Deník cesty divokou Afrikou

BOTSWANA

Neděle 11. července - neděle 18. července 2010

Vstupní byrokracie proběhla rychle, zaplatili jsme 120,- Pula nějakou silniční daň a pojištění na auto, orazítkovali nám pasy a za 25minut bylo vše vyřízeno. Ve 13:35h botswanského času (hodinky je třeba posunout o hodinu dopředu oproti Namibii, tuším, že je to stejný čas jako v Čechách) jsme podruhé vjeli do nejdražší země jižní Afriky.
Signál na mobilu zmizel, vrátili jsme se o několik desítek let zpět, populární mezi cestovateli a Afričany je hláška "back to baboon Afrika". Pokračovali jsme přímo do osady Ghanzi, kde jsme chtěli vybrat peníze z ATM a doplnit veškeré nádoby naftou, neboť jsme plánovali přejet Central Kalahari národní park a jak je známo, Botswana není tak lidnatá, vzdálenosti mezi osadami jsou velké a mezi městy ještě větší, někde benzinky vůbec nemají, někde již několik dní čekají na naftu, takže je třeba myslet dopředu a řádně naplánovat cestu, mít s sebou dostatek nafty a vody v případě poruchy. V Ghanzi bylo velké překvapení, bankomaty, ačkoliv veškeré brožury "Welcome to Botswana" se honosí odstavcem o bezproblémovém používání bankovních kart VISA a MasterCard po celé zemi, skutečnost je jiná. Karty s čipem asi nikdy neviděli, jejich bankomaty s těmito kartami neumí pracovat, aspoň tedy s těmi našimi. Pokud se chystáte do Botswany, vezměte si s sebou zastaralé karty bez čipů nebo dost hotovosti, která se dá směnit jak v bankách tak i v hotelích.
Nicméně, bankomat nám nedal nic, směnili jsme nějaké libry a nabrali naftu do včeho co bylo prázdné. Pokračovali jsme směr Kuke, kde jsme podél veterinárního plotu po dvoukolejové trase místy hlubokého písku sjeli z asfaltky směr Tsau brána parku Central Kalahari. První noc jsme strávili kousek od asfaltky na otevřeném prostranství, ale vyli tu jen šakali.
Představy o poušti Kalahari a jejím národním parku byly úplně jiné než je skutečnost. Sice dvoukolejová, ale dobře projetá cesta vedla pěkným občas i hustým porostem, travnatými pláněmi i kamenitými vyschlými pánvemi, vše bylo suché, vyprahlé, tu a tam se objevilo nějaké zvíře. Z brány Tsau jsme jeli kolem vetrinárního plotu na východ, v jedné třetině délky jsme odbočili na jih směr pánev Motopi a Passarge. Po 7Okm jsme dorazili k druhému napajedlu u pánve Passarge. Nic tam nebylo, přesto jsme zastavili a chvilku čekali, jestli se něco objeví. Čekání se vyplatilo, odkudsi se objevil jezevec, napil se a zmizel. Na jedné straně se rojili supi a na druhé se plížil gepard, tedy gepardice. Seděli jsme a pozorovali co se bude dít. Pomalu, dost ostražitě a vyplašeně se plížila k napajedlu, jezevec se vrátil a odehnal ji od vody, gepardice obešla auto a z druhé strany dorazila k napajedlu. Měli jsme to štěstí a mohli celou možná půlhodinku pozorovat 15m vzdálenou pijící gepardici. Po siestě odešla a my se ještě zajeli podívat, co tam mají supi. Objevili jsme mršinu antilopy skákavé, jak si na ní pochutnávají nejen supi, ale i šakali. Chvilku jsme je pozorovali, jak si brání své koryto.
Přes Passarge Valley jsme směřovali k Leopardí pánvi. Opět vyschlou pánev porostlou travinou se stromovým ostrůvkem obklopenou křovisky jsme objeli a nakonec odpoledne dorazili do naší destinace tohoto dne - Deception Valley. Na recepci nám rezervovali kemp někde v zarostlé buši, kromě australského páru nikde nebylo ani živáčka, vzali jsme si kempink č.3 s výhledem přímo na pánev Deception. Kempy po celé Botswaně jsou bez plotů, je ještě za denního světla si najít vhodný plácek, nejlépe na otevřené pláni, kde má člověk rozhled, určitě nekempovat blízko napajedel a na zvířecí cestičce-trase. Prostě najít takové místo, kde nebudete domácím na obtíž (tím myslíme zvěř). Pak je třeba hned rozdělat oheň, což znamená, že je třeba dostatečné množství dřeva. Tak jsme učinili i my. Rozdělali oheň, udělali večeři a šli spát. V noci nás probudila zima minus 6° a svolávání smečky lvů někde na pláni.
Ráno jsme vyrazili na velký okruh přes pánev Tau. U napajedla na řece Letiahau jsme zahlédli pobíhající šakaly. Zajeli jsme tam, z jedné strany křoví jsme objevili zbytky jednoho lva, téhle mršiny si nikdo už ani nevšiml a z druhé strany, blíž k vodě ležel ohlodaný lev ještě s hřívou, pochutnávali si na něm šakali i vrány. Tentokrát se v objektivu foťáku vyměnili role, šakal trhá lva! Pokračovali jsme směr pánev Phokoje a Tau, park byl klidný, moc zvířat jsme nezahlédli, jen pár jezevců, Psů ušatých a antilop. Do 18 hodiny jsme stihli opustit park. Po 10 km jsme odbočili na pláň, když už jsme měli skoro po večeři, něco šustilo v okolí. Byl to Aardvark. Noční a velmi plaché zvíře, je štěstí ho zahlédnout, bohužel jsme ho nestačili vyfotit. V noci byl klid a mnohem tepleji než noc předešlou.
Pokračovali jsme do Rakops, kde dle GPS měla být benzinka. Benzinka tam sice byla, ale byla prý zrušená. Bankomat nefungoval ani tady, v DD complexu jsme koupili aspoň SIM kartu Be-mobile, abychom měli telefon v případě potřeby. Registrace musí proběhnout na poště pomocí faxu a pak zprovozní sim kartu. Tak jsme učinili a odjeli přes Orapa, nejbohatší diamantový důl, směr pánev Sua a ostrov Kubu. Z hlavní silnice, tentokrát asfaltové jsme odbočili na sever na dvoukolejovou cestu mezi pánvemi Sua a Ntwetwe. Dojeli jsme akorát za bránu veterinární kontroly v pánvi Ntwetwe za pánví Tshane. Absolutní klid, jen cikády a nějaké noční ptactvo.
Ráno jsme dorazili na ostrov Kubu. Malinký kamenitý ostrov uprostřed solné pánve Sua, celý je posetý obrovskými stromy baobab a velkými balvany, jež ostrov stráží kolem dokola. Dokonce nám přes cestu přeběhlo pár Antilop skákavých.
Po krátké projížďce jsme ještě chtěli zajet hlouběji do pánve Pieter Tiedts trekem, ale již po jednom a půl kilometru jsme zjistili, že suchá je jen solná slupka na povrchu, pod ní je bahno. Byli jsme jen jedno auto, radši jsme se vrátili a jeli dál na sever. Obrovská bílá pánev obrostlá křovisky, akáciemi a trávou, obložená osadami a celé okolí poseté krávami či kozami. V pozdní odpoledne jsme dorazili na hlavní asfaltku z Francistown do osady Gweta. Nabrali jsme vodu a zajeli za osadu do buše kempovat. Dlouho do noci jsme poslouchali vytí šakalů a nějakou vesnickou oslavu se zpěvem, tancem a domorodým bubnem.

Na GPSce jsme objevili "Sloní napajedlo", vyjeli jsme tam. 20km klikatou dvoukolejovou písečnou cestou mezi křovisky a stromy Mopane jsme se kroutili k napajedlu a modlili se, abychom někde za zatáčkou nepotkali jedno s těch velkých sloních monster. Průměr stopy jeho "pacičky" byl 48cm, takže pořádný samec. Pár kilometrů před cílem nám ale připravili překvapení, přes cestu povalili dva stromy. Objet se to nedalo a vzdát jsme to také nechtěli. Všemi možnými způsoby jsme vyklidili cestu a jeli k cíli. Napajedlo je krásný velký rybníček s příjemnou klidnou přírodou okolo, nechybí tu ani výsledky práce místních slonů- polámané stromy. Sloni tu ale nebyli, většinou chodí pít okolo oběda a odpoledne a to se nám tak dlouho čekat nechtělo. Mezi kravami jsme se propletli zpět a jeli z Gweta na jih směr Green's a Chapman's baobab a "Zebří napajedlo". Je období sucha a migrace zvěře, druhá největší migrace zeber a pakoňů v Africe. Prokličkovali jsme se po dvoukolejce k jedněm z největších baobabů s kmenem o průměru pár desítek metrů tyčícími se nad pláněmi posetými domorodými vesničkami a pasoucím se dobytkem. Od centra na sever je Botswana posetá baobaby, mohutnými i menšími i barevně odlišnými, obývané jsou nejen hady a hmyzem, ale i místní je využívají jako přístřešek pro kozy či sklad potravin.

Pomalu jsme dojeli k "Zebřímu napajedlu", po okolí se několik také páslo, pokračovali jsme okolo Jack's kempu a malými pánvemi Ntwetwe směr východní brána národního parku Makgadikgadi. Už bylo pozdě, sjeli jsme z cesty jen pár metrů na pláň a rozdělali tábořiště. Netrvalo dlouho a v polovině přípravy večeře se ozval řev lvů ze strany parku. Parky nemají ploty, pohyb zvěře je naprosto volný. Tahle smečka lvů nebyla daleko, možná 2km, jestliže vezmeme v úvahu vzdálenost, kterou lev za noc může urazit - 25km, jsou dva kilometry nic. Jen pár metrů od nás z obou stran se ozvalo děsné dunění, ve vzduchu byl cítit prach, vůbec nás nenapadlo co to může být, až když se ozvalo nespočetné hýkání zeber a mručení pakoňů došlo nám, že jsme uprostřed migrace. Pánve a napajedla v oblasti Makgadikgadi a Nxai vysychají, zvěř se stahuje k vodním zdrojům. Naslouchali jsme migrující divočině.
Druhý den brzy ráno jsme vjeli do parku, hned u pomyslné východní hranice jsme na pláních, které střežili vysoké štíhlé palmy, pozorovali zebry a pakoně. Sjižděli jsme na jih parku vyschlými bílými pánvemi Ntwetwe. Zebry a pakoně zmizeli, nikde nic, všude sucho a klid, žádné auto, žádný člověk, žádná zvěř. Jen asi dvakrát opuštěnou krajinu obveselil zaběhnutý osamělý Oryx - přímorožec či pták "Secretary bird". Podle GPS jsme si naplánovali cestu k jihu, pak na severo-západ a zpět na sever. Jenže to co bylo v GPS nebylo ve skutečnosti. Ve skutečnosti cesta po které jsme jeli pokračovala k jižnímu elektrickému veterinárnímu plotu, což na GPS nebylo a tam kde měla být cesta, tam byla jen buš. Vrátili jsme se stejnou cestou zpět a odbočili na skutečné křižovatce, která v GPSce ani nebyla. Ještě k centru parku na Njuca hills jsme na pláních zahlédli zebry, pakoně a pár antilop, po cestě a vyprahlé půdě spousty sloních bobků. Z parku jsme vyjeli v pozdním odpoledni, uvařili si brzkou večeři a okolo "Zebřího napajedla" se vraceli k osadě Gweta. Po celé Botswaně jsou stovky nádherných míst ke kempování, v buši, na pláni, ve vyschlé pánvi atd, stačí si jen vybrat. Kousek od Gweta jsme si vybrali i my další z nich.

V neděli jsme chtěli navštívit park Nxai pan, na bráně nám řekli, že veškerá zvěř se přesunula do Magkadigkadi k řece Boteti, pánve v Nxai pan jsou vyschlé a mnohem slanější. Sjeli jsme okolo parku po břehu řeky Boteti na jih s plánem vjet do parku západní bránou.
V loňském roce Botswanu překvapila povodeń a velké rozvodnění delty řeky Okavango, což způsobilo naplnění i jiných řek, jako je například řeka Boteti, která tvoří pomyslnou západní hranici parku Makgadikgadi. Od roku 1993 se toto koryto nikdy nenapnilo a nyní stačilo pár dní, aby množství vody zatopilo okolní políčka a osady. Cesty vedoucí do parku a k lodžiím jsou nepřebroditelné.
Co se dá dělat, otočili jsme se a jeli směr Maun kam jsme dorazili ještě za světla. Svůj malý soukromý kemp jsme si na pár nocí založili několik kilometrů od města Maun přímo v pánvi Samadupi. V klidu, nikým nerušeni jsme si rozdělali oheň, uvařili večeři a dali soukromou sprchu za mručení krav, vytí šakalů, cvrdlikání cikád a nočního ptactva. Příjemné bylo to, že noční teploty se zvedly z nuly či pod nulou na teploty okolo 10 stupňů.

Pondělí 19. červenec - sobota 24. červenec 2010

Po víkendu jsme hned naklusali do města, porozhlédnout se po okolí a najít výhodnou nabídku na vyhlídkový let nad rozvodněnou deltou Okavango. Dalo to trochu práce, neboť byl státní svátek a turistů tu moc nebylo. Na letišti jsme objevili internet zdarma - WiFi. Po celodenních blouděních po městě jsme se vrátili do našeho kempu v pánvi Samadupi. Každou noc nám do snů ňafali šakali a ráno bučeli krávy. V úterý odpoledne jsme shodou okolností potkali dva Belgičany se kterými jsme se podělili o náklady na vyhlídkový let. 5místné letadlo stojí 2450,- Pula včetně letištních poplatků. V 16h jsme vzlétli a ve výšce 150m jsme směřovali přes tzv.Buffalo fence přes národní park Moremi k louži zvané Mapa Afriky. Vloni rozvodněná Okavango zaplnila vodou cesty, pěšiny, prolákliny, prostě všechno. Mezi vodou jsou vyprahlé pláně, vyschlé pánve, palmy a lesy, mezi tím vším se prohánějí zebry, sloni, antilopy, žirafy a spousty jiné zvěře. Koncentrace není taková, zvěř je rozběhlá po celé deltě, neboť vody je všude dost. Zahlédli jsme slony, zebry, žirafy i jednoho zatoulaného lva. Po hodině jsme se plni zážitků vrátili na letiště. Nocovali jsme kousek za městem.

Ve středu jsme si oběhali nějaké úřady, nakoupili jsme maso do Zimbabwe a nějakou divočinu včetně kozího masa, zaplatili jsme vstupné na další den do národního parku Chobe a okolo poledního vyrazili na sever k veterinárnímu plotu směr Chobe. Přes cestu se nám přebelhalo pár slonů a žiraf. Kousek od jižní hranice parku jsme sjeli z cesty a na otevřeném prostranství jsme se usadili. Tam kde jsou divoká zvířata je velmi důležité vybrat si místo přehledné, nejlépe na pláni ( křoví je dobré útočiště pro predátory). Nasbírali jsme dřevo, rozdělali oheň a začali vařit večeři. Hned po setmění se ozvali ze dvou stran hyeny. Díky tomu, že se blížil úplněk, bylo vidět téměř všude, Rene zahlédl pod stromem tak 10m od nás nějaký pohyb. Andrea bleskově vytáhla lampu, 4 páry zelených světélek nasvědčovali tomu, že naše večeře něco přivábila. Zeleně září oči hyeny. Čtyři hyeny se tiše vkrádali do blízkosti ohně, pod září světla se pěkně vykreslil odporný tvar těla tohohle mrchožrouta. Naštěstí jednak spíme na střeše a podařilo se nám je odehnat. Nakonec stejně přijel majitel jakéhosi kempu, že tu stejně nemůžeme zůstat, neboť je období honů. Povečeřeli jsme a pokračovali směr hranice parku, kde jsme na jedné odbočce zaparkovali na cestě a přespali do rána.

Bez snídaně jsme pokračovali k jižní bráně parku - Mahabe South Gate. Nikde nic, až ke kempu Savuti jsme neviděli živou duši, vlastně ano, dva slony hned za bránou, jinak nic. V kempu Savuti jsme si dali osvěžující sprchu. Veškerá zvěř z plání a pánví parku Chobe se přestěhovala na sever k řece Chobe, napajedla a pánve vysychají a řeka Chobe a Okavango delta nabízí vody více než dost. Uháněli jsme tedy na sever, uhánět se ovšem moc nedá, neboť od jižní až po severní bránu je cesta opět dvokolejkou a ještě k tomu hlubokým pískem. Nakonec jsme se přece jen dostali na sever, ještě jsme museli objet velkou stavbu u hranic parku - Číňani se svou nízkokvalitní prací se nacpou opravdu všude, v Zimbabwe si od Mugabeho kupují farmy a v Botswaně staví silnice!
K řece Chobe jsme dojeli v ten pravý čas, kdy zvěř začíná být zase aktivní. Po pláních se pasou zebry, antilopy, buvoli, křovím se prodírají sloni, později i lvi, hyeny a šakali. Všude poletuje vodní ptactvo, supi a další. Příroda zase obživla. Na poslední chvíli jsme z parku vyjeli, původně jsme měli v plánu zaplatit si noc v kemu přímo v parku Chobe, ale po zjištění ceny pro Evropana 50USD na osobu, jsme se s nimi rozloučili s tím, že ani zde ten kemp nechceme koupit. Neudržované kempy, které jsou mimojiné opět dotovány či přímo vystavěny EU jsou cenou 50,-USD předraženy. Afrika se začíná soustřeďovat na dojení turistů z Evropy a vůbec se tím netají. Všude jsou ceny pro trvale bydlící 12x nižší než pro turisty ze zámoří. To jsou věci, které nám a nejen nám kazí náladu při cestování krásnou africkou krajinou.
Nicméně park jsme opustili, z hlavní jsme sjeli zpět směr hranice parku a na jedné nepoužívané cestě jsme se usadili k nocování, to že to bylo místo hned za protipytláckým táborem jsme zjistili až ráno. Lehce jsme pojedli a protože byl klid a ráno jsme chtěli brzy zpět do parku, šli jsme spát. Najednou Andrea slyší praskání větví. A do prčic! René opět spí jak dřevo, ale po chvilce ho praskání vzbudí také. Netrvalo dlouho a už byli slyšet tichounké kroky sloního stáda. Ze jedné i z druhé strany kolem auta procházelo celé stádo, V Chobe má běžné stádo přibližně 20 a více členů, chodili jako myšky, bylo slyšet jen tu a tam zlomení větve či vylomění stromku, byl slyšet dutý zvuk polykání, ještě si k tomu přidali nějakou tu sprchu a "prdnutí". Ani jsme se nechnuli, jen jsme čekali jestli bez povšimnutí projdou či se bodou cpát do našeho malého stanu. Slonům naše přítomnost evidentně nevadila, v klidu a pomalu se za stálého žvýkání posouvali od řeky směrem hlouběji do buše. Když byl zase klid, mohli jmse nerušeně spát. O nějakou hodinku později se kolem auta prolámali a prožvýkali ještě nějací zatoulaní kusy. K ránu kousek od nás bylo slyšet hyeny a šakaly.
Ráno jsme si zaplatili na bráně denní vstup do parku a kolem řeky projeli ke kempu Ihaha. Odtud jsme odpoledne po obědě pomalu sjížděli zpět k bráně a městu Kasane. Na jedné stezce dál od řeky jsme zahlédli stádo slonů, bylo asi 200m od nás, pod stromem zhruba 15m od nás leželo malé slůně. Je podivné, že sloní máma zanechá slůně bez dohledu tak daleko od stáda. Slůně se nehýbalo, chvilku jsme ho pozorovali, občas s sebou škublo, mysleli jsme, že je nemocné, proto ho tam nechali. Slůně najednou vyskočilo, zmateně poskakovalo a rozeběhlo se přímo k našemu autu, pár centimetrů od auta změnilo směr a auto oběhlo zepředu, pak zase k autu, pak okolo auta z druhé strany, do toho začalo vřískat. Andrea se otočila směrem ke stádu a už jen zařvala na Reného "Jeď, teď hned jeď!!" Pravděpodobně matka zmateného slůněte zaregistrovala blízkost plechového předmětu u jejího dítka a dala se na šílený běh přímo k nám. Bylo štěstí, že cesta na které jsme byli byla lehce sjízdná a my mohli uhánět více než 60kmtrovou rychlostí pryč. Slůně vřískalo a běželo podél cesty, matka se řítila přímo na nás. Naše malé dušičky a vyvalené oči sledovali cestu a chránící rozzuřenouo matku, která to naštěstí po pár stovkách metrů vzdala. Představa, že se z našeho auta stane malá plechová kulička nás hnala dopředu. Unikli jsme! Uf, to bylo o fous! Není nic horšího než se dostat mezi matku a mládě, to sloni nemají překážky. Tento den jsme potkali více než 300 slonů, stáda buvolů, nějakou antilopu vranou, spousty supů a jiné zvěře. Podobná situace, naštěstí ne tak dramatická, se opakovala ještě navečer na břehu řeky. Běžně matka ani stádo neopustí mládě a nikdy ho nenechají bez dozoru. Tentokrát jsme z větší dálky pozorovali stádo, které v klidu přebrodilo řeku a krmilo se na malé pláni. Ovšem na břehu zůstalo jedno slůně. V klidu si kývalo chobotem a doráželo na pasoucí se prasata. Celé stádo bylo již na druhé straně, řeka byla poměrně hluboká, sahala až k očím dospělých slonů. Mládě zůstalo samo, nepochopili jsme jak je možné, že stádo slůně opustí a ponechá na druhém břehu řeky, z této pozice v případě hrozícího nebezpečí nebudou schopni včas zasáhnout. Vzhledem k tomu, že jsme měli spousty kilometrů k bráně, mohli jsme tuto situaci pozorovat jen chvíli. Slůně si hrálo, pobíhalo za prasaty a nic ho nevzrušovalo, z druhé strany řeky vše pozorovala pravděpodobná matka. Nic se nedělo. Nakonec jsme podél řeky pokračovali směrem k bráně. Jednu cestu zablokovali sloni, byli jsme nuceni je objet křovisky, přijeli jsme k velké pláni s velkými vodními loužemi kde popíjelo 10 žiraf a stádo buvolů, žirafy odcházeli a na místo se shlukovali sloni. Po asi 30 minutách bylo na této pláni neuvěřitelných 96 slonů postupujících k největší vodní louži uspokojit žízeň z horkého dne. Sloni se mísili s buvoly a žirafami. Poskytli nám krásnou rozlučku s Botswanou. Po cestě k bráně jsme potkali jednoho loudajícího se lva a další čtyři velká stáda slonů, jež svou žízen již zažehli a pomalu se uhylovali zpět do buše.

V Kasane jsme dotankovali, vybrali nějaké kačky z bankomatu a směrovali na hraniční přechod. Okolo hranic není nejlepší nocovat kdekoliv, zaplatili jsme si noc v kempu.

Po snídani jsme poschovávali maso a jiné věci, které možná na hranicích nemají rádi a jeli jsme. Botswanská strana byla blesková. 2 minuty a putovali jsme na zimbabwskou stranu.

FOTOALBUM - Botswana podruhé