svou širokou tlamu, aby nabral nějaký ten plankton a zmizel. Popojeli jsme kousek dál a počkali. Voda byla perfektně čistá, viditelnost cca 18m, koukáme a čekáme a najednou se z hlubin proti nám objeví hlava s obrovskou tlamou a nerušeně si plave přímo proti nám, René plaval vedle a snažil se pětimetrovou potvoru nacpat do objektivu malého foťáku. Andrea byla v popředí, žralok připlaval k ní, přibrzdil a pootevřel tlamu a pokračoval pryč do hlubin Indického oceánu. Nepopsatelný zážitek a ten kdo to nezažije, tomu to nadšení a radost neřekne nic. Poslední den jsme si vybrali jeskyně a korálovou zahradu, kam se s námi přišli rozloučit morény a asi 2m Grey reef shark (žralok).

V kempu, kde jsme byli ubytovaný, hned vedle potápěčského centra Coral divers, jsme měli sousedy Jihoafričany s rybářskými loděmi. Celý týden zde byla rybářská soutěž a sousedé, kromě běžných úlovků jako je tuňák, barakuda či jiné chutné ryby, měli štěstí a chytili 250kg Marlina, bohužel než ho dostali na břeh zakouslo se do něj pár žraloků. Za to, že nás každé ráno již mezi 4 - 5h budili duněním motorů, přinesli omluvu, cirka pětikilového tuňáka. Takový kousek zaplnil více než půlku lednice. Ve čtvrtek odpoledne, vyčerpaný z potápění a boje s kočkodany, jsme pro tentokrát nadobro opustili Sodwanu a mířili do Národního parku Hluhluhwe-Imfolozi.

V parku jsme strávili téměř 3 dny. První den jsme projeli od severovýchodní brány ke středu. Tahle část, Hluhluhwe je zelenější a hustší v porostu, tady nám wildlifewatching moc nepřál. Ale i tak nám to courání trvalo celý den. Oběma částmi parku protéká řeka a několik malých přítoků, obě části lží ve téměř na chlp stejné klimatické zóně a přitom jsou obě části tak rozdílné. Navečer opět nastalo dilema, kam složit hlavu. V okolí do vzdálenosti 100-150km není žádný kemp, vše jen drahé lodge. Na jeden nějaký backpackers jsme narazili když jsme se vraceli k horní bráně, ale ten opilec, který vylezl mezi dveře nás odradil. Zapíchli jsme to prostě před bránou parku, rozbalili stan, pomodlili se aby se sem v noci nepřimotali nějací agresivní Zulu výtržníci a šli spát. Ráno jsme se probudili živý, zdraví a se všemi věcmi v i na autě. Do parku vjeli hned jak ho otevřeli a bez zdržování projeli až do jihozápadní části Impfolozi, kde jsme pak strávili celý zbytek dne. O tom, kde budeme nocovat jsme ani nepřemýšleli a přitom jsme věděli, že nastane stejná situace jako den předešlý tak jako v loňském roce. Ani v nejbližším městě Ulundi nebylo pro nás vhodné ubytování. Tma jako v pytly, podél silnice se motají černoši a člověk neví co od nich může čekat. Samotná jízda za tmy je dost nebezpečná... tu na silnici stojí osel, tu zase přechází stádo krav nebo koz a černoši ve tmě vůbec nejsou vidět a spoléhat na obrys v záři světel je dost pozdě ;o( . No, co teď? Ulundi se zdá dost přeplněné, ale po kempu ani památka. Nezbývalo nic jiného, než zajet na policejní stanici a přemluvit místní správce pořádku, aby nás tam nechali přenocovat. Bez jakýchkoliv výhrad a nesmyslných dotazů nás nasměrovali za roh pod košatý strom. Na nějaké vyvařování to nebylo a ještě k tomu všemu jsme zjistili, že jsme parkovali přímo pod okny vazební věznice. Naštěstí měli zabedněná okna, tak ani nepostřehli, ž tam je potencionální kořist. Poslední rána byla zahalená do husé mlhy. Zase jsme di přivstali, abychom stihli otevíračku v Impfolozi. Nabrali jsme plnou nádrž a jeli na bránu.

V parku jsme byli i vloni, na naší první cestě, krajina je nádherná, ale vloni jsme neměli štěstí na zvěř, kromě pár nosorožců. Ovšem letos se nám park otevřel úplně jinak. Kromě slonů, žiraf, antilop, nosorožců, buvolů, zeber jsme měli štěstí na trojici lvic, smečku psů hyenovitých, restujícího geparda, miliskující se pár lvů a smečku 14 lvů (8 lvíčat, 3 lvy a 3 lvice), kteří nám zkřížili cestu hned ráno kousek od brány. Příroda v parku je rozmanitá, od husté buše, přes holé pláně až po vyprahlou savanu. Kroutí se zde i řeky a právě vyschlé říčky a potoky. Je na co se koukat, co pozorovat, sledovat ruch na dvou napajedlech z dřevěného "úkrytu" a na příjemných piknikových místech poobědvat či si popovídat s jinými návštěvníky.

Z parku jsme chtěli odjet hned po obědě, ale jak je u nás zvykem, časově nám nic moc nevychází. Vždycky se někde zapomeneme, nebo nám do cesty vleze změna plánu. V piknikovém areálu René připravil výborný tuňákový steak a už už jsme se chystali k odjezdu, když nás tu přišli vyzpovídat nějací Novozélanďani. Po nich Jihoafričanka Bibi a ta nás přizvala nás ke stolu na kus řeči. Povídání se prodloužilo. A to jsme ještě jeli pozorovat smečku psů hyenovitých, kam nás poslala jedna mladá slečna. Psi hyenovitý je velmi těžké spatřit. Drží se ve smečce a dál od lidí a hluku. Z parku jsme se, i přesto, že bylo dost hodin ploužili safarijským tempem, co kdyby jsme náhodou něco mohli vidět. A opět stejný problém jako včera, jako předevčírem i vloni. Kde přenocovat. Na policejní stanici jet se nám nechtělo, museli jsme tedy improvizovat.

Hned vedle Ulundi je malá reservace Ophathe, podle GPS by měli mít kemp. Zajeli jsme tam, samozřejmě jak jinak než za tmy. Kemp už dlouho neprovozují a za bránou nás nechtěli nechat nocovat. Ranger Jeremiah nás pustil dovnitř, zavedli nás k jednomu domku a my mohli za poslechu klapání parohů antilop při boji v klidu přenocovat. Jeremiah je super Zulu chlapík, děsně ho bavilo si povídat, hned nás zasvětil i do tajů jazyka isiZulu. Jeho dobrá nálada byla ještě podpořena narozením syna. Gratulujeme!!

Pondělí 24. května - neděle 30. května 2010

Ráno jsme se rozloučili s Jeremiahem, Andree věnoval kytky Impundu a Ibhucu, aby si je dala na svojí zahrádku ;o)
Pokračovali jsme přes Osborn do Kran skop a Greytown. Cesta byla prašná, klikatící se přes hory. Kupodivu osídlení nebylo tak masivní jako v jiných místech. Domorodci příjemní a přátelští. Téměř celá oblast od Ulundi je buď lesní porost pro dřevařský průmysl nebo pole cukrové třtiny, občas nějaké pole sisalu nebo ananasu. Krávy, kozy, osli, růžová modrá zelená či hliněná hranatá či kulatá stavení, minibusy a pěší. To vše v kopcovité krajině.
Zjistili jsme, že nejlepší nakupování za nejlepší ceny je v černošských městech. Všichni vás tam opečovávají a nabízejí to nejlepší co mají, protože se jen tak nestává, že by turisté chodili nakupovat na místní trhy. Nakoupili jsme si zásoby v supermarketu a zeleninu s ovocem na trhu, také jsme ochutnali místní specialitku grilovaný špíz PiriPiri (grilované kuřecí žaludky v koření Piri piri). Na grilu se udí i jiné části jako například kuřecí pařáty Piri Piri, ale do toho se nám fakt nechtělo.
Přes vodopády Karkloof jsme zakotvili v kempu malého parku vodní nádrže Midmar. Ještě jsme stihli v jednom řeznictví koupit steaky antilopy Kudu. Za cca 13 stupňové zimy jsme si na roštu připravili chutné Kudu steaky se zeleninou a s lahví horké vody šli spát.
Ráno, v 5 stupňové zimě, jsme do sebe nalili horký čaj a vyrazili kamenitou cestou směr offroadové potěšení zvané Sani pass, kde jsme chtěli vstoupit do Lesotha. Je to malá země, nebyl to striktní plán ji navštívit, ale když nám na ambysádě ambasádě víza nedali, protože na dobu 2 týdnů pobytu v zemi je vstup bezvízový. Tak jsme se rozhodli podívat se i sem. Jinak víza do této malé chudé země stojí asi 50 nebo 60 eur (docela dost na tak malou zemi v porovnání třeba s Namibií). Pokračovali jsme tedy nahoru, dramatickou krajinou, dramatickou cestou. Tentokrát nám počasí přálo, sluníčko svítili, nikde žádný sníh, pěkný výhled nahoru i dolu, potkali jsme jen minibus a jedny turisty.
Když jsme se konečně vyškrábali na samý vrchol ve výšce 2870m, v chatrči zvané pohraniční kancelář, kde v jedné kanceláři visela stažená ovce a v druhé ležela sťatá hlava a nohy právě stažené ovce, za skleněnou vytrínou seděli v dlouhých bundách a čepicích u psacího stolu hoši honosící se titulem celníci. Nikde žádný počítač, nikde žádná kartotéka, nikde žádný telefon, jen velká kniha, propiska a razítko. Renému pas orazítkovali a po Andree chtěli vízum, že prý bez víza není možný vstup.
Řekli jsme jim, že ambasáda víza na dva týdny nedává, nevěřili, zavřeli se s námi do kanceláře a chtěli se na čemsi "domluvit". Úplatky neplatíme a nikde po cestě jsme neplatili, takže ani nyní to neporušíme! Prý Andreu můžou pustit bez razítka a na výjezdu se to nějak udělá. To jsme ovšem nechtěli. Trochu jsme se začali dohadovat, na to přišel jeden arogantní úředník a řekl si o 8 Randů jako silniční daň. Nechtěl nám vrátit pasy dokud nazaplatíme. Andrea mu vysvětlila, že jednak nedostala razítko a druhak do Lesotha ani nevstoupila, tak se žádnou daň platit nebude. Pasy vrátili až byli upozorněni na zprávu jejich úřadu.
Stejnou cestou jako jsme přijeli jsme se vrátili dolu. Lesotho není tak zázračné, že bychom museli uplácet úředníky, abychom se tam dostali.
Druhý den ráno z hlavní směr Jo'burg jsme odbočili do národního parku Dračí hory - centrum a udělali si krátkou procházku k vodopádům. Kolem Dračích hor pak pokračovali na sever ke Zlaté bráně "Golden Gate". Fascinující hornato-skalnatá krajina s rybníčky a nádržemi v údolí. Na piknikovém plácku jsme si udělali k obědu další steak z tuňáka se zeleninkou a doprohlédli si tenhle menší park.
Vyjeli jsme z parku a dorazili do města Reitz, kde nás policie nasměrovala ke Karavanparku. Park spravuje starší manželský pár, běloši, jež právě bojují proti zabavení karavanparku, již od loňského února nedostali výplatu, přežívají, ale své životní práce se nevzdají. Měla by se také založit humanitární sbírka pro bělochy, kteří drastickým způsobem a násilím černochů přicházejí o svůj pracně vybudovaný majetek. Nemají kam jít, nedostanou žádnou podporu a taky musí přežívat. O ty se ovšem nikdo nestará!
Pomohli jsme jim aspoň tím, že jsme se v čistém kempu s elektrikou přenocovali. Pěkný kemp-karavanpark je čistý, útulný, jednotlivé plácky mají elektriku a jsou od sebe oddělené živým plotem. "Reitz Caravanpark" GPS koordinace je S 27°47'43.0" , E 028°25'51.6". Kemp stojí 72,-RAND za plácek pro max. 5 lidí.
V noci byla pěkná zima, naštěstí ne jako vloni, kdy ve stejnou dobu bylo minus 8. Ráno při minus 1°C jsme posnídali a jeli úřadovat do Pretorie a Jo'burgu.
Po příjezdu do Pretoria jsme byli hned potěšeni, Andrea dostala víza do Botswany na 2 měsíce a ještě k tomu multi vstupní. Vidíte, v Africe platí pravidlo "být trpělivý, v klidu a mít čas", pak dostanete co potřebujete. Křičením, nadáváním a arogancí nezískáte nic. Ale jsou i světlé vyjímky, že před nimi každý padá na kolena. ;o))
O víkendu jsme běhali po městě, sháněli potřebné pro auto, zastavili se na velkém trhu. Měl to být, dle poutačů, bleší trh, ale hned po vstupu jsme zjistili, že to byl trh čínský, koupili jsme jen samolepky Medvídka Pú pro naše prťata a prťata Lindsey. Šli jsme se raději podívat na prodej štěňátek. Po cestě jsme objevili i provoněný obchůdek s lahodným čerstvým biltongem (sušené maso hovězí, kuřecí a divočina). Hned jsme si nakoupili zásoby.
Pomalu se blíží FIFA World Cup 2010 a všude je to znát. Nejen, že se vše opravuje, rozšiřují se silnice, upravují se parky, ulice, ale také ceny. Ceny všeho stoupají, ubytování, služeb atd. Na každé křižovatce stojí spousty místních a prodávají, kromě běžných blbostí a ovoce, také vlajky a vlaječky účastnících se týmů. Česká ale chybí, pánové asi stárnou nebo již mají vyděláno, nepovedlo se jim dostat do. I jednotlivá auta jsou ověnčená vlajkami. JAR žije nadcházejícím mistrovstvím. I když Jihoafričné-běloši jsou trochu skeptičtí, prý má vláda velké oči a očekává nemožné.

V neděli jsme společně s Normou, Billem, Ian a Jules poobědvali "braai" s bramborem, saláty a dušenou zeleninou a rozloučili se před naší cestou.
Byla ještě větší zima než obyčejně. Brr!

Pondělí 31. května - neděle 6. června 2010

Jak opadla zácpa, jeli jsme do Krugesdorp podívat se na prodej kožešin a loveckých trofejí (sloní tlapa, vypreparované hlavy antilop, vyčiněné kožešiny, paroží antilop atd.) Pěkné věci, ale také za moc pěkné ceny. Z Gauteng jsme pokračovali přímo směr vodopády Augrabies na severu JAR v oblasti Noord kaap. Kromě pár zastávek v černošským městech, kde se asi nejlépe nakupuje (většinou vše je o dost levnější než kdekoliv jinde), jsme za tmy dojeli do Vryburg a za městem se ubytovali v kempu Kameldoorn lodge. Dodělali jsme večeři a jelikož byla zima, seděli jsme v autě. Něco začalo šelestit v zadu v autě, a ona to kráva s antilopou Eland, tedy respektive se třemi, pokoušely se znárodnit box se zeleninou a ovocem. Ráno, po drasticky studené noci jsme na recepci potkali dvě zvířátka zvaná Surikat. Děsně hravé a oprsklé.
Krajina se pomalu a jistě změnila, populace se snížila, všude byly ploty, farmy a vinice. Čím více jsme se blížili hranicím s Namibií, tím více byla tráva zlatavější a půda oranžovější promísená kameny. Ještě před setměním jsme dorazili do NP Augrebies Falls. Noc byla teplejší.
Prošli jsme se okolo vodopádů a řeky Orange tekoucí v hluboké skalní trhlině. Poobědvali jsme a vyjeli směr Kgalagadi Transfrontier národní park.
360km asfaltovou cestou jsme jeli za tmy, nikde nikdo ani světélko, od Bokspits k Twee Rivieren přes cestu přebýhali "Bat-eared foxes" (psi ušatý) a "Springhare" (velká pouštní skákavá krysa). V noci jsme dorazili na bránu parku a zároveň hraniční přechod JAR - Botswana.
Ráno jsme si rovnou nechali orazítkovat pasy pro Botswanu, (projedeme nejprve spodek k Mamunu, neboť máme vícevstupní víza a po Namibii se vrátíme do centra a na sever Botswany). Dokonce nám celníci orazítkovali i Carnet, který nejen že byl bohužel pár týdnů propadlý, ale potřebovali jsme uzavřít JAR, ale také auto v JAR zůstalo více než 3 měsíce. Nejlepší je jezdit malými přechody ;o) Rezervovali jsme si tři noci v parku na JAR straně a povolení k průjezdu parku Transfrontier NP v Botswaně za řekou Nossob.
Hned první den jsme měli štěstí a mohli pozorovat pět gepardů. Někde v křoví měli kořist z předešlé noci a mlsný šakal se snažil něco uloupit, ale byl zručně, s jeho kvílením, odehnán pryč. Těžko říct co znamenal jeho štěkot jestli výsměch či volání o pomoc ;o) Za chvilku se totiž pomalu plížil zpět.
Po cestě směr Mata Mata jsme zahlédli i velkou rodinku Surikat a klasiku Oryxe, Antilopy skákavé, veverky, šakaly a spousty ptactva. Při sledování gepardů jsme se zapovídali s Val a Henkem z Kapského města, kteří s velkým kanónem (objektivem) čekali na nějakou gepardí akci. Zajímala je nejen naše cesta, ale i zkušenosti a názory, dostali jsme pozvání na večeři v kempu Twee Rivieren.
V malé restauraci jsme si pochutnali na africké večeři a příjemně jsme si popovídali o jejich životě v Africe v Kapském Městě, o fotografování a našem cestování východním pobřežím.
Další dvě noci jsme pobyli v kempu Nossob. Zde je větší soustředěnost divoké zvěře než v hraničních kempech. Na napajedle jsme zahlédli jen šakaly, antilopy a ptactvo. Při celodenním safari se na cestě slunila zlatá Cape Cobra (Kobra kapská) a Puff Adder (Zmije - tato je jedna z nebezpečnějších hadů, dorůstá délky jen 50cm a narozdíl od jiných hadů, se neodplazí avšak zůstává na místě). Ráno dostal celý kemp budíček od smečky šesti lvů, jež se pokoušeli bránou udělat vizitu v kempu. Nakonec se váleli okolo napajedla. Je to stále ta samá parta, jedna samice a 5 samců, na které jsme měli štěstí vloni i my. Potulují se se po okolí o rozloze 25km. Jinak spousty veverek, dravého i drobného ptactva, Oryxů, antilop skákavých atd.
V neděli ráno jsme projeli krátké safari u napajedla Marie se Draai jsme pozorovali smečku lvů, jež byli minulé ráno u brány kempu, tahle smečka 1 velké lvice a 5 odrostlých lvů obývá tento loop již několik let a tato smečka je právě ta, která miluje kontakt s lidmi a auty. Žvýkání pneumatik, kradení všeho co je na autě volné a nakukování do kabin auta je největší jejich zálibou. Tentokrát ale byli děsně líní a jako pytel brambor sebou plácli asi 60m od cesty. Potulují se po okolí o rozloze 25km. Spolu s Thiou a Willemem jsme doufali, že se semele nějaká akce, neboť okolo pobýhaly antilopy, ale nic. Nakonec jsme se asi na dvě hodiny zapovídali. Rychle jsme se vrátili do kempu, sbalili věci a vyrazili na zábavnou jízdu hlubokým pískem k 200km vzdálené bráně Transfrontier NP-Mabuasehube GR v Botswaně.

FOTOALBUM - JAR a Swaziland