Deník cesty divokou Afrikou

BOTSWANA

Neděle 6. června - pátek 11. června 2010

Jak jsme již napsali, jako vstupní hranice do Botswany jsme použili Twee Rivieren, malinký hraniční přechod, pro náš prodloužený, ale hnedle již propadlý Carnet jako dělaný. Botswana patří do trojice zemí pro které platí jedno vstupní razítko do Carnetu (Namibia, Botswana, JAR). Nebyli jsme si ale jistí, tak jsme nechali Carnet orazítkovat. Jedna část národního parku Transfrontier je na jihoafrické straně a druhá právě ta méně navštěvovaná a trochu divočejší patří Botswaně. Kromě razítek jsme si obstarali potřebné tranzitní povolení na průjezd až do rezervace Mabuasehube.

Po ranní projížďce okolo kempu Nossob jsme se sbalili a okolo oběda vyrazili na druhou stranu. Všichni se divili, že jedeme sami, že jsme vůbec dostali povolení, běžně pro tyto trasy, neboť měří celých cca 220km napříč dunami a buší, požadují minimálně dvě 4x4 auta.
Vyrazili jsme. Super nádherná cesta hlubokým pískem nahoru a dolu písečnými dunami porostlými suchou trávou, akácií a nízkými křovisky. Tu se proháněly antilopy, tu zase přes cestu přeběhl šakal či surikata. Nikde nikdo. Potkali jsme jen 2 auta cestovatelů, jeden pár z Anglie a jednu 67letou Italku, která ve svém Landcruiseru s obytnou nástavbou drandí cesty Afriky sama již dva roky www.voporlomundo.com. Klobouk dolů, sama na cestách!

Večer jsme dorazili na bránu a rovnou jsme zůstali v kempu kousek od brány, vedle faráře Louise a jeho rodiny. Doufali jsme v nějakou noční akci, ale nic. Okolo 7h jsme si vesele připravovali snídani a nevěděli skutečnost, že asi 50m od nás se válelo okolo brány sedm lvů. Asi byli po vydatné večeři.
Udělali jsme malé okruhy okolo vyschlých pánví a prodloužili pobyt o jednu noc. Paní na recepci nám také sdělila, že změnili pravidla cestování v Botswaně. Dříve bylo potřeba rezervovat a zaplatit vstup do národního parku a kemp v parku předem v kanceláři Department of Wildlife and National parks - DWNP, ale dnes je možné provést rezervace a uhradit vstupné na bráně parku. To jsme také učinili, zaplatili jsme den a noc v Mabuasehube přímo na bráně (tak to asi funguje).
V době zvířecího klidu jsme si popovídali s Louisem a rodinou, získali nějaké poznatky a informace o Botswaně a poslechli si pár historek o buš kempu v Botswaně. Jak je známo, kempy v této zemi jsou neoplocené, stejně jako veškeré národní parky a rezervace. Slony, lvy, žirafy a antilopy potkáte třeba na silnici kousek od města. Tak jedno takové dobrodružné kempování měl Louise kamarád. První noc si rozbalil stan na zemi, navštívit ho přišel leopard a celou noc mu skrz zip funěl do stanu. Následnou noc se rozhodl spát na střeše, leopard ho ovšem našel i tam a průběžně celou noc obcházel dokola kolem stanu. Kamarád usoudil, že je jedno jestli bude spát na střeše nebo na zemi, poslední noc spal ve stanu na zemi, leoparda vystřídala prý pěkně smradlavá lvice, která zalehla třetinu stanu zvenku a asi dvě hodiny s ním sdílela lože. Po všechny tři noce si kamarád dokonale procvičil bobříka mlčení a znehybnění. Doufám, že nám se nic takového nestane!

Louis měl štěstí, při návratu z ranní projížďky viděli mladého leoparda kousek od cesty, nasměrovali nás a my ho objevili odpočívat na stromě a pozorovat okolní život. Do nějaké akce se mu nechtělo, dokonce ho nezajímala ani malá antilopa procházející se okolo. Po chvíli vykoukl z větví, seskočil dolu a odkráčel do křovisek. Pár tzv. bushkempů je okolo každé pánve, v hlavní sezóně je třeba místo rezervovat. My jsme zvolili Mabuasehube pánev a usadili jsme se na místě s pěkným výhledem na pánev, kde se procházeli pakoně, antilopy, šakali, hyeny a hejna ptactva.
Po klidné noci jsme vyjeli k 140km vzdálenému městu Hukuntsi, kde jsme potřebovali natankovat. V Botswaně a nejen tady jsou vzdálenosti mezi jednotlivými městy a osadami takové jako například vzdálenost z Chebu do Prahy, někde dokonce srovnatelné se vzdáleností z Prahy do Brna. A úplně nejlepší jsou botswanské "dálnice (viz foto) - v hlubokém písku si najdi neljepší koleje sám". Přes cestu každou chvíli přebíhali rodiny roztomilých Surikat, jednu jsme chvilku mohli pozorovat, byla tak 7m od nás, nerušeně na své stráži pozorovala okolí a jen po očku sledovala co vyvádíme.

Hukuntsi, první botswanské město a hned cenový šok. Ceny nafty jsou stejné jako v JAR, ale ceny potravin o mnoho, někdy až jednou tolik dražší. Stavili jsme se v supermarketu a hned u dveří nás ovanula vůně "Vet kok" s kořeněným mletým masem. Sice trochu pozvláštní kombinace sladšího těsta a kořeněného masa, ale výborné. Obsluha v obchodech nejevila velké nadšení a radost z práce. Na dotazy odpovídali buď s plnou pusou, že i my jsme mohli zjistit co právě svačí, nebo s prsty nacpanými buď v puse nebo v nose. Po naší zkušenosti téměř z celé Afriky jsme se přesvědčili, že i zde to není jiné. Na jakýkoliv dotaz na směr, místo či cokoliv jiného jsme dostali odpověď "NEVÍM" či "MOŽNÁ". Aspoň, že všude následující "Dej mi dolar" jsme tady neslyšeli.
Z Hukuntsi jsme se vydali na cestu střídavě kamenitou a střídavě hlubokého písku, po 100 km jsme odbočili více do buše, Kalahari savany a dojely k pánvím. Všude po cestě jen krávy a kozy, ach jo, kde je ta divočina? Odbočili jsme z hlavní cesty směr pánev Ngwatle, stále lidé a dobytek. Pokud domorodci žijou v hliněných chatrčích, tak jsou téměř stejné jako u jiných kmenů, spousty místních lidí také žijí v cihlových hranatých domcích. Žijí zde převážně lidé kmene San (Křováci) a Bakgalagadi, místy i Herero.
Od pánve Ngwatle jedeme dále od silnic mezi křovisky, pláněmi, divokou zvěří, krávy mizí, lidé nikde a dokonce i cesta mizí. Na některých místech nejsou vidět žádné vyjeté koleje, jedeme jen podle GPS a razíme si cestu kdesi uprostřed ničeho sami. V Botswaně a Namibii je spousty takových skvělých tras, kde je klid, nikde nikdo, člověk se může kochat nádhernou krajinou, divokou zvěří a ptactvem, ovšem je třeba mít dostatek vody (cca 100 l), nafty (cca 200 l a více) a pokud jedete jen jedno auto, pak nejlépe satelitní telefon, či někomu přesně napsat plán cesty a plánovanou dobu pobytu, ovšem doporučují se auta aspoň dvě. Vzhledem k tomu, že tahle cesta se stávala dobrodružnější a dobrodružnější, už ani nebylo znát kde kdysi někdo projel (ovšem GPS ukazovala tuto "cestu" jako hlavní), otočili jsme se a po pár kilometrech se napojili na vyjeté koleje, které ani v GPS nebyly. A kupodivu dojeli jsme se na nějakou hlavní.
Nocovali jsme na polovině cesty k další pánvi. V noci ručička teploměru skočila drasticky pod nulu, spacáky a dvě deky pořádně nepomohli k zahřátí. Na autě námraza. U velkého ohně jsme si dali slivovici na rozmrznutí.

Udělali jsme si i čas a konečně dopsali deník na webovky, abychom je mohli co nejdříve aktualizovat.
Okolo oběda jsme přijeli k vesnici Ukwe a zastavili se v obchodě koupit prášek do pečiva, neboť Louise nám poradil rychlý, jednoduchý a dobrý buš chléb. Ten nadýchaný prázdný odporný toasťák se dá jíst, když už, tak jen párkrát a čerstvý. No a u obchodu na nás skočili dva mladíci, že prý mají tady formulář na kempování, který musíme vyplnit a zaplatit. Odmítli jsme, neboť ve vesnici kempovat nebudeme. Tak to zkoušeli s tím, že musíme zaplatit poplatek za užití silnice. Pro představu, silnice je hluboký písek, typu "najdi si svou stopu sám". Pokud prý nezaplatíme, musí si napsat SPZ a informovat "Wildlife Trust", oni to s námi vyřeší. Jeli jsme za náčelníkem vesnice a spolu s policajtkou se vše vyřešilo. Pokud se jen projíždí, neplatí se žádný poplatek. Tak pozor pro ty, kteří jedou do Botswany do odlehlých míst, v okolí vesnic a rezervací je kempování možné jen po svolení náčelníka vesnice a pravděpodobného zaplacení poplatku. Nakoukli jsme do obchůdku se suvenýry, nic moc zajímavé suvenýry byly předraženy.

Pokračovali jsme směr Mamuno. Všude krávy a kozy, nejdivočejší co nám přeběhlo přes cestu byly velké rodiny Surikat a veverek. V dalším městě jsme sháněli dobrý "Vet kok", a domorodci z toho byli na větvi. Poslední noc jsme přenocovali asi 50km od Mamuna a hlouběji v buši, aby nás nikdo nepřekvapil. Ráno byla zase pěkná zima, takže jsme posunuli plánovaný budíček na dobu, kdy slunce bude na obloze. Okolo oběda jsme bez jakéhokoliv zdržování po razítku do pasu opustili Botswanu.

FOTOALBUM - Botswana